Slovní spojení povinné členství působí na řadu lidí asi jako červený hadr na zuřícího býka. Těm starším se vybaví vzpomínky na povinné členství v Pionýru, Svazu socialistické mládeže a následně KSČ. Od sametové revoluce uplynulo více než 17 let a již několik let se hovoří například o povinném členství, respektive povinné registraci podnikatelů v Hospodářské komoře.
Také novodobé cechy by rády plnily svou prapůvodní roli sdružovat v daném městě či regionu řemeslníky jednoho či několika příbuzných oborů. Zákonem stanovené povinné členství by cechmistři přivítali, sami ale nevěří, že to prosadí. Otázkou tedy je, komu vlastně povinné členství, například právě v ceších, vadí. Pro odpověď je nutné jít do minulosti. Cechy ve středověku požívaly velké vážnosti. Každý, kdo chtěl provozovat řemeslo, se musel nejprve řádně vyučit a musel být členem příslušného cechu. Tenkrát to pro něj byla velká čest. Členství daného řemeslníka v cechu mělo být zárukou kvality práce a poctivosti. Uplynuly stovky let, cechy přežily svou klinickou smrt a mohly by znovu plnit svou funkci jako tenkrát. Jenže to by členství řemeslníků v cechu muselo být povinné, a na to není politická vůle.
Otázka tedy zní: Proč? Poctivý řemeslník se přece členství v podobné organizaci bát nemusí, nahnáno by naopak měli mít různí nepoctivci, kteří například své zboží předražují nebo používají nekvalitní výrobky či jinak klamou své zákazníky. Povinné členství v profesních organizacích by mohlo odhalit právě tyto rádoby podnikatele, kteří například do aut montují kradené náhradní díly nebo poskytují nekvalitní služby. Cech by měl být zárukou kvality a na podobné členy by si jistě posvítil.
Radovat by se tedy mohl nejen pekař, který dnes nemůže konkurovat nekalé konkurenci, ale také samotný zákazník. Právě pro něj by mělo být členství malíře nebo zedníka v příslušném cechu zárukou kvality jejich práce. Na druhou stranu se u nás dá koupit vše, a tak proč ne zrovna členství v profesním sdružení. Čas na povinné členství nejen v ceších zřejmě ještě nedozrál.
