Česká republika potřebuje mnohem hlubší změny v penzijním systému, než připravuje vláda
Vláda představila veřejnosti svůj návrh takzvané důchodové reformy. Spočívá především v možnosti vyvedení části důchodového pojištění z průběžného systému do systému kapitálového. Doprovodným opatřením, které je při současném křehkém oživení ekonomiky zcela nepřijatelné, má být zvýšení daně z přidané hodnoty. Aktuální a nutně ne poslední varianta počítá se zvýšením daně na úroveň čtrnácti procent pro rok 2012 a se sjednocením sazeb na hodnotu 17,5 procenta od roku dalšího. Zajímavostí je, že stát vybere díky takto zvýšené dani daleko víc než bude potřebovat na aplikaci reformy. Podle propočtů by měl stát tímto opatřením získat do své pokladny kolem třiceti miliard korun. Ačkoli se objevují predikce a vláda počítá až s padesátiprocentní účastí pojištěnců, nikdo si teď nemůže být jistý, kolik lidí na kapitálový systém přejde. V optimálním případě by důchodový systém přišel o deset miliard korun a než zvyšovat daně, bylo by vhodnější, kdyby vláda o tuto sumu snížila své výdaje. Vedle zefektivnění státní správy může být receptem také zrušení příspěvků na současné důchodové připojištění, které by plánovaný systém pouze dublovalo.
Slabá náplast s riziky
Navrhovaná reforma je tak nevýrazná a mělká, že bude mít na důchodový systém dopad v lepším případě pouze neutrální. Prvotním důvodem je samotný fakt vyvedení peněz, takzvaný opt-out. Stávající návrh bude výhodný spíše pro bohatší část populace. Její příspěvky vypadnou z průběžného systému, který tak bude mít ještě větší problémy. Zároveň zde platí pravidlo 3+2, kdy klient musí k vyvedeným třem procentům z průběžného systému přidat do systému fondového další dvě procenta „ze svého“. O tyto dva procentní body se tak společně se zvýšenou sazbou daně z přidané hodnoty zvyšuje jeho daňové zatížení. Druhou věcí je samotná povinnost penzijních fondů nabídnout svým klientům konzervativní „důchodový“ fond, orientovaný pouze na české dluhopisy. Tím si vláda do budoucna šikovně vytváří poptávku po svých dluhopisech při příštích fiskálních orgiích. Ve střednědobém horizontu se můžeme dostat do situace, kdy bude deficit důchodového systému financován dluhopisy prodanými právě těmto fondům. Lidé si tak budou prakticky sami sobě půjčovat na důchod, což se od současné praxe nijak zvlášť neliší. V extrémním případě pokulhává i teze, že dluhopisové fondy jsou bezpečné fondy s jistým, byť nízkým výnosem. Zkuste to tvrdit majitelům řeckých dluhopisů…
Řešení existují
Není pochyb o tom, že stav důchodových systémů nejen u nás je trvale neudržitelný, ovšem česká cesta je pouze kosmetickou úpravou. Nutno podotknout, že zavedení fondového systému dopadlo například v okolních zemích tragicky. V Polsku výkonnost fondů nepokrývá inflaci a fondy mají enormně vysoké provozní náklady. Díky nižšímu odvodu do průběžného systému pak zákonitě v tomto systému chybějí peníze a důsledkem bude pouze snížení státních penzí. V Maďarsku stejně jako na Slovensku dochází ke schodkům průběžných systémů a v prvně jmenované zemi jsou navíc výnosy z penzijních fondů nižší, než kolik by důchodci dostali od státu v době před reformou.
Kacířským, avšak z pohledu liberalismu ospravedlnitelným řešením by byl naprostý odklon od státem spravovaných důchodů k důrazu na odpovědnost za svoje stáří každého z nás. To může být v praxi těžko proveditelné a politicky neprůchozí. Zkusme proto do tohoto přístupu zanést paternalistický prvek státu. Po razantním snížení odvodů na důchodové pojištění, z dnešních dvaceti osmi procent například na třetinu, by byla lidem v důchodovém věku garantována důchodová dávka ve výši životního minima s možností soukromého dobrovolného zabezpečení.
Druhým řešením je zavedení systému individuálních virtuálních účtů, jenž úspěšně funguje ve Švédsku. Zavedení jednoho z těchto modelů v našich podmínkách by byla skutečná reforma, která by na jedné straně ulevila veřejným rozpočtům, na straně druhé zároveň i občanům. Ti by totiž v dlouhodobém předstihu znali výši svého budoucího důchodu a mohli by se podle toho zařídit.
