Povolenek hra osudná

Průtahy s alokací ohrožují obchod

Cena evropské emisní povolenky závratně stoupá. Nikdo to nečekal, ale koncem června už překonala hranici 24 eur a dere se výš. Ideální situaci pro vstup do obchodování s povolenkami však české podniky nejspíš promarní. Jednotlivé průmyslové sektory se nejsou schopné navzájem dohodnout na dělbě schváleného balíku. Než se těm nejsilnějším podaří urvat nejvíc povolenek a než to vláda potvrdí, mohou před Českem vstoupit do hry ostatní nováčci v Evropské unii a stále rostoucí cena může projít šokem z náhlého nadbytku povolenek na trhu. Pak se i za hodně povolenek málo utrží a ukáže se, že celé to české hašteření o povolenky nemělo smysl.

V roli diváků.

Jakkoli se vyskytují výčitky, že čeští vyjednávači neobhájili původní požadavek na 107 milionu tun emisí oxidu uhličitého, má i redukovaný český alokační plán zhruba sedmimilionový přebytek povolenek. Podobně jsou na tom i ostatní postsocialistické státy střední Evropy. V ostrém kontrastu vůči zemím původní patnáctky. Proto expert v oboru nákupu a prodeje emisních povolenek, výkonný ředitel britské společnosti CO2e Steve Drummond na velice užitečném semináři Svazu průmyslu a dopravy upozornil: „Ty země střední a východní Evropy, které dřív schválí své alokační plány a dřív přijdou se svými přebytky na trh, prodají je za dobré ceny. To však způsobí alespoň krátkodobý pokles vysokých cen, které byly vyvolány především nedostatkem povolenek v západních zemích. Ti, co přijdou s přebytky později, budou je muset prodávat za mnohem nižší ceny nebo si je uschovat a čekat, jestli se cena opět zvedne.“
Česko má opravdu nejvyšší čas. Slovinsko už schválilo svůj alokační plán, také každý slovenský podnik už zná svůj příděl emisí, takže může začít čile obchodovat. Nic nevadí, že dosud nefungují registry povolenek. Obchody se dají uzavírat takzvaným forwardovým způsobem za dohodnuté ceny dopředu, ať už bude další cenový vývoj jakýkoli.
Ostatně registry dosud nefungují ani ve většině západních zemí, a přesto se živě obchoduje ve velkém. Stačí, že všechny podniky (kromě řeckých a italských) znají své příděly. „Forwardový trh je velmi likvidní, průměrný obchod představuje dva až tři miliony povolenek za týden. Což představuje tři procenta celé české alokace povolenek,“ popisuje Drummond. „Typická velikost transakce na forwardovém trhu je 20 000 povolenek, každá představuje tunu oxidu uhličitého,“ dodává.

Centrum finančních iluzí.

„Už se uskutečnily obchody za miliardu eur, tedy za 30 miliard korun. To není zanedbatelný trh! A většina českých firem se na něm vůbec nepodílí,“ připomíná Jan Pravda, šéf společnosti Pravda Capital, která se chce ve spolupráci s britskou CO2e zabývat obchodováním s povolenkami ve střední Evropě. „Praha má ambice stát se středoevropským, nebo dokonce evropským finančním centrem. Ale jak se jím může stát, když české firmy jsou stranou tak lukrativního evropského obchodu? Nejde jen o to, že přijdeme pozdě a nebudeme moci přebytečné povolenky výhodně prodat. My sami tady obchodovat nemůžeme. A nemůžeme obchodovat ani jinde, protože jsme neměli příležitost se to naučit. Tak zapomeňme na sny o centru obchodu, protože s takovou se jím Praha nikdy nemůže stát,“ myslí si Pravda.
Umrtvené obchodování s povolenkami velice vadí i Martinu Cmíralovi, výkonnému řediteli firmy Vertis Environmental Finance, která se zaměřuje především na přímý prodej mezi prodávajícím a kupujícím bez spolupráce se západní zprostředkovatelskou firmou. Je nespokojen, že stát není schopen o alokacích rychleji rozhodnout. Diví se zástupcům průmyslu, kteří se přetahují, kdo je silnější, a sami sobě tím škodí. „Jestliže nechceme, abychom alokační plán začali utvářet od počátku znova, a tím úplně prohráli závody s časem i konkurencí, můžeme přerozdělovat maximálně jednu megatunu. Na víc nelze sáhnout, aby se to nerozpadlo. Stojí toto množství vůbec za ten hrozný zmatek?“ ptá se Cmíral. Ředitel odboru změny klimatu na ministerstvu životního prostředí Tomáš Chmelík, který je vždy terčem něčí kritiky, ať předloží ten či onen návrh, upozorňuje: „Kdybychom rozdělovali i mnohem více, stejně bychom nedocílili, aby dostali přidáno všichni stejně. Na to není žádný spravedlivý klíč. Šoupat povolenkami ve prospěch firem sem a tam by přineslo i velice netransparentní přesuny. A nechat přidělování na úřednících a politicích by bylo ještě mnohem horší. Zvolit algoritmus je spravedlivější, i když i ten někoho může poškodit. Jsou firmy prokazatelně za vodou, jiné mohou mít problémy. To je daň za transparentnost. Spravedlivý alokační plán neexistuje.“ Všichni dotázaní se však shodovali v jednom: už aby byla nějaká verze schválena a mohlo se začít obchodovat.

Lidumilný kšeft.

Mluví se, píše se a hádá se jen o obchodech a takřka vůbec ne o cíli, kvůli kterému se to všechno podniká. Postupně ubývající povolenky by měly zapůsobit na redukci skleníkových plynů. Ovšem jen málokdo tomu opravdu věří, a to jak mezi podnikateli, tak mezi ochránci životního prostředí.
„Stížnosti na to, že tento mechanismus slouží jen k obohacení brokerů a spekulantů, a vůbec ne ochraně životního prostředí, jsou na denním pořádku. Lidé jako by nechtěli vnímat, co se stalo v Kalifornii: obchodování s povolenkami snížilo emise kyselých dešťů o 83 procent! Navíc za desetinu nákladů, než se předpokládalo,“ vysvětluje Steve Drummond. Věří, že stejný efekt bude mít i obchodování s emisemi oxidu uhličitého, pokud budou regulační orgány ve všech zúčastněných zemích přísně dbát na dodržování všech zásad. „Systém funguje dokonale – čím víc povolenek ušetříte, tím větší prospěch z toho máte,“ láká Drummond. „Velice to stimuluje vynalézavost lidí v podnicích, jak přicházet s levnými úsporami emisí,“ dodává. Před třemi lety se obdobný mechanismus rozhodla vyzkoušet na úniku skleníkových plynů z rafinerií, mořských ropných platforem a dalších zařízení ve 140 provozech také velká britská petrolejářská firma BP. Na začátku hledali manažeři úspory emisí velice snadno, takže náklady na snižování byly velmi malé. Čím déle systém trval, tím to bylo těžší a dražší. Autoři projektu dobře věděli, že jednoho dne křivka závislosti ušetřených emisí na vynaložených nákladech musí začít podél nákladové osy prudce stoupat a další úspory se už přestanou vyplácet. K překvapení všech zúčastněných se však tato křivka zahnula k nepřijatelným hodnotám nákladů až mnohem mnohem později, než autoři projektu předpokládali. Šetřit emisemi lze opravdu úspěšně a povolenky jsou k tomu účinným ekonomickým pomocníkem.
Firma BP do všech úsporných opatření tohoto projektu vložila deset milionů dolarů a na ušetřené energii vydělala 600 milionů. Zisk na prodaných nevyužitých povolenkách by býval byl navíc.

Děravý systém.

Jestliže o výši povolenek byla mela, tak o způsob jejich zdanění se v Česku zajímala jen jediná společnost. A protože daně v České republice vycházejí z účetnictví, ukazuje se, že ani v tom nemohou mít manažeři podniků jasno. Ministerstvo financí dosud nevydalo žádné pokyny, jak se mají firmy v nové situaci chovat a jaké účetní a daňové doklady vést.
Na povolenky od státu se ministerstvo financí dívá jako na nehmotný majetek obdržený bezplatně, takže s nejvyšší pravděpodobností se za ně žádné daně platit nebudou. Ale jakmile vstoupí do obchodování, už se jich daně nepustí. Martin Vašek ze společnosti PricewaterhouseCoopers upozorňuje, že zákon o dani z příjmů s žádným osvobozením od daně nepočítá. Zisk z prodeje zůstává ziskem a vstupuje do základu daně. Prodej povolenek je klasifikován jako poskytnutí služby za úplatu, a tak se k němu hned přivěsí devatenáctiprocentní DPH.
Zcela novou a neznámou povinností je zpracování a ověřování emisních výkazů. Jsou známé termíny, dokdy mají být hotové. Jak však budou výkaz a jeho ověření vypadat, zda jako certifikát na půl stránky, nebo formulář o pěti stranách, možná ještě nikdo netuší. Přitom ověřování výkazů je úkon vysoce odborný, který může dělat pouze jedinec nebo společnost s autorizací. Jenže ta se v Česku ještě nevydává. I když je ověření výkazu pouze jednorázové, odpovědný verifikátor sleduje zařízení i během roku, aby firma včas odstranila nedostatky, jež by mohly ohrozit věrohodnost výkazu.
A tak to chodí velice prazvláštně: společnost, která nemá žádné povolenky na registru, ba ani neví, kolik povolenek dostane, část povolenek forwardovým způsobem na zkoušku prodá, ale nic za ně nedostane, protože skutečný obchod proběhne za dohodnutých podmínek až později, až budou povolenky opravdu rozděleny. O její monitorovací plán, strategickou analýzu a analýzu rizik se po dohodě zajímá ověřovatel, který nebyl nikým akreditován ani autorizován, a připravuje se na ověření dokladů, o nichž dosud neví, jak budou vypadat. A všechno je to dobře, protože právě takové soukromé subjekty berou vážně své povinnosti při obchodování s povolenkami, které stát očividně zanedbává. Jiní budoucí účastníci obchodu s povolenkami většinou jen čekají a čekají. Později jim bude krušno.

Emisní detektivové.

Ověřování emisních výkazů je jednou z nejpodceňovanějších oblastí systému. Úředníci se na ně dívají spatra, podniky mu nedávají přílišnou vážnost. Ale to jen do chvíle, než ověřovatel zjistí závažné chyby, vzhledem k nimž musí odmítnout podepsat patřičný dokument. Nad podnikem pak visí hrozba dvoumilionové pokuty.
„Ověření emisního výkazu nesmí být otázkou jediné návštěvy podniku. A to nejen proto, aby se předešlo závěrečné kolizi nad chybným výkazem. Verifikátor musí předem prozkoumat, zda je monitorovací plán, který je jedním z pilířů závěrečného ověření, opravdu aplikovatelný. Pokud pak najde vůči plánu nesrovnalosti, musí po managementu požadovat, aby udělal změny,“ popisuje práci, na kterou se s týmem spolupracovníků z PricewaterhouseCoopers připravuje, Pavel Sychrovský. Bedlivě například sleduje, zda majitel používá palivo, které si předsevzal spalovat, a nepoužívá jiné, které je vydatnějším zdrojem emisí. „Závěrečný výrok ověřovatele je klíčovou informací pro finančního auditora při posuzování finančních výkazů. Už pouhá pětiprocentní odchylka v emisním výkazu je považovaná za materiálně nevyhovující a ověřovatel ji nesmí podepsat,“ vysvětluje Sychrovský.
Odpovědný přístup se firmě vyplácí, získala už akreditaci na ověřování emisních výkazů v několika zemích. Akreditace bohužel není ze země do země přenosná, protože se liší kritéria. V Česku pro jistotu nebyla dosud vyhlášena žádná. „Nevím, jak se to stihne, když jeden audit trvá od třiceti do osmdesáti hodin,“ poznamenává Sychrovský. „Kontrolovaných zařízení je 446 a mezi odevzdáním emisního výkazu a nezávislého auditu je pouhý měsíc …“ Ministerského ředitele Tomáše Chmelíka to ovšem neznepokojuje. „Požádali jsme Český institut pro akreditaci, aby pro naše verifikátory připravil program školení a prozkoušení znalostí,“ říká Chmelík. „Nechceme vybírat osoby, ale schopné firmy, které mají uvnitř sebe samých kontrolní mechanismy a které budou zárukou nezkorumpovaného přístupu. U zvlášť složitých verifikací bude požadován ještě jeden podpis zvnějšku,“ konstatuje.
Zájem o tuto práci má rovněž česká pobočka norské nadace DNV, která se zabývá certifikačními a podobnými činnostmi už od roku 1864. „Firmy se o ověřování emisí dosud pramálo zajímají. Když už si někoho dopředu najdou, tak jsou to obchodníci. My velkou konkurenci mít nebudeme. Budeme rádi, sejde-li se nás tolik, abychom to stačili,“ říká Viktor Šaroch z DNV. Vyjádřil se i k hlavnímu sporu kolem alokačního plánu: „Nevím, jestli by to dopadlo dobře, kdyby Evropská komise přebytečné požadavky zemí neredukovala. Nastala by velká inflace.“

Jak se daří u zdrojů.

Plzeňský Prazdroj trápí průtahy s alokací. „Když ekonomové nevědí, budeme-li mít převis, nebo nedostatek povolenek, jak mají plánovat?“ ptá se manažer životního prostředí pivovaru Petr Holeček. Prozrazuje tak, že tento velký výrobce piva s obchodováním s povolenkami ve své ekonomice opravdu počítá. Žádost si Prazdroj podal už téměř před rokem, ale odpověď stále nezná a dlouho znát nebude. Svou otázku na převis či nedostatek nemohl ovšem Petr Holeček myslet až tak vážně - Prazdroj totiž musí být v převisu. Podnik velice investoval do ekologických zařízení a teď se mu to prostřednictvím přidělených povolenek bude vracet. „Nehodláme se však honit jen za ziskem z emisních obchodů. Budeme se snažit vybudovat společný systém s ostatními pivovary, abychom si mohli pomoci navzájem,“ dodává Holeček.
Specifickou emisní situaci musejí řešit cementárny - oxid uhličitý, který uniká z chemické reakce z pecí vyrábějících slínek, nelze nijak regulovat. „Očekáváme, že situace s povolenkami bude u nás hodně napjatá, protože navrhovaná množství neodpovídají potřebám,“ uvádí výrobní ředitel firmy Českomoravský cement Karel Okleštěk. „Cementářství je navíc malý sektor, a tak i malou redukci požadavků na povolenky bychom na své kůži velice pocítili. Důležité pro nás bude, abychom jako firma mohli vystupovat coby sdružení provozovatelů. Aby při výpadku závodu v Mokré mohl výrobu slínku převzít závod v Radotíně a naopak,“ vysvětluje Okleštěk. Cementáři se prostřednictvím oborového svazu snaží spolupracovat s legislativci a přípravu na obchodování s povolenkami berou vážně. Také sklářům ve Sklárnách Kavalier se podmínky ve výrobě mění a chtěli by mít konečně jistotu o svém emisním účtu. „Pak se teprve budeme zabývat analýzou rizik nebo výběrem ověřovatele,“ konstatuje podnikový vedoucí energetiky Pavel Urbánek. Odpovědným podnikům zbytečné přibrzďování alokačního procesu velice vadí.

Medvědi nevědí.

Připravenost firem na obchodování s povolenkami je velice rozdílná. Ze 446 vytypovaných zařízení se jich šedesátka ještě nepřihlásila. „To je velká chyba. Jestliže jsme z registru emisí (REZZO) získali špatná data, mohou na tom tratit,“ připomíná Chmelík, „Na druhé straně stále objevujeme zapomenuté malé závody. Zatím to řešíme z rezervy pro nové zdroje, ale až se nějaké nové zdroje opravdu přihlásí, budou mít opozdilci smůlu,“ soudí Chmelík.
Jeden významný podnik den po dni odkládal odpověď na otázku týdeníku EURO o své připravenosti na emisní obchodování, až to po týdnu vzdal. Představitel jiné firmy popsal docela odpovědnou přípravu na nastartování kontroly emisí a obchodu s nimi, ale pak se mu roztřásla kolena z vlastní otevřenosti a odpověď vzal zpět.
Nad vší touto malostí vyniká velký ČEZ. Už plní monitorovací plán. U DNV si objednal předběžnou verifikaci, aby si ověřil, že výsledky získává správným způsobem. Má nastaven takový obchodní systém, aby okamžitě mohl vstoupit mezi největší evropské hráče s povolenkami. Jenom povolenky nemá.
„Ti, co brzdí přijetí alokačního plánu, to nepotřebují pro pokrytí svých potřeb. Je to jen kvůli spekulacím,“ soudí Miroslav Podzimek ze společnosti ČEZ. „Proces je to zvládnutelný, jen ho spustit,“ dodává.
Neutečou nám však mezitím ostatní visegrádské země? „Ještě je můžete dohnat,“ uklidňuje české firmy Steve Drummond ze společnosti CO2e.