Každý jednotlivec je za sebe a svůj majetek odpovědný především sám Ani tvrdé zkušenosti s povodněmi v roce 1997 na Moravě nepřinutily občany více si pojišťovat majetek. Život je riskantní záležitost. Je neustále plný rizik a nejistoty.
Každý jednotlivec je za sebe a svůj majetek odpovědný především sám
Ani tvrdé zkušenosti s povodněmi v roce 1997 na Moravě nepřinutily občany více si pojišťovat majetek.
Život je riskantní záležitost. Je neustále plný rizik a nejistoty. Kolísají ceny, mění se finanční situace, jsme vystavováni náhodným tragickým ztrátám - aktuálně povodním, dále krádežím, loupežím, požárům, větrným bouřím, ale také nemocím, úrazům a epidemiím. Postupně vstřebala nejistotu do svých kalkulací v podobě pojištění i ekonomika. Jak jsme ji ale do svých úvah vstřebali my? Nic moc, zdá se. Nám se přece nemůže nic stát. A když už se stane, pojištění je přece tak drahé, že musí pomoci stát. A jsme u českého kapitalizmu. „Láme se“ především v přístupu generací. Starší generace jsou přesvědčeny, že se o nás musí postarat stát (pozor, nemylme se rétorikou, to jsou starší generace často generacemi přesvědčených pravičáků). Mladší generace vidí naštěstí situaci jinak. Konkrétně svůj postoj nedávno vyjádřil na stránkách několika deníků jeden mladý student: „Jestliže člověk přijde v důsledku povodně o dům, který neměl pojištěn, je to pouze jeho chyba, nikoli chyba celé společnosti.“ Ano, tak to je, v tom tkví jádro pudla. Proč má stát vydávat spousty peněz a riskovat životy záchranářů a hasičů na „dodatečnou“ evakuaci lidí, kteří se v prvních okamžicích (rozhodují se přece svobodně!) odmítli evakuovat?
Zapomněli jsme na K. Engliše
K největší chybě, podlé mého soudu, došlo v první polovině devadesátých let. Stavělo se tenkrát na vzletných heslech a zbožňování - mnohdy jen tak zvaných - liberálních idolů. Škoda, že jsme při tom vzhlížení - k městu a světu - zapomněli na domácí velikány. Konkrétně na profesora Karla Engliše. Ten říkal: můžeme žít ve společnosti, která se za nás o všechno postará (tedy i o povodních), ovšem my se jí musíme na oplátku zavázat totální poslušností. To tady bylo a na počátku devadesátých let jsme takové uspořádání odmítli. Pokud si ale budeme přát žít svobodně ve svobodné zemi - a tak jsme se rozhodli před deseti lety pak se musíme starat sami o sebe. Například si dobře pojistit dům či byt proti povodním. Stát nevydává (přesněji neměl by!) právní normy proto, aby lidi šikanoval a omezoval jejich práva (když jim nařizuje nebo doporučuje evakuaci), ale proto, slovy K. Engliše, „aby lidé, jdouce za svými cíli, do sebe nevráželi, a tím nezmenšovali svou volnost a pohyb.“ K. Engliš odmítal švejkovské: Pořádek je pro neschopné, schopní si poradí sami. Naopak. Věřil v jiné přísloví: Pořádek dělá přátele. Kdo ví, kterému přísloví byla dána přednost při pravidelné kontrole, údržbě a v poslední fázi i při konkrétním postupu v období bezprostředně před nástupem velké vody v nedobytném a nezaplavitelném metru!?
Kde je pravice česká?
Spojené státy a Velká Británie se na pomyslné úsečce „levice - pravice“ bezpochyby pohybují blízko jejího pravého konce. Ale kde jsme my? Když jsou povodně a my jsme v minulosti „chytře“ šetřili na pojištění, křičíme: Stát nám musí pomoci! (Když jsme přišli o peníze v kampeličce v naivní touze předvést sousedovi, jací jsme kabrňáci, křičeli jsme - a ne zbytečně! - také.) Ovšem když si chceme užívat slastí života, často na úkor ostatních, například na nepovolené (?) technoparty, chceme být najednou svobodní a volní. Jak to tedy je? Brzy uvidíme. Před námi jsou komunální volby. Který opravdu pravicový politik se dokáže postavit před své voliče a naplno jim říci: „Nestarali jste se o svůj majetek, nedostanete po povodních od státu nic!“
Lidé jsou nepoučitelní
Ale zpět k povodním. Zatímco počasí rizika vytváří, pojištění je pomáhá rozptylovat. Když vlastník domku platí pojištění proti povodni, jako by se sázel s pojišťovnou o to, zda dům voda odnese nebo ne. Jestliže dům voda neodnese - a to je, navzdory nedávným povodním, velice pravděpodobné - vlastníci přicházejí o pojistné (sázku). Jestliže ale dům spadne, pojišťovna musí vlastníkům uhradit dohodnutou část škody (vyplatit výhru). Funkcí pojišťovací společnosti je tedy rozptylovat rizika. Naplňuje ji společným sdílením mnoha různých rizik (statisíců domů, nebo životů, automobilů, továren, kanceláří, hotelů). Co je nepředvídatelné a náhodné pro jednotlivce, to je dobře předvídatelné a zákonité pro celek. Pojišťovny vycházejí z jednoduché filozofie. Okamžitá ztráta 50 tisíc korun je bolestnější, než potěšení z nečekaného získání 50 tisíc korun. Je-li můj roční příjem náhle snížen o vzpomínaných 50 tisíc, budu muset výrazněji omezit spotřebu řady důležitých spotřebních položek. Pro nečekaně získaných 50 tisíc korun najdu uplatnění určitě rychle. A v tom to je! Aktivity, které snižují nejistotu nebo riziko, vedou ke zvyšování ekonomického blahobytu. Pojištění tedy plní velmi důležitou funkci: zmírňuje výkyvy spotřeby a zvyšuje celkový užitek. Není proto důvod přenášet pojistní rizika zbytečně na stát. Jenže šedá je teorie a zelený je strom života. Při ničivých záplavách na Moravě v roce 1997 měla k uzavřenému majetkovému pojištění sjednáno pojištění i na krytí rizik povodně pouze necelá pětina (!) domácností. V roce 1998 se podle průzkumů jejich počet zvýšil jenom o tři procenta! Prý další povodně budou až za sto let. Brzy uvidíme, jak tomu bylo po pěti letech v Čechách. Donutila přírodní katastrofa z doby před pěti lety lidi ke změně přístupu k pojištění nebo ne (protože se o nás opět postará stát)? Zájem o pojištění majetku paradoxně opadl v době razantního nástupu kapitalizmu v Česku, v roce 1993. Prý bylo najednou příliš drahé. A tak se lidé zaměřují spíše na pojištění motorových vozidel a (nověji) na životní pojištění. Kdo se jim ale má postarat o střechu nad hlavou? Opět - kapitalizmus nekapitalizmus - stát?
