Když hledáte hlavní rozdíl mezi Německem a ostatními velkými bohatými zeměmi, najdete jich více než dost. Od sjednocení v roce 1990 Německo opsalo v očích, jak jej vidí svět, pozoruhodný oblouk. Za tu nepříliš dlouhou dobu jsem zažil odepisování německého modelu sociálně-tržního hospodářství i jeho vyzvedávání do nebes. Německo stihlo být nemocným mužem Evropy i vzorem konkurenceschopnosti a fiskální kázně. Byla to jak země konzervující nevhodnou strukturu ekonomiky s nadměrným podílem průmyslu, tak i země, která si díky duálnímu učňovskému školství, propojení zemských a municipálních bank se středostavovskými rodinnými podniky vytvořila a ubránila záviděníhodný počet malých globálních šampionů.
Anglosasové a „rýnský kapitalismus"
Zejména angličtí a američtí autoři si doslova lebedili v rozpitvávání rozdílů mezi anglosaským a „rýnským kapitalismem“ a Němci podle toho, jak moc byli „načichlí“ Amerikou, jim dávali buď za pravdu, nebo naopak vyzvedávali přednosti toho, jak vidí byznys ve Švábsku nebo v Bavorsku. To, co změnilo obraz Německa, se odehrálo v polovině první dekády nového tisíciletí, a definitivně k tomu přispěl způsob, jak se země dokázala vypořádat s následky finanční krize v letech 2007 až 2009.
Často jedni a titíž lidé, kteří předtím zatracovali trpělivě po desítky let kultivované vztahy mezi „hausbank“ a financovaným podnikem v Německu jako předpotopní, začali poté najednou vyzvedávat stabilitu vztahů a zaměření na dlouhodobé cíle, nikoli na čtvrtletní výkazy pro burzovní investory.
Mittelstand, tedy malé a střední rodinné podniky ve zpracovatelském průmyslu, často vysoce specializované, ale ve svém oboru dominující světovému trhu, začaly být předmětem pečlivého studia stejně jako absolventi učňovského školství, kteří se den po vyučení dovedou postavit ke strojům.
„Kurzarbeit“, systém subvencí pokrývající část mzdových nákladů kvalifikovaných zaměstnanců v časech výpadku poptávky na světovém trhu, se stal termínem, který se v evropských jazycích nepřekládá.
Od války k válce
Těžko můžete rozebírat Německo bez alespoň částečné rekapitulace poválečné historie. Třetí říše byla tak strašlivou katastrofou, že se v politice muselo začít úplně jinak, což platilo i pro hospodářství, které bylo v ruinách, s nesmírně zbídačeným obyvatelstvem, miliony uprchlíků, pod okupační správou. Obrat přinesla měnová reforma spojená se zavedením německé marky (DM) a liberalizací cen v červnu 1948, při současném tlumení inflačních tlaků (regulace mezd pokračovala, vklady v říšských markách byly nakonec fakticky přepočteny v kurzu 1 : 16). Zadržované zásoby zboží se objevily v obchodech doslova z neděle na pondělí, což po mnoha letech vyhládlého přídělového systému působilo jako zázrak. Najednou mělo smysl normálně pracovat, ne shánět obživu šmelením na černém trhu, případně prostitucí.
Německá marka sice získala konvertibilitu pro běžné transakce až v roce 1954, ale válka v Koreji znamenala pro německé exportéry začátek konjunktury. Na rozdíl od jiných zemí měla Spolková republika možnost rozšiřovat zaměstnanost i kapacity zapojením milionů uprchlíků, doplňovaných o nově příchozí z východního Německa. HDP v roce 1951 stoupl o 10,5 procenta a západní Německo začalo hromadit devizové rezervy. Struktura vývozu už v polovině 50. let hodně připomínala to, v čem německý vývoz exceloval tradičně a v čem vyniká dosud: stroje a zařízení pro průmysl, auta, elektrotechnika a chemikálie. Konjunktura v té době byla poháněna hlavně vývozem a investicemi, soukromá spotřeba sice také rychle rostla, ale její podíl na HDP ve skutečnosti klesl z 65,8 na 57,3 procenta HNP v roce 1960. Marshallův plán skončil právě ve chvíli, když jej Německo už nepotřebovalo, a země začala hned splácet (dluh byl zcela umořen až v roce 1971).
Sjednocení Německa v roce 1990 znamenalo kolosální transfery ve prospěch nových spolkových zemí, které umožnily přebudovat v podstatě celou infrastrukturu. Nastavení kurzu, v němž se východoněmecká marka přepočetla na DM v poměru jedna ku jedné, sice bylo politickým imperativem, protože „Ossis“ by nic jiného na výplatní pásce nepřijali, ale jejich zaměstnavatelé, zejména v oborech vystavených konkurenci, brzy neměli na výplaty. Zvlášť když tlak na růst mezd přicházel i od západoněmeckých odborových centrál, jež si v nových spolkových zemích zřídily svoje pobočky a neměly zájem, aby pracovní příležitosti odplouvaly směrem na východ. Poměrně štědré podpory v nezaměstnanosti a další sociální dávky pak znamenaly účinnou zábranu pro přijímání nízko placených míst. Nové spolkové země jsou dodnes nejen chudší, protože jsou méně produktivní, ale pocit, že se na ně „Wessis“ dívají shora a útrpně, zanechává čím dál výraznější stopy na politických preferencích zdejších voličů. Ti zejména podél hranice s Českem a Polskem volí Alternativu pro Německo, v Sasku jsou v průzkumech před zemskými volbami 1. září druzí, v Braniborsku vedou.
Jedna skupina východních Němců si jednoznačně polepšila. Těm, kteří celý svůj život věrně budovali socialismus a po sjednocení odešli do penze, se velkoryse započetly všechny ty roky práce v NDR a jsou na tom relativně lépe než jejich západoněmecké protějšky.
Nemocný muž Evropy
Na přelomu tisíciletí se dostalo Německo do docela svízelné situace s konkurenceschopností (paměť je krátká) a samozřejmě, že to bylo nejvíc vidět ve „strukturálně slabých oblastech“ nejen v nových spolkových zemích, ale i těch částech západního Německa, na které dopadl útlum klasických odvětví - od těžby černého uhlí přes hutnictví až po stavbu lodí. To byla ta éra na německé poměry vysokých rozpočtových schodků a vzestupu jednotkových mzdových nákladů, která dala vzniknout titulkům o „nemocném muži Evropy“.
Ke změně byl silný důvod a ona přišla. Německo má dvojnásobný podíl zpracovatelského průmyslu na přidané hodnotě ve srovnání s Velkou Británií a Francií a téměř dvojnásobek oproti USA. Navíc podíl exportu zboží a služeb k HDP je s nějakými 47 procenty daleko vyšší než u ostatních ekonomik srovnatelné velikosti (Itálie 31,3 procenta, Francie 30,9 procenta, Británie 30,5 procenta), natož pak ve srovnání s USA (11,9 procenta). Výsledkem je citlivost na vývoj mezinárodního obchodu a na vnitřní růst nákladů v oborech, kde se obchoduje mezinárodně a soutěží cenou.
Jenže v té době už Německo nemělo svoji osvědčenou tvrdou marku, ale euro, s jehož přijetím souhlasilo výměnou za zakotvení statutu Evropské centrální banky jako nezávislé měnové autority, která je povinna pečovat o nízkou inflaci, a Maastrichtskou smlouvu, která měla svazovat rozhazovačným vládám ruce maximálními přípustnými deficity a stropem na zadluženost.
Spolková vláda vedená sociálnědemokratickým kancléřem Gerhardem Schroderem v roce 2003 dokázala vyjednat s partnery v tripartitě Agendu 2010, která podstatně změnila německý trh práce na začátku mzdového spektra. (Vzhledem k tomu, že se blížilo i rozšíření EU o nové členské země s podstatně nižší mzdovou hladinou, použily se ve vyjednávání s odbory také argumenty o odlivu pracovních míst na Východ, což fungovalo - německé odbory už viděly na příkladu boleslavské Škodovky, jak účinná muže být kombinace německého kapitálu a českých mezd.)
Snížení reálné hodnoty podpor v nezaměstnanosti funguje sice nepřímo, ale fakticky tlačí lidi zpátky do práce (Německo nemělo až do roku 2015 minimální mzdu). Výsledkem reforem byl velmi rychlý pokles jednotkových mzdových nákladů oproti téměř všem obchodním partnerům, a tím i nezaměstnanosti. Zdrženlivost v decentralizovaných vyjednáváních o mzdách se promítla do rekordních německých přebytků obchodní bilance a bilance běžného účtu, na rozdíl od let po sjednocení. Na grafech je to jasně vidět.
Přibývají signály, že růst české i světové ekonomiky se zadrhává. Čtěte více:
V zadlužených zemích eurozóny to po roce 2010 vyvolalo silný tlak na rozpočtové škrty a pokles reálných mezd, protože podmínkou obnovení jejich konkurenceschopnosti byl pokles cenové hladiny vůči té německé. Ukončit zadlužování znamená stlačit běžný účet platební bilance do přebytku. Alternativou by bylo odbourání přebytku běžného účtu v Německu, který není ničím jiným než rozdílem mezi relativně vysokými domácími úsporami a nízkou mírou domácích investic. Toho lze dosáhnout buď podstatně vyššími investicemi, nebo podstatně nižšími úsporami. Dostat se k tomu můžete silnou motivací domácí spotřeby (velmi výrazné snížení daní, inflace), investičních pobídek nebo vzestupem vládních výdajů a investic. Jinak se osmiprocentní přebytek běžného účtu snížit nedá. Ale spolková vláda vyloučila rozpočtové deficity, naopak cílila na přebytek, jehož také dosáhla. Inflaci v Německu v podstatě určuje Evropská centrální banka, která má inflační cíl pro eurozónu dvě procenta, jenže když cenová hladina v zadlužených zemích musí klesat, pak dosažení inflačního cíle znamená, že jinde musejí ceny stoupat.
Někteří Anglosasové znovu účtují
Každý ví, že euro je vůči dolaru nesporně slabší měnou, než by bývala byla německá marka, a její zpevňování by vytlačilo jednotkové mzdové náklady nahoru. Jinak řečeno, Německo by vůči zbytku světa s nejvyšší pravděpodobností nemělo srovnatelný přebytek běžného účtu. Zatímco výše uvedené je standardní mezinárodní „makro“, můžete jej velmi nestandardně uchopit - a Donaldu Trumpovi hodně vadí, že Spojené státy mají vůči Německu obchodní schodek právě kvůli relativně slabému euru. To, že Německo nemůže být označeno za manipulátora společné měny, protože neurčuje ani měnovou, ani obchodní politiku Evropské unie, je v Trumpově optice součástí problému, svého druhu přitěžující okolnost. Nebýt nějaké Evropské komise a ECB, dalo by se na Německo velmi krásně „zakleknout“ a přinutit jej k ústupkům; takto Němci nemůžou dovézt ani pár tisíc vagonů amerického hovězího. ECB také těžko vytknete, že manipuluje společnou měnou, když cílí na inflaci, nikoli na kurz.
Takže se hledá „second best“ a tím je dovoz aut z Evropy, která jsou převážně z Německa. Co na tom, že sportovně-užitkové bavoráky a mercedesy se vyrábějí v Alabamě a Jižní Karolíně pro celý svět a vyvážejí se z USA do Německa? Jednou je bilance deficitní, což sice neznamená, že by německá auta jakkoli ohrozila národní bezpečnost USA a zasloužila si pětadvacetiprocentní clo, ale je to nástroj, jehož prostřednictvím může americký prezident obejít Kongres. Trump by se asi nechal obměkčit politickým rozhodnutím v podobě dovozu zkapalněného amerického zemního plynu, ale ten vychází dráž než ten ruský a Němci se zatím nechtějí vzdát ani kontroverzního plynovodu Nordstream II, což amerického prezidenta nesmírně dráždí.
Máme se však bát opakování deset let staré krize? Čtěte více:
Zároveň to ukazuje, jak je německá ekonomika - tu se svou závislostí na průmyslu a exportu, tu kvůli dovozu plynu, tu kvůli bezpečnosti - zranitelná a v podstatě snadno vydíratelná někým, kdo se nezdráhá hrubých nástrojů použít a představuje dostatečně těžkou váhu.
Německo bude bezpochyby schopno se i s protekcionismem a jeho dopady na ekonomiku vyrovnat: firemními investicemi v zahraničí, aby se obešly celní i netarifní bariéry, ale také vládními investicemi doma, kde by je navíc užilo - od podpory výstavby dostupných bytů až po investice do infrastruktury včetně příprav na elektrifikaci nejdůležitějšího automobilového sektoru. Má k tomu vynikající fiskální prostor, 50 miliard eur zmíněných spolkovým ministrem financí Olafem Scholzem je drobek. Spolková vláda si může půjčovat zadarmo na celé výnosové křivce a velmi slabé předstihové ukazatele ukazují, že by to měla udělat raději dříve nežli později.
„Deglobalizující“ Německo bude o hodně jinou zemí, než na jakou byla česká ekonomika jako subdodavatel německého produkčního a obchodního řetězce po dobu jedné generace stavěná. Změna to bude i pro Česko obrovská, přitom jsme o tom nezačali ani pořádně přemýšlet.
Dále čtěte:
Recese: český automobilový průmysl se připravuje na horší časy
Úředník na dlažbě. Babišova vláda chystá masivní propouštění
Pramáti všech krizí. Krach vídeňské burzy z roku 1873 pocítil celý svět
Nástup krize přesně předpovědět nelze, dá se na ní ale vydělat, říká Jan Urban
