Ministři Pospíšil a Langer by měli nést za své jednání politickou odpovědnost
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil na konci května ohlásil, že byl dokončen návrh nového trestního zákoníku. Aby předlohu ještě vycizeloval, udělal revoluční krok - vyzval laickou veřejnost, aby se zapojila do připomínkového řízení. Každý občan má právo hovořit do toho, které skutky budou trestné a jaké nikoli. Zní to moc pěkně. Přímá demokracie a právní stát dovedeny téměř k dokonalosti. Když se vše podaří, můžeme mít „nejvychytanější“ trestní zákoník na světě. Ale komu a čemu bude tento zákoník sloužit? Nebude to náhodou stejné jako dnes, kdy odsouzení mafiáni běhají po svobodě a na celou českou justici dělají přes televizní obrazovky dlouhý nos? Veřejnost by se možná spokojila i s tím současným zastaralým zákoníkem, jen kdyby právo bylo skutečně vymáháno. Spravedlnost má i v Česku oči zavázané, ale zdá se, že vycvičeným hmatem dokáže brilantně rozpoznat, kdo má jak naditou šrajtofli. Denně sledujeme, jak se ostře sledované kauzy Krejčíř a Pitr mění ve frašku. Ministr Pospíšil by měl rezignovat a své další setrvání ve funkci by měl zvážit i ministr vnitra Ivan Langer. Vůbec ne proto, že je k odstoupení vyzývá Jiří Paroubek - politik, který si osobuje právo rozhodovat o tom, kdo je nepřítelem státu a o zločincích ve vlastní straně hovoří blahosklonně jako o šibalech -, ale proto, že by je k tomu měla vést obyčejná lidská slušnost a sebereflexe. Ministři mohou tisíckrát říkat, že do těchto případů nezasahují, že pochybil někdo jiný, avšak politickou odpovědnost z nich nikdo nesejme. Chovají se jako fotbaloví fanoušci - když národní tým zvítězí, úspěch si přisvojují, jestliže dostane „nakládačku“, mluví o tom, že „oni“ prohráli. Když se jihoafrickým úřadům podařilo zadržet Radovana Krejčíře, Pospíšil s Langerem se tvářili, jako by se to stalo na letišti v Praze, nikoli v Johannesburgu. Když byl Krejčíř za velmi podivných okolností propuštěn v JAR z vazby na svobodu, najednou se k ničemu neznají. Je to naprosto nepochopitelné. Resorty vnitra a spravedlnosti poslaly do Jižní Afriky deset expertů, aby z bezprostřední blízkosti vše ohlídali, a nemohl se tak opakovat rok 2005, kdy Krejčíř utekl policistům ze své černošické vily na Seychely. Proč při takovém personálním nasazení nedokázali podat žádost o vydání dříve a dali obhajobě do rukou arzenál, aby mohla tvrdit, že po započtení sobot a nedělí byla již stanovená čtyřicetidenní lhůta prošvihnuta? Toto už není nedbalost. Ano, je sice možné, že Krejčíř jihoafrický soud ovlivnil ve svůj prospěch nezákonnou cestou, ale to všechno se přece dalo očekávat. Je to jeho styl. Od toho tam snad těch deset lidí bylo, aby triky a úskoky českotěšínského miliardáře dokázali včas identifikovat a právní cestou eliminovat. Jestliže se najednou někdo tváří překvapeně, je to důkaz jeho neprofesionality. Anebo také něčeho jiného. Buďme si jisti, že počet lidí, kteří si nepřejí, aby se Krejčíř do Česka vrátil, je minimálně stejný jako tábor jeho „lovců“. Kdyby byla jen z poloviny pravda, koho všechno v Česku uplatil (jak o tom hovoří ve své knize), stále by šlo o poměrně početnou skupinu vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců, která je ochotna učinit cokoli, aby z jejich pokojného života už Krejčíř nadobro zmizel. Už sama skutečnost, že tento vypečený podnikatel byl v Česku od roku 1992 celkem pětkrát ve vazbě a ani jednou odsouzen, přece o něčem svědčí. Krejčíře s Pitrem spojuje mnohé. Nejen to, že se dlouhá léta osobně znají. I Tomáš Pitr udivuje veřejnost, jak dlouho lze úspěšně kličkovat před českou justicí. Lze si z toho odnést jediné poučení - jen primitiv jde sám dobrovolně do kriminálu, jen naivkové jako Kajínek či Roztočil z vězení utíkají a usilují o revizi svého procesu. Existuje přece tolik možností, jak se za katr nikdy nedostat. Předně je třeba si najmout správné advokáty, třeba Tomáše Sokola či Jiřího Teryngla, kteří by snad byli schopni uhájit svobodu i Jacku Rozparovači. Je-li nejhůř, pomohou lékaři. Vždycky se najde nějaký felčar, který potřebnou zprávu napíše. Je to jako kdysi s modrou knížkou. A když je úplně nejhůř, prostě zmizíte, slehne se po vás zem. Takže takový je trestní zákoník v praxi. Hlavní problém není v kvalitě textu, ale v lidech. To by měl ministr vědět.
