Sociální smlouva s Ruskem pamatuje časy proletářského internacionalismu
Jistě jen ty neotrlejší nechá lhostejnými zpráva, že sociální zabezpečení občanů Ruské federace trvale žijících na území Česka (a také Čechů v Rusku) se řídí mezistátní dohodou ze srpna roku 1960. Tehdy se ještě smluvní strany jmenovaly Československá republika a Svaz sovětských socialistických republik. Tak solidně byla dohoda propracována, že se ve svěžesti dožila demokratického dneška. Odbor tiskového mluvčího ministerstva zahraničních věcí k tomu uvedl, že česká diplomacie v minulosti nečinila kroky k výpovědi dohody. Jednak by prý k tomu musely být „závažné zahraničněpolitické důvody“, jednak by tento krok musel iniciovat gestor dohody - ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV).
To podle vyjádření vedoucího oddělení styků s veřejností Karla Sedláčka „rozhodně nepovažuje dohodu za optimální základ pro poskytování sociálního zabezpečení občanů Ruska (Česka) trvale žijících na území druhého smluvního státu“ a v minulosti se ji prý několikrát pokoušelo změnit. Tyto snahy ale vždy ztroskotaly kvůli komplikacím na ruské straně. Dohoda, která zažila období raného socialismu, rozvinutého socialismu, raného a dnes už možná i vyspělého kapitalismu a kterou, jak říká Karel Sedláček, lze označit „za přinejmenším překonanou“, tedy nadále platí. Impozantních šestačtyřicet a půl roku. Týká se pouze Ruské federace. S žádným jiným nástupnickým státem bývalého SSSR ani s žádným jiným státem světa Česko podobnou dohodu sjednanou nemá.
Komfortní podmínky.
Obsahuje zajímavé postuláty. Například že se při přiznání důchodu započítává doba zaměstnání „jak ve svém, tak i ve druhém státě bez ohledu na to, jaká část požadované doby zaměstnání připadá na práci v každém z těchto států“. Občanům, kteří nikdy ve státě, kam přesídlili, nepracovali, „se vyměří důchody a jiné dávky z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili“. Stejně tak se přesídleným důchodcům poskytne starobní důchod podle právních předpisů smluvní strany a „nárok na důchod se nebude v takovém případě přezkoumávat“. Také zdravotní péče má být občanům jedné smluvní strany zdržujícím se na území druhé strany „poskytována za podmínek platných pro vlastní občany“.
Všechny náklady spojené se sociálním zabezpečením dle této dohody nese smluvní strana poskytující zabezpečení, přičemž vzájemné vyúčtování mezi smluvními stranami se neprovádí. A dále: „Doklady, které budou vydány na území jedné smluvní strany ve stanovené formě nebo budou ověřeny příslušným státním orgánem a opatřeny úředním razítkem, se přijímají na území druhé smluvní strany bez jakéhokoli dalšího ověření.“
Lákavá možnost.
Uvážíme-li, že průměrný důchod v Rusku je při velmi zhruba odhadnuté totožné kupní síle koruny a rublu (možná že koruna je přece jenom mírně silnější) nominálně sotva poloviční, mohlo by být pro ruské důchodce lákavé strávit podzim života pod českým sociálním zabezpečením. Tím spíše, že se doklady neověřují, takže, domyšleno do extrému, podaří-li se někomu získat „bumážku“, že byl v usť-ordynském burjatském autonomním okruhu ministrem, měl by nárok na ministerský důchod.
Žádnou paniku.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ale zahání pesimismus a žádné masové využívání, respektive zneužívání prostředků českého sociálního zabezpečení občany Ruské federace nezaznamenalo a ani neočekává. Jednak je podmínkou přístupu ruských občanů do tuzemského důchodového systému trvalé bydliště v Česku, které nelze získat ze dne na den. Jednak možnosti získat český důchod bez odpracování jediného dne v Česku prý dosud využil jen „určitý menší počet občanů Ruska“.
Kolik jich bylo přesně, ve vyjádření úřadu Petra Nečase nestojí. Ředitelka odboru komunikace České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) Štěpánka Filipová ale týdeníku EURO sdělila, že v roce 2004 (od té doby se prý vede evidence) obdržela ČSSZ od ruských občanů trvale žijících v Česku devadesát sedm žádostí o důchod, předloni sedmdesát a loni sto devět.
Výhodná věc.
Karel Sedláček mimoto připomíná, že i když se ruským občanům, kteří přesídlili do Česka, poskytují tuzemské důchody, aniž by byly plně podloženy délkou zaměstnání na našem území, české straně zase zůstávají veškeré prostředky odvedené ve formě pojistného i daní ruskými občany zaměstnanými v České republice, kteří se po skončení zaměstnání vrátí zpět do Ruska. „Porovnáme-li oba případy, dojdeme k závěru, že dosavadní dohoda je i jen z čistě finančního hlediska, bez ocenění vytvořených hodnot, pro Českou republiku bezpochyby výhodná,“ konstatuje.
Komplexní služby.
To by platilo za předpokladu, že většina ruských občanů usídlených v Česku – podle statistiky cizinecké policie bylo v ČR k loňskému 30. červnu 7148 Rusů s trvalým pobytem a 9762 ruských občanů s ostatním typem pobytu – u nás opravdu pracuje a vytváří hodnoty a na důchod se vrátí do vlasti. To ale nelze exaktně prokázat. Naopak lze spekulovat, že řada ruských firem registrovaných v Česku je dlouhodobě umrtvených a byla vytvořena za jiným účelem, než je podnikání. Například kvůli koupi nemovitostí, získání dlouhodobého pobytu, jenž je podmínkou pro pobyt trvalý, anebo třeba právě kvůli českému starobnímu důchodu. Týdeník EURO v kruzích ruské komunity v Česku získal informace, že taková praxe je běžná. Ostatně ruskojazyčné média vycházející v Česku obsahují inzeráty nabízející nejen obstarání víz, ale i zřízení firem a další, v inzerátech blíže nespecifikované služby.
Pokus o změnu.
Rusové jsou obecně podnikatelsky zdatní a nelze vyloučit, že by se zařizování českých důchodů mohlo stát předmětem byznysu. Spíše je s podivem, že se tak dosud nestalo. Mimoto Rusů je asi sto čtyřicet pět milionů a Čechů deset. I když tedy MPSV shledává uplatňování dohody pro Česko výhodným, potenciálně jsme tou slabší smluvní stranou. Je však třeba říct, že MPSV – ačkoliv se domnívá, že to bude pro Česko dražší – usiluje o schválení nové česko-ruské smlouvy, která by dohodu z roku 1960 nahradila. Měla by vycházet z moderních, mezinárodně uznávaných principů a mimo jiné zakotvit, že každá smluvní strana poskytne občanům druhé země jen takový důchod, který odpovídá jejich účasti v důchodovém systému, a další část důchodu bude vyplácena státem, v němž přestěhovaný občan dřív žil a pracoval.
Nejisté vyhlídky.
Karel Sedláček tvrdí, že jednání se vedou od roku 2003 a navázala na stav z roku 2001. Tehdy se prý podařilo připravit nový smluvní dokument, ale k jeho podpisu nedošlo údajně kvůli reformě ruského důchodového systému. Potom se v Rusku zase reorganizovaly ústřední orgány státní správy, takže zatím poslední expertní návrh nové smlouvy byl připraven až loni. Pokud jde o perspektivy jeho schválení, vyjadřuje se Karel Sedláček opatrně: „Zda jde o text poslední, nelze vzhledem k předchozím zkušenostem potvrdit. V současné době se očekává stanovisko ruské strany.“ V minulé době ovšem ruská strana vůlí po nahrazení prehistorické dohody novým dokumentem zrovna nepřekypovala. Současná dohoda obsahuje klauzuli o možnosti vypovězení šest měsíců před uplynutím kalendářního roku, přičemž výpověď by platila od 1. ledna dalšího roku. MPSV ale soudí, že i když má sociální smlouva vady, přece jen „představuje určitý právní rámec k ochraně jednotlivců“. „Její vypovězení a nastolení bezesmluvního stavu je proto svým způsobem velice citlivou otázkou a Česká republika, respektive bývalé Československo se v minulosti k tomuto kroku odhodlalo zcela výjimečně,“ stojí v ministerském stanovisku.
