Zoran Zaev byl na mrtvici. Severomakedonský premiér splnil svůj domácí úkol nejlépe, jak mohl, a nejlépe, jak se dalo očekávat - a nebylo mu to nic platné.
Aby mohla Makedonie pomýšlet na vstup do Evropské unie, musí urovnat spory s Bulhary, Srby a především Řeky, řekl mu v roce 2015 Johannes Hahn, eurokomisař pro rozšiřování Unie. Zaev však měl tou dobou jiné starosti. Byl šéfem sociálnědemokratické opozice a především potřeboval nejít do vězení. Tam s ním mířil tehdejší premiér Nikola Gruevski, šéf partaje definované především vlastenectvím, jsme-li zdvořilí; konstruktivní spolupráce s opozicí nepatřila k jeho trumfům.
Stalo se, že Gruevski spor se Zaevem prohrál a odstoupil (a následně požádal o politický azyl v Orbánově Maďarsku, což prozrazuje leccos). Zaev v roce 2017 vyhrál volby, stal se premiérem a rozjel diplomatickou ofenzivu. Nebylo to jednoduché: chudá země, jejíž obyvatelstvo tvoří ze tří čtvrtin horští Bulhaři a ze zbývající čtvrtiny albánští emigranti a která jako na potvoru sdílí název s kusem sousedního Řecka, to ani jednoduché mít nemůže.
Pokorní (Severo)Makedonci
Zaev však za dva roky dokázal neuvěřitelné. Aby upokojil své slovanské sousedy, řekl, že Bulhaři i Srbové jsou s Makedonci „jeden národ“. Jeden každý takový výrok mu mohl zlomit vaz - nejen politický, nýbrž i ten fyzický. Když jde na Balkáně 0 sousedské vztahy, není taková možnost nikdy daleko.
Nejtěžší spor čekal Zaeva stran názvu země, proti němuž protestovali Řekové i Bulhaři - a to do té míry, že zablokovali zamýšlený začátek jednání o makedonském členství v EU. Loni v červnu se potkal s řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem ve švýcarském Davosu a splnil mu, co mu na očích viděl, včetně třeba přejmenování letištní dálnice z Alexandra Makedonského na Dálnici přátelství.
Tsipras mu nakonec slíbil, že začátek eurojednání zdržovat nebude - pod podmínkou, že Zaev svoji zemi pojmenuje Severní Makedonie, aby Řekové neměli ujímání. Makedonec - tedy vlastně Severomakedonec - to přijal. Co víc, na domácí scéně mu to prošlo bez velkého odporu. Dokázal svoji představu o členství v Evropské unii prodat svým krajanům tak dobře, že kvůli němu byli ochotni podstoupit jakékoli ponížení.
A pak, na konci třetího evropského týdne, to všechno úsilí přišlo během několika minut vniveč. Francouzský prezident Emmanuel Macron při hlasování uplatnil své de facto právo veta. „Potřebujeme reformovanou Evropskou unii a reformovaný proces jejího rozšíření, skutečnou důvěryhodnost a strategickou vizi toho, kdo jsme a jakou hrajeme roli,“ řekl překvapeným novinářům na bruselském summitu 19. října. Žádné upřesnění těchto svých nároků, o nichž do té doby neměl nikdo ani ponětí, nenabídl. Jako byste zaplatili děvčeti cestu na Mauricius a poté se doslechli, že „víš, já si tě nezasloužím“.
Tentýž osud stihl Albánce. Zde nabídl Macron vysvětlení, že země je příliš zkorumpovaná a plná organizovaného zločinu, než aby mohla být členem Unie. („A vůbec, mně se tady nelíbí,“ řeklo děvče.) V tomto případě sehnal francouzský prezident oporu v Nizozemsku a Dánsku, které také hlasovaly proti. Že ve věci zablokování Severní Makedonie zůstal Macron osamocen, svědčí o neobvyklosti jeho kroku a o napětí, jež vyvolal.
Strhla se diplomatická mela. Nejvýše postavení eurokrati Donald Tusk a Jean-Claude Juncker svorně opustili nepsané pravidlo, jež jim velí nekritizovat své chlebodárce-národní politiky, zejména ne ty špičkové. „Je to selhání historických rozměrů,“ komentoval Macronův krok Juncker. „Podle mého mínění je to chyba,“ byl Tusk jen o ždibíček mírnější. Odhodlání obou mužů mohlo být umocněno faktem, že jim do konce služebního období zbývalo jen deset dnů, ale to na věci mění jen málo.
Ve vzácné shodě zareagovali i německá kancléřka Angela Merkelová, italský premiér Giuseppe Conte i americké ministerstvo zahraničí. Mluvili o zklamání; a že snad napřesrok se na věc Evropané podívají znovu.
Místo EU ruský vliv
To však není pravděpodobné. Jak psali novináři od Lisabonu po Tallinn, odmítnutí dvou zemí, které se zuby nehty snažily splnit veškerá kritéria k zahájení jednání, nemůže mít za následek nic jiného než oslabení proevropského smýšlení. To najde vyjádření v porážkách příslušných politických stran, následném odklonu jejich zemí od proevropské orientace a samozřejmě v konci reforem ekonomiky i státní správy.
Ruský vliv i hrozba autoritářských tendencí s tím jdou ruku v ruce. Zkušenost s takovým vývojem je čerstvá: podobného zacházení se dostalo před zhruba deseti lety Turecku; jak se to na této zemi odrazilo, dnes vidíme velmi dobře.
Zoran Zaev již nechal na duben příštího roku vypsat předčasné volby. („Tak si tady buď sama“ řekl zhrzený nápadník a praštil dveřmi.) „Jednou věcí jsem si jistý, že společně zvítězíme,“ řekl pochmurným tónem, jenž ostře kontrastoval s jeho optimistickým obsahem.
Co tedy přimělo Emmanuela Macrona, aby se vystavil tak ostrému nesouhlasu? Postupem doby vykrystalizovaly tři hypotézy, jedna divočejší než druhá. První z nich je, že chce předejít vzestupu francouzského nacionalismu, jenž by se mohl přetavit v silnou podporu Marine Le Penové - nebo jiného kandidáta jejího Národního sdružení - v příštích prezidentských volbách. Proti tomu hraje skutečnost, že rozhovory s Albánci a Severomakedonci měly být nyní pouze zahájeny a trvaly by jistě déle než maximum osmi prezidentských let, které Macronovi vyměřuje ústava (o volbách v roce 2022 ani nemluvě).
Druhou možností je tajná dohoda s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Existuje škola myšlení, jejímž významným představitelem je například bulharský analytik Ivan Dikov, podle níž se Putin chce vymanit z nevýhodného východního kurzu. V partnerství s Čínou hraje Moskva druhé housle a myšlenka Euroasijské ekonomické unie naráží na neochotu většiny ruských sousedů hrát s sebou.
Logickou alternativou je tedy pro Putina návrat ke spolupráci se Západem - ale nechce to zadarmo, tvrdí Dikov a spol. Geostrategické vítězství v podobě prodloužení ruské sféry vlivu o Severní Makedonii, pravoslavnou zemi píšící azbukou, by pro něho mohlo být atraktivní. Evropští vůdci, kteří by na takový handl přistoupili, by dostali přednostní přístup na stočtyřicetimilionový ruský trh, pěkné dohody o plynu a podobně.
Této hypotéze nelze upřít jistou dávku logiky. Také je však dobře mít na paměti, že kdykoli se na světové politické scéně objeví cosi nečekaného, řeč o „tajné dohodě s Putinem“ na sebe nenechává dlouho čekat. Moskva však bude na současném stavu věcí profitovat tak či onak: Kreml nemá ve zvyku nechávat bez povšimnutí mocenské vakuum kdekoli na světě, a na Balkáně obzvlášť.
Vnitřní boj
Konečně třetí hypotéza hledá vysvětlení Macronova šokujícího kroku v boji o moc uvnitř Evropské unie samotné. Ve chvíli, kdy vliv Angely Merkelové slábne, je Macron patrně nejdynamičtějším politikem z první evropské ligy a patřičně si na tom zakládá. Mnoho evropských aktérů mělo Macronovi velmi za zlé, že obešel nepsaná pravidla při jmenování Christine Lagardeové do čela Evropské centrální banky. Establishment to francouzskému prezidentovi vrátil, když Evropský parlament odmítl potvrdit Macronovu chráněnkyni Sylvii Goulardovou do funkce eurokomisařky pro vnitřní trh; to se stalo jen týden před Macronovým „merde!“ směřovaným na Balkán.
Jisté je jedno. Ať už má pravdu jakákoli uvedená hypotéza, jejich kombinace či něco úplně jiného, ve Skopji (a Tiraně) bude slovo Brusel ještě dlouho znít právě tak, jako znělo generacím Čechoslováků slovo Mnichov.
Dále čtěte:
Poslanci podpořili přistoupení Severní Makedonie k NATO, proti byli komunisté a SPD
Komentář: Horší než na Balkáně. Rumuni a Řekové dali Česku lekci z politické kultury
Makedonie vstoupí do NATO. Protokol musí schválit všechny členské státy
Macron: NATO je kvůli změně postoje USA a chování Turecka ve stavu mozkové smrti
