Poučení z řecké zkušenosti

Státy Evropské měnové unie se musejí snažit snížit vládní výdaje, ...

Celý podtitul: Státy Evropské měnové unie se musejí snažit snížit vládní výdaje, dokud mají relativně čas

Důvěra finančních trhů v řecké státní dluhopisy je na historickém minimu a euro dlouhodobě oslabuje. Eurozóna prochází nejtěžším obdobím své jedenáctileté existence. V souvislosti s řeckou dluhovou krizí je opodstatněné se zeptat: Jaká budoucnost eurozónu čeká? Jde o dočasné problémy, nebo se snad blíží konec projektu společné měny? Jaké ponaučení ze současné situace vyplývá?
Příčiny současné krize eurozóny jsou v podstatě jednoduché. Řecké problémy jsou především důsledkem neschopnosti členských států měnové unie uplatňovat sankce vůči těm z nich, které nedodržují stanovená pravidla fiskální disciplíny. Řecku se navíc dlouhodobě dařilo maskovat skutečný stav veřejných financí. Ve chvíli, kdy se na veřejnost dostala skutečná čísla, mohla krize začít. Hlavním úkolem proto musí být odstranění této neblahé praxe. Pravidla členství v eurozóně, respektive jejich vynutitelnost vůči zúčastněným, se musejí reformovat, pokud má mít euro nějakou budoucnost. Pokud se současný stav nezmění, eurozónu nečeká nic dobrého. Jakým způsobem by se taková zásadní změna měla přesně odehrát, a zda vůbec, zatím není jasné.

Blahodárné oslabení Zdánlivě to může znít jako paradox, ale oslabení směnného kurzu eura je nutnou podmínkou pro jeho přežití. Komu vlastně relativně slabé euro prospěje? Depreciace eura je dobrou zprávou pro členské státy měnové unie, které čelí dlouhodobé ztrátě konkurenceschopnosti. To jsou především státy jižní Evropy, jako je Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko, souhrnně označované PIGS. Společně s fiskální konsolidací v zemích PIGS je oslabení eura jedinou možnou cestou, má-li projekt společné měny pokračovat.
K obavám z oslabení eura vůči dolaru a ostatním měnám není důvod. Pro eurozónu jako celek nebude mít depreciace měny žádný dramatický dopad, protože většina obchodu členských zemí se odehrává uvnitř Evropské měnové unie (EMU). Příznivou shodou okolností je struktura řeckého obchodu jiná – 56 procent vývozu míří na trhy mimo eurozónu. Efekty oslabení eura by proto měly na Řecko blahodárný účinek. Znehodnocení eura by snížilo řecký obchodní deficit a podpořilo by export. Logika je jednoduchá. Jak je dobře známo, významnou součást řeckého hospodářství tvoří turistický ruch, který představuje 70 procent vývozu země. Citlivost poptávky na cenu je v případě turistického ruchu vysoká a každý třetí návštěvník Řecka je ze zemí mimo EMU. Navíc je řecký dluh denominován téměř výhradně v eurech. Tím se Řecko vyhne situaci, ve které se před lety ocitla Argentina. Většina argentinského dluhu totiž byla tehdy denominována v dolarech, což činilo depreciaci pesa problematickou.
Na oslabení eura by také významně vydělalo Německo, jehož 40 procent exportu směřuje mimo EMU. Němci nepotřebují primárně oslabení eura, aby získali konkurenceschopnost nebo snížili obchodní deficit. Proto by mohli využít oslabení eura k posílení domácí poptávky. Její posílení by znamenalo další impulz pro ekonomiky PIGS – zvýšila by se německá poptávka po jejich exportech. Blahodárný efekt oslabení eura by se tedy znásobil. Závěr je zřejmý, Evropská centrální banka (ECB) by měla depreciaci eura jednoznačně umožnit, a nikoli jí bránit.

Šíření nákazy Při pohledu na stav veřejných financí ve státech PIGS by asi málokoho překvapilo, kdyby se řecký scénář opakoval i u dalších členských zemí eurozóny. Evropští politici a představitelé ECB proto dělají vše možné i nemožné, aby šíření této nákazy zabránili. Mechanismů, které mohou krizi šířit, je několik.
Jedním z nich je takzvaný efekt probuzení. Události v jedné zemi mohou poskytnout relevantní informaci k aktualizaci zhodnocení rizika v zemi jiné. Investoři v případě Řecka zjistili, že ač je členem eurozóny, vysoké schodky veřejných rozpočtů, vysoká míra zadlužení a nekonkurenceschopná struktura ekonomiky povedou k období nízkého růstu, či dokonce k poklesu a pravděpodobně k nutné restrukturalizaci dluhu. Trhy si tedy uvědomily, že samo členství v eurozóně stabilitu nezaručuje. Toto „procitnutí“ investorů povede k mnohem vyšší opatrnosti v případě ostatních zemí s podobnou makroekonomickou strukturou. Šíření nákazy lze v současné chvíli předejít jediným způsobem – stabilizací veřejných financí v kombinaci se zvýšením dynamiky a efektivity hospodářství. K tomuto cíli vedou pouze nepopulární opatření. Pokud se však tato opatření neprovedou, nepodaří se trhy přesvědčit o nesprávnosti jejich obav a nákaza se může šířit.
Jaká je tedy šance, že se řecká krize skutečně začne šířit? V čem se Portugalsko, Itálie a Španělsko liší od Řecka? A co mají společného? Především v případě (ne)konkurenceschopnosti ekonomiky si jsou podobné. Všechny tyto země mají obecně vysoké výrobní náklady ve srovnání například s Německem a nejsou natolik schopné produkovat konkurenceschopné exporty. Proto dovážejí víc, než vyvážejí. A tuto nerovnováhu financují externím dluhem. S růstem zadlužení, které také výrazně zvýšila globální recese, je stále složitější najít kupce ochotné tento dluh financovat.
Stav veřejných financí však není v případě ostatních zemí PIGS stejně tragický jako v Řecku. Řecký dluh ke konci roku 2009 představoval 115 procent HDP. Portugalsko, které je na tom hned po Řecku asi nejhůře, mělo ke konci roku 2009 státní dluh „pouze“ 77 procent HDP. Jedním z faktorů, které Řecko přivedly do současné situace, byla zarážející neschopnost (neochota) včas pružně zareagovat a provést nutné reformy veřejných financí. Zatím se zdá, že se ostatní státy z této chyby poučily a snaží se snížit vládní výdaje, dokud mají relativně čas. V ideálním případě tedy trpká zkušenost Řeků umožní ostatním státům vyhnout se podobnému martyriu.

Nástroj stability Má z hlediska Řecka smysl v eurozóně zůstávat? Domnívám se, že ano. Ze všech špatných možností je setrvání v eurozóně pro tuto zemi tou nejméně špatnou variantou. Donutí Řecko provést mnoho nepříjemných opatření, ale jinou cestou jít stejně nemůže.
Pokud by totiž Řecko opustilo EMU, pravděpodobně by ještě více narostly úrokové sazby, za které jsou investoři ochotni řecký dluh kupovat a držet. Řecko by časem nebylo schopné financovat své deficity, což by zřejmě vedlo k panickým výprodejům řeckých akcií a dluhopisů. V takovém případě by řecký bankovní systém mohl snadno zkolabovat. Zřejmě by následovaly opět masové nepokoje a násilí v ulicích. Řecko nemá lepší možnost než zůstat v eurozóně.
Jinou otázkou však je, zda dává smysl setrvat v eurozóně z hlediska země, jako je například Německo. Země s přísnou fiskální disciplínou nemají příliš důvod zůstávat v tomto uskupení, pokud pro ně představuje placení účtů nedisciplinovaných zemí problém. Pro Německo je euro důležité jako nástroj politické a ekonomické stability v Evropě. Pokud by se však měl řecký scénář pravidelně opakovat, bylo by zajímavé sledovat, zda by německá vláda nebyla nucena svůj postoj přehodnotit. Německé daňové poplatníky by totiž pravděpodobně nebavilo platit řecké účty donekonečna.