Povolenky. Takové zvláštní slovo. Už samotným obsahem nějak zapáchá diktaturou. Nejde přitom o nátlak vojenský, ale spíš politický a ekologický. Eufemisticky by bylo lepší používat pojem, jako je například regulace ve společenském zájmu.Přesně o to také jde.
Povolenky. Takové zvláštní slovo. Už samotným obsahem nějak zapáchá diktaturou. Nejde přitom o nátlak vojenský, ale spíš politický a ekologický. Eufemisticky by bylo lepší používat pojem, jako je například regulace ve společenském zájmu.
Přesně o to také jde.
Povolenky na vypouštění emisí oxidu uhličitého jsou byrokratickým nástrojem, který má podle jejich tvůrců donutit průmyslové podniky, aby modernizovaly výrobu směrem k ekologičtějšímu provozu. Nic proti. Každý nápad jak nezatěžovat životní prostředí je určitě přínosem. Jako mnoho dobrých úmyslů, i tenhle se v praxi poněkud zvrtnul.
Prvním úskalím systému je fakt, že lze jen těžko dokázat, že by zavedení povolenek pomohlo životnímu prostředí. To ale skutečně asi nelze čekat v rozmezí několika málo let. Druhý háček je už zřetelnější. Evropa zdaleka není největším „vypouštěčem“ emisí do světové atmosféry. Tím jsou jednoznačně Američané, asijské země a Japonsko. Ti všichni ale své aktivity příliš omezovat nehodlají. Evropská ekologizace výroby tak způsobuje místním výrobcům vícenáklady, které je proti světové konkurenci znevýhodňují. Ano, používat argument „Když to dělají oni ve velkém, proč ne my v malém?“ je alibismus a nezodpovědnost. Firmám ale vědomí vlastní ekologické ušlechtilosti suchou řeč čísel v podnikových bilancích nevylepší.
A do třetice: povolenky začaly žít vlastním životem. Staly se z nich pseudopeníze, jako byly za totality bony. Jakoby už nešlo o to, kolik tun emisí v ovzduší představují. Důležitější je, zda firmě v účetní uzávěrce přinesou zisk či ztrátu.
Přes to všechno je možné uvěřit, že nakonec emisní povolenky pozitivní vliv mít budou. Možná ale jiný, než jejich tvůrci čekali. Příkladem mohou být právě poskomunistické země, včetně Česka. Tlak na modernizaci výroby po pádu železné opony přinesl krach mnoha firmám, další ale začaly úspěšně podnikat s nejmodernější technologií a dnes ženou ekonomiku dopředu. Tlak povolenek nakonec může podobně ekonomicky přesvědčit evropské firmy, aby nestagnovaly, ale hledaly nové cesty a rozvíjely se.
Až se časem vyčerpají zásoby uhlí, ropy nebo rudy, může mít Evropa technologický náskok před svými konkurenty, kteří dnes staví rozvoj jen na extenzivní spotřebě strategických surovin. To je ovšem vzdálená budoucnost a na starosti firem v současnosti jsou jen chabou útěchou.
