Čekání na právo
Naprosto jasno měli odpovídající při dotazu, zda souhlasí s kritikou práce soudců, kterou vyslovil ministr spravedlnosti Pavel Rychetský. Takřka 70 procent tázaných s ostrým vyjádřením ministra souhlasí. Jeden z manažerů se rozepisuje: „Celá justice v České republice připomíná pověstný Augiášův chlév. Je všeobecně známo, že domoci se práva před českými soudy je otázka na léta, pokud v roli žalovaného nestojí stát, není již co vymáhat. To je velice špatná vizitka Česka, které se prohlašuje za demokratický právní stát. Pokud jde o obchodní styk, je přitom vždy nutno jednat rychle, jinak jakékoli rozhodnutí soudu přichází pozdě. Ne všechno je vina pouze soudců, špatné zákony mají také svůj podíl. Je však především na samotných soudcích, aby případy zbytečně neprotahovali a neodročovali.“ Další manažer tvrdí: „Rychlost rozhodnutí soudu je nedílnou součástí vynutitelnosti práva. Pokud i triviální soudní kauzy mohou trvat několik let, tak je v našem justičním systému něco špatně. Rovnost před spravedlností je - bohužel - často interpretována tak, že se toleruje záměrné protahování soudních řízení subjekty, které se snaží spravedlnosti vyhnout. Soudci, které nezajímá meritum věci, ale řídí se pouze a výhradně literou zákona, potřebují - celkem logicky - obrovské množství času, aby se připravili na rozhodnutí a vynesení rozsudku. Ač je to v posledních desetiletích v našem justičním systému neznámý prvek, velmi bych se přimlouval za zavedení porotních soudů. O vině či nevině rozhoduje porota složená z laiků, kteří se zabývají věcnou podstatou kauzy, a soudce pouze dohlíží, aby nebyla porušována zákonná práva stran. Náš dnešní soudní systém opírající se o literu zákona naráží na jeden zásadní problém. Rychlost vývoje společnosti je taková, že soudy soudí na základě „litery zákona“, jež neodpovídá aktuálním podmínkám, a pracně se snaží každou kauzu naroubovat na zastaralou legislativu. Je zcela absurdní, že na jedné straně bychom se chtěli stát moderní společností počátku 21. století, ale spory občanů v rámci téže společnosti řešíme podle právní normy (Občanského zákoníku) z roku 1964. Jak má občan spoléhat na ochranu svých práv, když příslušná právní norma vznikla v dobách „vrcholného“ socialismu a přežila pražské jaro, sovětskou okupaci, normalizaci, sametovou revoluci, rozpad Československa, válku v Perském zálivu, rozpad Jugoslávie, 11. září? Je potřeba, aby ministr spravedlnosti jenom nekritizoval, ale aby uvedl celý justiční systém do pohybu. Na úvod by zřejmě stačilo, kdyby se justice zbavila soudců, kteří ve stejných soudních síních, u stejných stolů a ve stejných talárech vynášeli rozsudky a vyhotovovali je na stejných psacích strojích jako před rokem 1989.“ Jiný hlas se zabýval pomalou prací českých soudů: „Pokud rozhodnutí o vyhlášení nebo nevyhlášení konkursu trvá soudci rok, můžete mít zákon jakkoli dokonalý, chytráci budou mít vždycky dost času společnost vytunelovat. Zarážející je rovněž fakt, že soudce obvykle soudí jen jeden půlden v týdnu. Zbytek své pracovní doby věnuje nalézání práva a školení. Jak dlouhou dobu bude soudce týdně soudit, až nebudou soudy přetížené?“
