Potřetí na místě činu

Dvakrát musel „kníže temnot“ britské politiky kvůli skandálu opustit britský kabinet. ...

Celý podtitul: Dvakrát musel „kníže temnot“ britské politiky kvůli skandálu opustit britský kabinet. Nyní je opět zpátky

Takový šok britská politická scéna už dlouho nezažila a tamější insideři si museli drbat hlavu, protože návrat Petera Mandelsona do britské labouristické vlády netipoval nikdo. Ani sám Mandelson. „Neusiloval jsem o to a určitě jsem to neočekával,“ přiznal s úsměvem nový ministr obchodu a podnikání poté, co ho 3. října premiér povolal do kabinetu.
Překvapení to bylo o to větší, že za jeho comebackem je Gordon Brown, kterého všichni donedávna považovali za úhlavního nepřítele kontroverzního politika, toho času bruselského eurokomisaře pro obchod. Právě Brown měl zatlouci pověstný hřebíček do rakve Mandelsonovy politické kariéry poté, co by mu příští rok skončil mandát člena Evropské komise. Nestalo se.

Brownův mistrovský tah?

Určitá nepsaná pravidla se ve Velké Británii striktně dodržují. Jedním z nich je, že různé hříchy, skandály a vážná pochybení, které donutí politika odejít z funkce, nejde jen tak vymazat. V tomto směru Mandelson popírá veškeré zákonitosti britské politiky, protože se dokázal dostat oklikou zpět do britské vlády už podruhé. Co k takovému tahu premiéra vedlo? Brown chce touto změnou ve vládě především podpořit autoritu svého kabinetu v době finanční krize a posílit tým o ekonomicky fundovanou osobu, za niž je Mandelson považován. „Je to jako požádat o radu Machiavelliho. A bůh ví, že Brown takovou pomoc potřebuje,“ okomentoval situaci profesor politologie Bill Jones z univerzity v Manchesteru, dle něhož Mandelson disponuje „kreativním politickým mozkem“. Jones nevyloučil, že to může být Brownův mistrovský tah, jak zachránit sobě i labouristům kůži a nejít do parlamentních voleb v roce 2010 z pozic naprostých outsiderů.
Návrat Mandelsona přijali jeho spolustraníci se smíšenými pocity. Bývalý ministr vnitra z Blairových časů David Blunkett to považuje za „podařený kousek“ – možná i proto, že jemu se podobné politické oživení povedlo jen jednou. Jiní labourističtí poslanci naopak v této souvislosti vyjádřili velké zklamání.
Opozice si na comebacku zgustla a například stínový ministr zahraničí William Hague označil Brownův krok za „ohromující ztrátu soudnosti“. Danny Alexander, šéf úřadu lídra liberálních demokratů Nicka Clegga, prohlásil, že „Gordon Brown se mýlí, pokud se domnívá, že Peter Mandelson přesvědčí britské voliče o schopnosti Labouristické strany stále této zemi vládnout“.
Mandelson, jenž si odchod z „bruselského exilu“ nechal posvětit od přítele Blaira, neztrácel čas a ihned nastínil v interview pro Sky News kroky, jež vládu nezbytně čekají: „Musíme se na finanční a ekonomický systém podívat jako na pacienta, který byl zasažen velmi ošklivou nemocí. Nejdříve je nutné pacienta stabilizovat, tedy vrátit bankám likviditu, aby systém znovu získal sebevědomí. Za druhé je třeba nalézt symptomy nemoci a přejít k akci, jak to centrální banka a vláda již začaly činit. Nakonec musíme pacienta uzdravit a ujistit se, že se nic podobného již nebude opakovat.“ Přesný recept na krizi však zkušený ekonomický ministr zatím nemá: „Jak z ní ven není ještě úplně jasné. To neví nikdo.“

DVA SKANDÁLY, DVĚ DEMISE

Ve své straně vždy nepříliš populární Mandelson byl hlavním architektem labouristického volebního triumfu v květnu 1997 a významným průkopníkem takzvané „třetí cesty“ – snahy evropských levicových stran setřást ze sebe pečeť socialismu. Právě Mandelson svými názory pomohl prosadit modernizaci Labouristické strany z prakticky nevolitelného sdružení tradičních levičáků ve výkonný stroj, který po osmnácti letech přežívání v opozici vystřídal u moci konzervativce. A jako „šedá eminence“ v podstatě rozhodl v roce 1994 o tom, že lídrem labouristů bude Tony Blair, a nikoli zkušenější a zasloužilejší Gordon Brown. Od té doby se datovalo nepřátelství mezi Mandelsonem a současným premiérem. „Náš vztah zažil své vrcholy i pády,“ připustil londýnský rodák i 3. října, „ale známe se dvacet let a dokážeme společně pracovat.“
Po jasném vítězství labouristů v květnu 1997 nejdříve pověřil Blair Mandelsona jako ministra bez portfeje vedením neoficiálního „ministerstva pro Dóm tisíciletí“. Sen vyrovnat se dědečkovi Herbertu Morrisonovi, který krátce sloužil jako ministr zahraničí a vicepremiér, se Mandelsonovi splnil v červenci 1998, kdy byl jmenován ministrem obchodu a průmyslu. Nikoli nadlouho. Poprvé odešel neoficiálně druhý muž Blairovy vlády těsně před vánočními svátky v roce 1998. Vaz mu tenkrát zlomila sporná soukromá půjčka ve výši 373 tisíc liber. Mandelson ji získal jako řadový poslanec v roce 1996 na zakoupení luxusního domu ve známé londýnské čtvrti Notting Hill od průmyslníka a kabinetního kolegy Geoffreyho Robinsona. Jeden z nejrychlejších návratů v moderní britské politice uskutečnil Mandelson pouhých deset měsíců poté – v říjnu 1999. Stal se ministrem pro záležitosti Severního Irska. Blairův riskantní tah s brzkým Mandelsonovým návratem však nevyšel.
Za další rok totiž jeho přítele a spojence začaly zase stahovat dolů temné stíny minulosti. V říjnu 2000 ho Robinson ve svých pamětech obvinil, že ohledně půjčky na luxusní dům skutečně lhal. Hlavní příčinou Mandelsonovy druhé demise 24. ledna 2001 však bylo obvinění, že pomohl získat britský pas indickému podnikateli, který finančně přispěl na Dóm tisíciletí (toto obvinění se později nepotvrdilo).

DO LONDÝNA PŘES BRUSEL

Z vlády se poroučel v hanbě, ale svůj poslanecký mandát v červnu 2001 v okrsku Hartlepool Mandelson suverénně obhájil. „Jsem bojovník, nikoli zbabělec,“ prohlásil tehdy v emotivním povolebním projevu. A potichu začal za scénou opět pracovat na svém politickém zmrtvýchvstání, i když veřejně deklaroval, že takové ambice již nemá. V roce 2004 však nastal další dramatický obrat v jeho kariéře směrem vzhůru, když byl jmenován evropským komisařem pro obchod. Během čtyř let hrál významnou roli při jednáních se Světovou obchodní organizací (WTO) o další liberalizaci světového obchodu, která však letos v červenci v Ženevě zkrachovala. Kontroverzím se nevyhnul ani v Bruselu, protože si v posledních měsících nesedl zejména s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Ten Mandelsona obviňoval, že se snažil prosadit řešení, jež evropské zemědělce poškodí. Dle Sarkozyho má prý – kvůli ústupkům při vyjednávání s WTO – také podíl na irském „ne“ v referendu o Lisabonské smlouvě.
Po Mandelsonově odchodu do Evropské komise sázková kancelář William Hill vypsala nízký kurz tři ku jedné na to, že eurokomisař svůj mandát nedokončí. Nemýlila se. Bruselskou anabázi ukončil předčasně 3. října, aby se potřetí pokusil v srdci britské politiky zanechat výraznou stopu.

BOX
Peter Mandelson se narodil 21. října 1953 do židovské rodiny v Londýně. Po studiích filozofie a ekonomie v Oxfordu pracoval na začátku osmdesátých let jako televizní producent. Poté působil jako šéf komunikace Labouristické strany a v roce 1992 byl zvolen poslancem Dolní sněmovny. Mandátu se vzdal poté, co se stal v roce 2004 členem Evropské komise. Po návratu do vlády se očekává jeho jmenování do Sněmovny lordů.
Homosexuál Mandelson je považován za experta na zahraniční politiku a ekonomii. Dle svých příznivců je mistrný stratég. Dle odpůrců spíše stínový machiavelistický manipulátor. Ve volném čase se rád prochází, cestuje a čte.