Řecko už není hlavní problém. Schyluje se k bitvě o udržení evropského bankovního sektoru
Když se během uplynulého týdne konečně přestalo dokola omílat jenom beznadějně zadlužené Řecko a pozornost se upřela na bankovní sektor, mohlo se zdát, že jde o jakýsi předěl. Ve skutečnosti tomu tak nebylo ani zdaleka. Německo-francouzský tandem může sice donekonečna básnit o záchraně eurozóny – a Evropské unie vůbec – ve skutečnosti jde už od počátku hlavně o záchranu domácích bank. Těch samých bank, které se předtím až po uši namočily do řeckého veřejného dluhu. A nejen do něj – také do toho španělského a italského, což může být velmi brzy ještě mnohem vážnějším problémem.
Lehman č. 2
„Budeme rekapitalizovat banky,“ prohlásil na tiskové konferenci s klasickou pompézností francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Nezapomněl podotknout, že tak udělá ve shodě s „našimi německými přáteli“ (jejichž kancléřka stála ve stejnou dobu po jeho boku). Není náhodou, že oznámení přišlo krátce poté, co si evropská dluhová krize vyžádala svou první skutečnou oběť. Sesuv francouzsko-belgické banky Dexia nebyl žádným velkým překvapením a nedošlo k němu ani v nejmenším náhle. Vzhledem k tomu, že za první pololetí skupina vykázala ztrátu ve výši čtyř miliard eur kvůli odpisu řeckých dluhopisů, daly se vážnější problémy očekávat. Jen během září vybrali klienti banky depozita ve výši jedné miliardy eur, což se rovná fatálnímu cejchu smrti u téměř jakékoli finanční instituce podobné velikosti. Přesto je třeba brát osud Dexie vážně a je třeba přinejmenším ocenit, že tak tentokrát činí i vrcholní evropští politici. Ve stabilním prostředí by pád finanční instituce střední velikosti patrně nezpůsobil žádnou katastrofu, v současných rozkolísaných trzích je však namístě obava, že by mohlo jít o rozbušku ve stylu Lehman Brothers. Stačí informace o tom, že v posledních týdnech nebyl Dexii prakticky nikdo na mezibankovním trhu ochoten poskytnout financování. „Díky kritickým chybám evropských lídrů jsou podobnosti s rokem 2008 znepokojivě realistické. Vlády jsou opět nuceny podpořit své banky, cena pojištění proti bankrotu roste a také fámy hovoří jasně – banky nejsou schopny poskytnout krytí pro půjčky od centrálních bank a hedgeové fondy stahují své finance z trhů,“ napsal týdeník The Economist a připomněl, že také v roce 2008 se krach jedné instituce stal předehrou pro zhroucení celého systému. Nelze se tedy divit tomu, že francouzská a belgická vláda (které už dnes Dexii z části vlastní) utrácejí miliardy na její záchranu. Ještě zásadnější je informace o připravovaném plánu na rekapitalizaci bank. Že se něco takového chystá, je veřejným tajemstvím už dlouho. Z plánu, který komentátoři přirovnávají k americké záchranné akci TARP, zatím neunikly žádné podrobnosti, přesto jen zmínku o něm ocenily trhy růstem optimismu. Není divu. V řeckém dluhu mají evropské banky uloženo 43 miliard eur a v případě, že dojde k výraznějšímu odpisu, se pravděpodobně objeví řada dalších Dexií. Ostatně Erste Bank, matka České spořitelny, už varovala, že díky evropským dluhopisům a potížím v Maďarsku a Rumunsku skončí letos ve ztrátě 700 až 800 milionů eur.
Spor o napajedlo
Otázka zní, zda už v tuto chvíli není příliš pozdě, a to dokonce i na hašení následků, nemluvě o příčinách současných potíží. Proberme si, co může vlastně eurozóna v tuto chvíli udělat. Na jedné straně máme Evropskou centrální banku, která na trh přislíbila nalít více likvidity. To je rozhodně věc absolutně nutná, byť nemusí být sama o sobě ku prospěchu – někteří ekonomové jsou přesvědčeni, že právě podobné injekce ze strany ECB byly příčinou, proč banky nakoupily takové množství mizerných evropských dluhopisů. Bez této esenciální pomoci by ale v případě řeckého krachu došlo k vyschnutí mezibankovního trhu a nemá cenu se tvářit, že k němu nemůže dojít i tak. Za druhé je očividně ve hře využití evropského mechanismu EFSF, který by měl být rozšířen a eventuálně využit k výše zmíněné rekapitalizaci komerčních bank. Zde se hraje o hodně. Zatímco Francie prosazuje, aby se tento fond stal automatickým napajedlem, Německo chce EFSF využít pro banky jen v případech krajní nouze. Obě země jsou přitom v podobných potížích. Francouzské banky mají vůči řecké vládě expozici 13,4 miliardy eur, kdežto ty německé 14 miliard. „Banky se musejí nejprve pokusit navýšit kapitál samy. Pokud to nedokážou, musejí zasáhnout členské státy se stejnými nástroji, s jakými tak učinily v letech 2008 a 2009. A teprve poté, když si ani stát nedokáže sám poradit, může přijít na řadu EFSF,“ prohlásila Angela Merkelová. Protože Německo patrně dokáže svou vizi ohledně mechanismu prosadit, stane se „euroval“ patrně jakousi záchranou poslední instance. Takto zřejmě dokáže na nějaký čas přesvědčit trhy, že apokalypsa může být odvrácena. Jak se ale ukázalo minulý týden na příkladu Slovenska, jakékoli posilování či další změny v nastavení EFSF nemusejí projít ve všech členských státech zrovna snadno. Další, možná nejdůležitější prvek záchranné akce je ta část, v které musejí konat samotné banky. Evropským lídrům už se v minulosti podařilo (byť s patřičným absurdním divadlem) přimět finanční domy, aby vzaly část břemene na svá bedra a souhlasily s dluhovým swapem vůči řecké vládě v hodnotě více než 50 miliard eur. Nyní musejí banky začít pracovat také na své pozici a očekává se, že budou donuceny navýšit svůj kapitál.
Zátěžové netesty
„Očekáváme, že Evropská unie přijde s novými požadavky na základní kapitál a že banky budou požádány o jeho navýšení ve velmi krátké době,“ sdělil agentuře Reuters nejmenovaný německý bankéř. Analytici ze švýcarské UBS mezitím přišli s odhadem, že na stabilizaci bank bude potřeba přibližně 200 miliard eur. To není malé číslo a lze jen odhadovat, kolik z této částky (pokud nebude ještě vyšší) budou muset banky táhnout ze svého.
Každopádně je možné v této diskusi cítit důraz na kapitálovou pozici bank. Evropská bankovní agentura (EBA) dokonce údajně zahájila neoficiální zátěžové testy, aby tak docílila přesných údajů o tom, jak rozsáhlé finanční injekce budou potřebné.
Pokud při čtení těchto řádků nechápavě kroutíte hlavou, pak jste si zřejmě právě vzpomněli na to, že zátěžové testy již má Evropa za sebou, a to dokonce dvakrát. Ty ovšem neproběhly zrovna způsobem, který by si zasloužil potlesk. Ostatně nyní pohřbívaná Dexia v nich dopadla velmi dobře. Testy měří především základní kapitál a jeho poměr k rizikovým aktivům banky, přičemž právě u Dexie naměřili bruselští úředníci dvanáct procent, tedy jeden z vůbec nejlepších výsledků.
Analytici z Credit Suisse se pokusili odhadnout, jak by srpnové testování dopadlo dnes. Výsledek je tristní. Namísto tehdejších osmi by neprošlo hned 66 bank. Pokud se situace ve finančním sektoru stačila během tak krátké doby natolik zhoršit, nutit teď banky navyšovat kapitál může být silně kontraproduktivní. Z Bruselu dokonce unikla informace o tom, že finanční domy budou muset svou kapitálovou přiměřenost zvýšit na devět procent. To by mohlo některým z nich doslova podlomit kolena, podíváme-li se, v jak kritické situaci se nacházejí (viz graf). „S něčím takovým nemůžeme souhlasit,“ prohlásil například Josef Ackermann, šéf německé Deutsche banky. Podle něj vůbec není jasné, jak by onen kapitál mohly banky vůbec najít.
Zároveň je třeba říct, že ani v případě zázračného úspěchu nemusí více kapitálu banky před krizí zachránit. Pro srovnání: Lehman Brothers dosahovala těsně před svým pádem kapitálové přiměřenosti okolo jedenácti procent. Naopak americká banka JPMorgan, která krizí prošla prakticky bez větší újmy, dosahovala poměru 8,4 procenta.
Politická únava
V hře je zkrátka příliš mnoho proměnných a historie už jasně ukázala, že na výsledky zátěžových testů nelze brát příliš ohled. Před třemi lety jsme byli svědky bezprecedentní rychlosti v přenosu finanční nákazy. Částečně také proto, že velké americké banky byly závislé na každodenních půjčkách na mezibankovním trhu. To není tak docela evropský případ, kde finanční domy v mnohem větší míře závisí na vkladech klientů. Ovšem i ty mohou zmizet velmi rychle.
Zmiňovat, že pád Řecka je v podstatě jistou věcí, zní v tuto chvíli jako klišé. Byť evropští státníci stále dělají, co mohou (a moc jim to nejde), ve vzduchu je již cítit vyčerpání a nechuť bojovat s větrnými mlýny. „Projevuje se politická únava. Řekové udělají dva kroky dopředu a jeden zpět. Myslí si, že stačí vytvořit zákony, ale často zde chybějí potřebné struktury, například v procesu výběru daní,“ postěžoval si novinářům zástupce Mezinárodního měnového fondu v Řecku Poul Thomsen. Řecku zatím údajně vystačí hotovost do začátku listopadu, přičemž o dalším osudu mezinárodní pomoci se rozhodne tento týden na společném summitu.
Helénský stát se nicméně v tuto chvíli ve stadiu bankrotu už de facto nachází. Absolutně klíčové je teď udržet při životě státy jako Španělsko nebo Itálie. V jejich veřejných financích mají evropské banky uloženo celkem více než 220 miliard eur, což by v případě vážnějších problémů nebyl schopen vyřešit ani záchranný plán seslaný shůry. Pokud se toto podaří, má Evropa alespoň určitou šanci odvrátit absolutní zkázu. Teprve pak by měla přemýšlet nad tím, co ji do současných potíží přivedlo – nekompetentnost, ignorace a celkově špatná architektura eurozóny.
