V 94 letech zemřel výjimečný italský režisér, tvůrce Zvětšeniny
perex místo podtitulku:
Svými snímky změnil tvář moderního filmu stejně jako jeho souputníci Visconti nebo Fellini. Na rozdíl od nich však poměrně brzy opustil hlavní italský poválečný proud a věnoval se formování vlastního filmového jazyka, který se i přes počáteční kritiku nesmazatelně zapsal do dějin světové kinematografie. Michelangelo Antonioni, respektovaný filmový tvůrce, literát, obdivovatel malířství, zdrženlivý intelektuál, světoběžník.
Antonioni se narodil před 94 lety v italské Ferraře. Poté, co vystudoval ekonomii v Boloni, působil jako filmový žurnalista v regionálním tisku, na několik měsíců zakotvil i v časopisu Cinema. Intelektuální prostředí uspíšilo jeho dráhu filmového tvůrce, kterou zahájil scénáristickou spoluprací s režiséry Robertem Rosselinim a Marcelem Carném. Později natočil v neorealistickém duchu i několik vlastních dokumentárních snímků. Uzavřený pozorovatel Antonioni, který vyrůstal mezi ženami, se však našel v intimních obrazech citů. „Jediné užitečné pokračování neorealismu vidím v zájmu o vnitřní na úkor vnějšího. Chci vyjadřovat emoce, a ne vyhledávat dekorace,“ uvedl později ve své autobiografii. Celovečerní hraný debut Kronika jedné lásky natočil až v osmatřiceti letech. Zatímco u diváků zabodoval především Dámou bez kamélií , respekt u odborníků si vysloužil chmurnou, sociálně laděnou psychologickou studií Výkřik, díky níž se posunul mezi elitu.
Tetralogie citů
Vřelého uznání se dočkala následující čtveřice filmů natočená z perspektivy hlavních představitelek. Antonioni považoval „ženskou psychologii za daleko jemnější filtr reality než psychologii muže“. Novátorské Dobrodružství, zařazené do výběru deseti nejlepších filmů prestižního časopisu Sight and Sound, Noc s výborným Mastroiannim a působivé Zatmění - s nezapomenutelnou scénou z burzovního prostředí - byly doplněny o obrazově vytříbenou Červenou pustinu. Tento snímek, jenž byl Antonioniho prvním barevným filmem a uzavíral „tetralogii citů“, byl oceněn v Benátkách Zlatým lvem. Výjimečná byla především jeho jemnocitná vizualita, režisér využíval odstínů a sytosti barev k dokreslení emocí. Od ostatních velikánů se lišil Antonioni i dalšími prvky. Na plátno vnesl nový způsob práce s herci. K vyjádření přetlaku emocí využíval jejich instinktů, pracoval s individuální citlivostí a podle herecké hvězdy jeho filmů a Antonioniho životní partnerky Moniky Vittiové se „nerozptyloval vysvětlováním“. Vrchol jeho tvorby ale měl teprve přijít.
Fenomenální Zvětšenina
Poté, co jej oslovil producent Ponti, vyrazil Antonioni do Londýna, který považoval za nejvhodnější místo k natočení Zvětšeniny, inspirované povídkou argentinského spisovatele Julia Cortázara. Několik týdnů v Londýně strávil důležitou přípravou, a ta se vyplatila. Zvětšenina naplnila k prasknutí kina po celém světě a stala se filmovým klenotem šedesátých let. Mnozí snímek považují dokonce za nejlepší a nejzásadnější filmové dílo vůbec. V čem tkvěl tak velkolepý úspěch?
Antonioni do filmu nejkontrastněji promítl svůj styl oproštěný od zbytečností, intuici a osobitý pohled, který byl podpořen – v podstatě nedůležitou – detektivní zápletkou. Divákovi dal pouze prostředky k nalezení odpovědí. Touhy hlavních postav ukázal bez zbytečného psychologizování, tápající hrdinové nedávali své pocity na odiv. Do hlavní role se tak postupně propracovalo konkrétní prostředí, konkrétní doba, konkrétní společnost a v neposlední řadě myšlenky diváka sedícího v biografu. Odhalování nevysvětlitelného bylo důležitější než sama událost. Intimní a působivá atmosféra s řadou symbolů a poměrně otevřenými erotickými scénami zaujala jak veřejnost, tak poroty filmových festivalů na všech kontinentech (film získal Zlatou palmu, nominaci na Oscara a desítky dalších cen). Lidé v kavárnách po zhlédnutí filmu vášnivě diskutovali, houfně si kupovali fotoaparát Nikon F, kterým pořizoval své snímky hlavní hrdina filmu Thomas, a kdo neměl doma na zdi leteckou vrtuli (Thomasovi se zalíbila v jednom vetešnictví), jako by nebyl. Zvětšenina se stala velice rychle neotřesitelným fenoménem, jenž se jednoznačně trefil do své doby a svým přesahem zasáhl i další generace. Blazeovaný Thomas alias David Hemmings se stal stejně jako Michelangelo Antonioni modlou.
Mistr intelektuální intimity
V této pozici, v podstatě s neomezenými finančními možnostmi, natočil o dva roky později Zabriskie Point, zasazený do Ameriky šedesátých let, doby nepokojů a květinových dětí. Snímku k věhlasu srovnatelnému s předchozími díly nepomohla ani spolupráce s kapelou Pink Floyd, ani zřejmě nejvelkolepější milostná scéna v dějinách filmu. Přesto patří stejně jako následující Povolání: reportér s Jackem Nicholsonem v hlavní roli nebo pozdější Identifikace jedné ženy k výjimečným počinům, které jsou protkány tvůrčí DNA génia.
V roce 1985 postihla Antonioniho mozková mrtvice, která zbrzdila práci na dalších projektech. Režisér, který hlásal, že „dělat film znamená žít“, se však ke svému řemeslu ještě dvakrát vrátil. Ve spolupráci s Wimem Wendersem natočil klidný povídkový film o vztazích Za mraky a za účasti manželky v roce 2004 první část třídílné skládanky Eros. I v těchto dílech si Antonioni zachoval svou tvář a osobnost, imunní vůči módním trendům.
Za pomalé tempo a celkovou rozvláčnost pozdních děl si vysloužil kritické hlasy – ty ale možná jenom zrcadlí příliš svižný rytmus diktovaný hektičností současné doby. Podle názoru mnohých zůstal Michelangelo Antonioni, mistr filmových umění a intelektuální intimity, po celý život stále stejně poctivý a upřímný. Především sám k sobě.
Filmografie režiséra Michelangela Antonioniho (1912 - 2007)
Hrané filmy určené pro biografy:
1950 - Kronika jedné lásky
1952 - Poražení
1953 - Dáma bez kamélií
1953 - Láska ve městě (povídka Pokus o sebevraždu)
1955 - Přítelkyně
1957 - Výkřik
1959 - Dobrodružství
1960 - Noc
1961 - Zatmění
1964 - Červená pustina
1964 - Tři tváře (epizoda První herecká zkouška)
1966 - Zvětšenina
1969 - Zabriskie Point
1974 - Povolání: reportér
1979 - Tajemství Oberwaldu
1982 - Pátrání po jedné ženě
1995 - Za mraky
2004 - Eros (první část)
