Zvídaví kolegové analytici a komentátoři při pohledu na mapu republiky dospěli k závěru, že četné hlasy pro Miloše se pozoruhodně překrývají s oblastmi, odkud bylo po válce vysídleno německé obyvatelstvo, a že dlouhodobé zanedbávání Sudet už by mělo skončit, jinak se budou volební výsledky opakovat. S nejvyšší pravděpodobností se opakovat budou, i když penězovod poběží naplno.
Historie vrhá dlouhé stíny – dosídlení Sudet a jeho důsledky jsou výborně popsány. Jenže Sudety v tom nejsou ani zdaleka samy. Podívejte se přes hranici – třeba na východ Saska tvořícího součást německo-česko-polského trojmezí.
1. kolo prezidentských voleb v Česku
Mnohonásobně vyšší transfery ze západu Německa do nových spolkových zemí (bývalé NDR) po znovusjednocení v roce 1990 ve srovnání s transfery do slabších regionů v Česku nedokázaly přebít strukturální slabost tamních ekonomik, změnit jejich nedobrou demografii, kdy vzdělanější část každého ročníku migruje v rámci Německa za lepším, a populace stárne.
Tohle je mapa volebních výsledků extrémně pravicové NPD v Německu v roce 2013.
NPD sice v loňských volbách téměř zcela zapadla, ale povšimněte si nárůstu AfD – navzdory nadprůměrnému ekonomickému růstu v posledních letech i v nových spolkových zemích.
Kdo saské okresy přiléhající k Libereckému kraji trochu zná, jistě potvrdí, že se tam penězi nešetřilo. Infrastruktura je velmi dobrá, školy opravené, Technická univerzita v Drážďanech excelentní a volební výsledky takové, jaké jsou. I sedmadvacet let po sjednocení – a po utracení ekvivalentu mnoha českých ročních HDP – je produkt na obyvatele v nových spolkových zemích (po odečtení Berlína) na zhruba dvou třetinách západoněmecké úrovně (68 %) a přibližování je velmi pomalé.
Navíc velké rozdíly jsou nejen mezi novými spolkovými zeměmi, ale i uvnitř nich. Samotná spolková vláda přitom předpokládá, že tyhle regionální rozdíly se mohou ještě zvyšovat vinou sestupné spirály špatné demografie a také dopadů pokračující globalizace.
Představa, že budeme schopni změnit ekonomicky a sociálně slabé oblasti Česka účinněji a za mnohem méně peněz než Němci, a tím změnit politické preference jejich obyvatel, není zrovna vyfutrovaná empirickými důkazy.
Obdobně, navozování nerealistických očekávání není ani známkou bystré mysli, ani vlastenectví. Česko kupříkladu zdaleka není jediná země, která nechce řešit demografické problémy imigrací, například právě kvůli zachování kulturní identity.
To je legitimní a hodné respektu, ale vyžaduje to realistický plán na přizpůsobení se tomu, co přijde. Inspiraci najdeme třeba v Japonsku.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
