Výstup Aleše Šulce (51) na pozici šéfa úřadu vlády bude jednou provždy spojen s rychlým pádem jeho předchůdce Pavla Přibyla. Oba si svůj osud sami napsali v dávné minulosti - Šulc byl při protikomunistických demonstracích bit a poléván z policejních stříkaček, Přibyl velel pohotovostní rotě SNB. Politická obratnost, s níž premiér Stanislav Gross vyřešil náhlý personální skandál výměnou propadnuvšího vedoucího kanceláře za jeho protipól, by neměla překrýt, že Šulc i na ministerstvu vnitra patřil ke Grossovým blízkým podřízeným. „Dobře se nám spolu pracovalo, a tak jsem nabídku nevnímal jako nějakou politickou náplast. Dlouho jsem se nerozmýšlel, premiérova důvěra mě potěšila,“ uvádí Šulc.
V sandálech až na pupek světa.
Šulc je úředníkem zvláštního ražení. V první řadě velice oddaným. Jeho cílem je vybudovat z úřadu vlády nestranný odborný a organizační servis, schopný poskytovat služby nejen této, ale i jakékoli příští vládě. Z toho vychází i jeho přesvědčení: „Vláda má své představy a úředníci jsou od toho, aby je uskutečňovali“. Že by při tom mohl narazit na svoji hranici, za niž by sám nechtěl jít, si vůbec nepřipouští. „Žijeme v demokratickém státě, v němž se dodržují zákony. Ty žádnou takovou hranici překročit nedovolí,“ míní Šulc. Po svých úřednících však bude požadovat i to, co se v Česku vůbec nenosí - aby pružně reagovali na všechny podněty občanů.
V obleku oddaného úředníka se však skrývá svérázně nepoddajná osoba. Své první černé polobotky obul Šulc až jako náměstek ministra životního prostředí Františka Bendy uprostřed devadesátých let. Do té doby chodil v létě v zimě v otevřených sandálech. Tahle vášeň vyprovokovaná jógou, jíž se dodnes občas oddává, jej nikdy neopustila. A tak ve chvílích volna obouvá svou oblíbenou řemínkovou obuv a vydává se v ní i na velice dlouhé poutě. Letos jako řeholník necírkevního i neateistického, především veselého řádu Hloupější bratři Reguly Pragensis po historických českých lázních. Sám a sám týden putoval z Dušníků, dnes polských, přes Hronov a Malé Svatoňovice do Janských Lázní, kde předal štafetu jinému poutníkovi. Neměl prý nikdy lepší příležitost, jak si v hlavě srovnat myšlenky.
Velmi odpovědně bere Šulc své členství v Rotary klubu, orientovaném na filantropii a chytré rozpravy. Doma v Hostivici je členem městského zastupitelstva. Býval i radním.
Dobrovolná oběť státu.
Kam se hne, všude sebou po sedmileté práci na vnitru vláčí tajemství z policejních spisů. Proto musel projít prověrkou na přísné utajení. „Tím jsem se navždy vzdal svého soukromí. Musel jsem dát bezpečnostním službám svolení, že mne mohou kdykoli kontrolovat, sledovat a odposlouchávat. Vzdal jsem se tím důležitých lidských práv. Jsem obětí státu,“ konstatuje Šulc. Ta oběť je ovšem pro jeho novou práci velkou výhodou, protože bude mít přístup ke všem projednávaným materiálům jakéhokoli stupně utajení.
Se začátky na vnitru to však tak jednoduché nebylo. Nabídku někdejšího ministra Jana Rumla a náměstka Martina Fendrycha velice zvažoval. Když skončilo jeho náměstkování na ministerstvu životního prostředí, pomýšlel na podnikání jako ekologický expert. Opatřil si kvůli tomu osvědčení na projektování územních systémů ekologické stability a posuzování vlivu staveb na životní prostředí. Toto úsilí nechtěl promarnit. „Na vnitro mě nakonec popostrčila má žena, která nikdy nevěřila v mé podnikatelské úspěchy,“ vzpomíná Šulc.
Stal se tedy vedoucím čerstvě založeného oddělení, které začalo zpřístupňovat svazky StB občanům. Po roce vyhrál vnitřní konkurs na ředitele odboru utajovaných skutečností (bezpečnostního odboru) a povýšil. Byl podřízen přímo ministrovi, a tedy stále na očích. Gross ví, koho si do vlády přivedl.
„Od Grosse je to rozumné, ale od Aleše naopak. Divím se mu, že kvůli nejistým dvěma rokům na úřadu vlády opustil tak významné místo, které by mu mohlo spolehlivě vydržet až do důchodu,“ soudí ekolog, rovněž bývalý disident Ivan Dejmal. Šulc mu koncem osmdesátých let pomáhal s vydáváním samizdatového Ekologického bulletinu. Cesty obou mužů se od té doby po mnoho let všelijak prolínaly a jejich přátelství prošlo i tou nejtěžší zkouškou, kdy se ocitli na opačných pólech vztahů v ekologickém resortu.
Pat a Patachon.
Natruc socialistickým úřadům spolu Dejmal a Šulc založili nezávislou Ekologickou společnost a v květnu 1989 drze podali žádost o její registraci. Vyřízena byla až po listopadu.
Jejich společným vzděláním i zájmem byla péče o krajinu. Čtyři roky vězněný chartista Dejmal však jako dělník mohl pečovat leda o městskou vodárnu a o králíky. Mladší Šulc měl větší štěstí. Pracoval na krajinářských projektech a zaměstnavatel jeho riskantní zájmy tiše trpěl. Prošlo mu i to, že byl po plakátovací akci Hnutí za občanskou svobodu na několik dní v želízkách zadržen a posléze obviněn z pobuřování. Hrozil mu až tříletý trest. Husákovu amnestii z 10. prosince 1989 však celá skupina odmítla a docílila toho, že byl proces zrušen od samého počátku.
Po revoluci dostal Dejmal nabídku zabývat se stavem české krajiny na ministerstvu životního prostředí. Šulc mezi tím organizoval Zelený kruh, sdružení takřka všech ekologických organizací z bývalé federace. Po jmenování Dejmala ministrem nastoupil Šulc na jeho krajinářské místo.
Když po dvou letech Dejmala vystřídal na ministerském postu František Benda, ekologický kurs ministerstva se pod tlakem hospodářských resortů a premiéra Václava Klause prudce otočil. A právě v té kritické době odbourávání pravomocí resortu životního prostředí nastoupil Aleš Šulc do role Bendova náměstka. „Vím, že mi to mnozí ekologičtí aktivisté mají dosud za zlé. Existovaly však nepředstavitelné tlaky na poslání ministerstva, jeho pravomoci i na všechny zákony na ochranu přírody. Nikdo už dnes neví, čemu všemu jsme s Bendou museli čelit. I když jsme z toho oba vyšli dost pošramoceni, myslím, že jsme mnohé pozice uhájili a zvládli jsme to bez ztráty květinky,“ vzpomíná Šulc.
V té době by však s neztracenou květinkou souhlasil jen málokdo. Rozhořely se spory o vyhlášení národního parku v Českém Švýcarsku a o kácení lesů na Šumavě. Napětí kulminovalo odvoláním Ivana Dejmala z postu ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny, protože se vzepřel privatizaci jeskyní. Ministerstvo ztrácelo jednu kompetenci za druhou, legislativní tvůrce integrované koncepce ministerstva Svatomír Mlčoch se už na to nemohl dívat a z postu náměstka odešel. Šulc setrval až do hořkého konce Bendovy éry. Čas je však k němu milosrdný. Aktéři už na tehdejší spory zapomněli a vnímají ho zase jako člověka, na nějž je v každé době spoleh.
Dvě zkušenosti.
„Přechod na ministerstvo vnitra mě překvapil především perfektní prací úřednictva. S tím jsem se na ministerstvu životního prostředí setkával jen výjimečně,“ srovnává Šulc.
Po nahlédnutí do stovek lidských osudů se prý zbavil posledních zbytků černobílého vidění. „Každý je vydíratelný. Když měla StB dost času, byla schopna dostat skoro každého. Někdo je vydíratelný přes nevěru, druhý naopak přes lásku ke své rodině, protože má strach o osudy ženy a dětí. Každá i velice dobrá vlastnost se stane přítěží, je-li předmětem soustředěného nátlaku. Když se člověk dostal StB do spárů, musel mít kromě občanské odvahy i trochu štěstí, aby v kritické chvíli obstál. Člověk nikdy nemůže dopředu vědět, kolik vydrží. Selhání nelze omluvit, ale lze je pochopit,“ říká Šulc.
Na svazcích StB Šulce překvapilo, s jakou důkladností byly vedeny. A na druhou stranu, jak nízkou obsahovou úroveň měly. S precizní dokonalostí zaznamenané prachsprosté drby. Síla StB byla především v tak husté síti, že jí máloco uniklo.
„Zveřejnění seznamů spolupracovníků StB mělo velký význam pro očistu společnosti i navzdory tomu, že v některých případech mohlo znamenat drsný zásah do rodinných a přátelských vztahů,“ uzavírá Šulc své ohlédnutí za působením na ministerstvu vnitra.
Napůl služebník, napůl ministr.
Největší zodpovědnost Šulce teprve čeká. Šéf úřadu vlády má právo vznášet připomínky ke všem materiálům předkládaným do vlády a může být při jejich projednávání. Na rozdíl od ministrů však o nich nemůže hlasovat. „Každý materiál předem posoudí tým analytiků, na poradě s nimi si o něm utvářím osobní názor, který mohu i uplatnit,“ vysvětluje Šulc. Jeho hlavním posláním je však služba vládě. Přestože si pochvaluje, že zdědil odborný i organizační servis na vynikající úrovni, chystá reorganizaci. „Musí být rychlá, abych pracovníkům dal jistotu, že s nimi počítám. Vleklé změny by vedly k negativnímu výběru - ti nejlepší by si rychle něco našli, aby se zbavili nejistoty,“ vysvětluje Šulc.
S reorganizací by se měla svézt i předepsaná redukce úředníků o dvě procenta. „Podaří-li se větší, bude to úspěch. Úřad se v minulosti rozrůstal nejen kvůli novým kompetencím, ale i na základě Parkinsonových zákonů. Je přeci známo, že britské ministerstvo kolonií mělo nejvíce pracovníků v době, kdy Británie už o všechny kolonie přišla. Cílem reorganizace je zefektivnit práci a objevit přebytečné rezervy, abychom nedopadli také tak,“ konstatuje Šulc.
