Opravdu jsou povodně téměř pravidelnou součástí léta až v poslední dekádě? Možná to tak opravdu je a kdo chce, může uvažovat o tom, jak každoroční povodně souvisejí se změnou globálního klimatu.
Není to ale nakonec tak, že jsou deště pořád stejně silné a řeky pořád stejně dravé, jen my na slovo povodně daleko víc slyšíme? Práh citlivosti na mokré nebezpečí bezesporu razantně posilnily tragédie v letech 1997 a 2002. A co si budeme zastírat – dramatické povodňové zpravodajství je také vítanou potravou pro televize a ostatní média během okurkové sezony, kdy by jinak šla sledovanost ke dnu. Takže se povodním věnuje spoustu prostoru podle hesla špatná zpráva je dobrá zpráva. A rozsah povodní se tím ještě opticky dál zvětšuje.
Abych nebyl špatně pochopen – v žádném případě nechci bagatelizovat škody, které povodně napáchaly. Stejně tak je určitě zpravodajské pokrytí průběhu živelní pohromy nutno ocenit. Vždyť kdy jindy je rychlost moderních elektronických médií užitečnější než během řádění živlu. Včasné varování může zachránit životy i majetek.
Na druhé straně ale vzpomínám třeba na to, jak v osmdesátých letech každoročně vyplavila voda domek mého dědy u Berounky. Bralo se to skoro už jako samozřejmost. Zahrada byla věčně podmáčená, do sklepa se nedávalo nic, co by voda mohla poničit. Nepamatuji si, že by tehdejší noviny věnovaly povodním víc než dva odstavečky v dolním rohu na šesté straně. To byl opačný extrém.
Povodně posledních let jsou sice bezesporu drsnější, stát by s nimi ale měl tím spíš počítat jako s bolestivou, leč vlastně už pravidelnou součástí života v české kotlině. Nápad se speciální, ad hoc předepsanou povodňovou daní, proto považuji za nešťastný a nesystémový. Pokud chce občan dobrovolně přispět na lidi či firmy postižené povodněmi, má mnoho jiných způsobů, jak to udělat. Charita by neměla být dirigována a poručena státem. Tím spíš pokud máme vládu, která se tváří, že je liberálně orientována a chce lidem mluvit do života a rozhodování jen v míře nezbytně nutné.
