Povolání: Uhlobaron

Rodina Wilczeků byla koncem 19. století jednou z nejbohatších dynastií ve Slezsku. Její členové ovládali ostravské uhelné doly, díky čemuž získali ohromné majetky. Právě jim Petr Bezruč vzkazoval: „Hlubokých páni vy dolů, přijde den, zúčtujem spolu!“

Johann Wilczek Rodina Wilczeků byla koncem 19. století jednou z nejbohatších dynastií ve Slezsku. Její členové ovládali ostravské uhelné doly, díky čemuž získali ohromné majetky. Právě jim Petr Bezruč vzkazoval: „Hlubokých páni vy dolů, přijde den, zúčtujem spolu!“

Od počátku padesátých let 18. století začaly státní úřady v Čechách a na Moravě upozorňovat na možnost využití nových paliv – kamenného uhlí a rašeliny. Ohlas byl však minimální, protože velká ložiska uhlí nebyla ještě objevena.

Nejstarší doložená zmínka o uhlí na Ostravsku pochází z roku 1753. K prvnímu většímu nálezu ale došlo teprve o deset let později. Mlynář Jan Augustin objevil v údolí Burňa nedaleko Polské (dnešní Slezské) Ostravy mohutnou sloj kvalitního uhlí.

Nález ověřil kutnohorský hormistr Johann Anton Alis, s dolováním se ale ještě nezačalo, protože poptávka byla nízká. K zahájení těžby se odhodlal teprve roku 1787 majitel ostravského panství Franz Josef Wilczek a rozhodnutí to bylo velmi šťastné. Wilczekové na uhlí brzy pohádkově zbohatli a stali se jedním z nejmocnějších rodů ve Slezsku.

JOHANN WILCZEK

(1837-1922)

Český podnikatel, celým jménem Johann Nepomuk Maria Josef Ambrosius Wilczek, se narodil 7. prosince 1837 ve Vídni. V mládí studoval zemědělství a často pobýval na panstvích ve Slezsku. Od 60. let 18. století vedl rodinnou firmu a zasloužil se o koncentraci těžby do čtyř hlavních dolů. S dalšími ostravskými uhlobarony se roku 1897 podílel na založení Ostravsko-karvinské montánní společnosti a patřila mu i řada dalších podniků. Nejvíc ale proslul jako mecenáš a účastník objevitelských výprav. Cestoval po Evropě, Africe i severských oblastech a roku 1873 financoval expedici, která objevila Zemi Františka Josefa. Zemřel 27. ledna 1922.

Z Vlčka Wilczek

Původem polská rodina Wilczeků pocházela z Těšínska. Její členové žili již ve 12. století v Dobré Zemici (dnešní obec Dobrá nedaleko Frýdku-Místku) a později se přesunuli do Opavy. Roku 1612 se jejich hlavním sídlem stal zámek v obci Klimkovice, ležící pět kilometrů jihozápadně od Ostravy, který vlastnili až do roku 1945.

Příslušníci rodu se zpočátku psali Vlčkové, v 17. století se ale poněmčili a začali používat příjmení Wilczek. Již předtím byli povýšeni do stavu říšských svobodných pánů a roku 1713 i do stavu říšských hrabat.

Na Ostravsku vlastnili řadu panství, mezi nimi například Polskou Ostravu nebo Michálkovice (dnešní ostravské čtvrti). Nález uhlí pro ně tedy znamenal obrovský zlom. Ze středně významných šlechticů se v následujících letech stali mocnými uhlobarony.

Franz Josef Wilczek se narodil roku 1748 a uhlí na Ostravsku začal těžit ve třiceti devíti letech. Teprve roku 1802, kdy se správy dolů ujal hofmistr Johann Anton John, se ale podnikání začalo vyplácet.

Do roku 1812 byly vyraženy tři štoly – Hlavní, Tadeášova a Josefská dědičná. Vznikly i dva hlubinné doly – Korunní princ a Tadeášova jáma, ke kterým později přibyla ještě takzvaná Žentourová jáma. Franz Josef Wilczek se díky nim stal největším těžařem Moravy a Rakouského Slezska.

Roku 1829 navíc podepsal smlouvu s olomouckým arcibiskupem Rudolfem Habsburským o dodávkách paliva pro právě založené železárny ve Vítkovicích, což vyvolalo další strmý nárůst těžby. Roku 1839 již překonala hranici 10 tisíc tun ročně a dále stoupala.

Dotvoření impéria

Po smrti Franze Josefa Wilczeka v roce 1834 převzal vedení dolů syn Stanislaus, největšího rozmachu ale rodinná firma dosáhla za Johanna Wilczeka koncem 19. století. Teprve po roce 1860 totiž došlo k definitivnímu dotvoření důlní soustavy, přičemž hlavními se staly jámy Trojice, Ema, Michaeli a Jan Maria.

Johann Wilczek se navíc roku 1897 spolu s Heinrichem a Hansem Larischovými-Mönnichy a Davidem a Maxem Guttmannovými podílel na založení Ostravsko-karvinské montánní společnosti a vlastnil i několik dalších podniků. Například závod na betonové zboží v Muglinově (dnes součást Ostravy), cihelnu na jámě Ema, čedičový lom na Baranovci nebo pivovar ve Velké Polomi.

Do Afriky a na sever!

Johann Wilczek byl ale také vášnivým cestovatelem a podporovatelem vědeckých výprav. Za pruské války, které se roku 1866 zúčastnil jako řadový pěšák (ačkoliv měl nárok na vyšší hodnost), se seznámil s korunním princem Rudolfem a stali se přáteli. Spolu pak podnikli expedici po středomoří a s knížetem Hohenlohe se vypravil i do Afriky.

Nejvíce ho ale lákaly polární oblasti. Již roku 1871 financoval česko-rakouskou výpravu na Špicberky a roku 1872 dokonce sám velel objevitelské cestě k Nové zemi (souostroví v Severním ledovém oceánu).

V letech 1872 až 1874 byl pak hlavním sponzorem rakousko-uherských polárních expedic, vedených Čechem Juliem Payerem a Němcem Carlem Weyprechtem. Roku 1873 se jim podařilo objevit souostroví, které pojmenovali Země Františka Josefa. Protože se ale jednalo o soukromou výpravu, nemohly se ostrovy stát rakouskou kolonií. Dnes jsou součástí Ruska.

Úpadek ostravských dolů

Po smrti Johanna Wilczeka roku 1922 začala sláva ostravských dolů pomalu upadat. Jeho synové a vnuci již rodinný podnik sami neřídili a nechávali za sebe rozhodovat správce. Z průmyslového Slezska přesídlili na romantický hrad Kreuzenstein nedaleko Vídně a Ostravu už navštěvovali jen výjimečně.

Ještě před začátkem celosvětové hospodářské krize ve 30. letech 20. století vytěžily doly rodiny Wilczeků 543 tisíce tun uhlí a zaměstnávaly přes dva tisíce dělníků. Bylo to ale už jen pět procent celkové produkce ostravsko-karvinského revíru.

Roku 1945 přišlo znárodnění a s ním i definitivní konec kdysi slavného impéria. Jámy Trojice, Ema, Michaeli a Jan Maria se staly součástí národního podniku Ostravsko-karvinské doly a po vytěžení byly v 60. a 70. letech minulého století zasypány.