Chronická neschopnost českých politiků (lze-li je ovšem politiky nazvat) dospěla do recidiv uměle vyvolávaných politických krizí, kdy pro jejich vyvolání se hodí jakýkoliv důvod.
K tomu se proto hodily volby do parlamentu Evropské unie, které logicky pojato nemají vůbec nic společného s vnitrostátní parlamentní politickou scénou.. U nás vládní strana neuspěla v prosazení svých kandidátů, ostatně tak, jako většina vládních stran v ostatních členských zemích EU. Tam ale jak patrno nemuselo dojít k vlastnímu spáchání harakiri. Právě tato záminka volebního neúspěchu se velmi hodila pro urychlené dozrání zastíraného revanšismu menšinové frakce naslouchající nápovědě zhrzeného důchodce z Vysočiny.
Z pohledu dneška ještě nelze odhadnout, kam se přesunou v pudu sebezáchovy některá další škatulata, ale lze už s jistotou konstatovat, že jde opět jen o pouhé politikaření, a nikoliv o politiku vykonávanou zvolenými zástupci občanů v jejich prospěch.
Politikaření se dopouštějí i politici ze stran opozice, a to ať pravicové, či ultralevé, předstírající, že se na stavu daných věcí nepodílejí a ani na řešení se nehodlají podílet. Přesto si ale tvrdě kladou kategorické podmínky, aniž by si uměli položit otázku: Komu to v této době a za stavu současné hospodářské situace prospěje?
Optejme se politiků důrazně, kam že nás dovedli a kde dnes jsme? Nestaňme se jejich rukojmím zvláště tím, že nemůžeme nic změnit, a proto se nebudeme účastnit voleb. To by byl neodpustitelný omyl a oni s ním strategicky počítají, ač nás pokrytecky nabádají k tomu, abychom se voleb účastnili.
Pavel Franc,
pafran@seznam.cz
