S orlojníkem Petrem Skálou se shodneme na jednom: dřevění apoštolové na Staroměstské radnici sice mají něco do sebe, ale skutečně krásný je středověký železný hodinový stroj, který je uvnitř věže pohání.
Každou minutu pohne ručičkou, a když udeří celá hodina, roztočí se dubové bubny, na kterých jsou namotána konopná lana s kamennými závažími; různou rychlostí se přidá desítka ozubených kol a člověk si musí dát pozor, aby ho nepraštila lopatka velkých dvojramenných větrníků, které díky odporu vzduchu zajišťují rovnoměrný chod stroje. Venku před radnicí - jak lze uvnitř jen tušit - stojí lidé se zvrácenými hlavami a v pološeru nad námi vidíme průzorem ve stropu pochodovat apoštoly.
Strojovna je v té chvíli naplněna cvakáním, svistotem vzduchu a vůní strojního oleje. „Myslím, že hodiny mají šanci chodit další staletí,“ věří Skála.
Šest set let staré hodiny
Jakési starší hodiny fungovaly ve věži Staroměstské radnice zřejmě již za Karla IV. Avšak staroměstský orloj - tehdy šlo jen o hodinový stroj a astroláb, který je modelem ptolemaiovské zeměstředné sluneční soustavy - sestrojil roku 1410 Mikuláš z Kadaně. A právě tento hodinový stroj je dnes nejpůvodnější částí orloje. V průběhu uplynulých šesti století měl mnohokrát namále, a v 18. století dokonce magistrát zvažoval, že ho prodá do starého železa, ovšem základ vydržel dodnes. „Byť zhruba 150 let ve své historii stál, vždycky se našel někdo, kdo ho zachránil,“ říká Skála.
Poslední rekonstrukce staroměstského orloje, kterou měla na starost hodinářská firma L. Hainz spolu s orlojníkem Skálou, vypukla letos v lednu a na svatého Václava se mechanismus hodin zase rozběhl. Místo elektrického pohonu instalovaného po válce běh apoštolů nyní obstarávají ony již zmíněné dubové bubny s lany a závažími. Z mechanismu hodin naopak zmizely - jak Skála říká - „ohavné“ nepůvodní sváry, nánosy moderních barev a beton, do kterého byl stroj zasazen.
Původní struktura středověkého kovaného železa, kterou Skálova žena Melanie za pomoci louhu, kyseliny citronové a kartáčku obnovila k dokonalosti, nemá chybu.
Skrytá krása Prahy: seznamte se s neznámou
Staroměstský orloj je až překvapivě přesný. Za týden se od reality odchýlí maximálně o pár vteřin a někdy se bez seřizování obejde klidně až několik měsíců. Tak daleko samozřejmě středověká jemná mechanika zdaleka nebyla, a proto je již od roku 1866 skutečným srdcem orloje asi půlmetrový mosazný - a podle Skály „naprosto geniální, neskutečně přesný“ - Božkův chronometr, který každou minutu původní stroj Mikuláše z Kadaně lehce pošťouchne.
S výsledkem rekonstrukce je přesto Skála spokojen jen z části. Hodinový stroj se sice vrátil do víceméně původní podoby, jenže astroláb takové štěstí neměl. Památkáři sice s návratem ke kořenům souhlasili, jenže proti se postavili někteří astronomové či Jednota českých matematiků a fyziků. Díky jejich zásahu se astroláb v zásadě neliší od podoby, kterou mu daly poslední větší úpravy v roce 1979.
Stejně dopadly i dřevěné sošky, které doprovázejí apoštoly. Na orloji se objevily v 17. století a měly reprezentovat největší lidské hříchy a ctnosti, jenže na konci druhé světové války byly zničeny a sochař Vojtěch Sucharda jim vtiskl moderní, jen rádoby středověkou podobu (například postavy filozofa, kronikáře či hvězdáře), které se restaurátoři drželi i dnes.
Krásná práce
Petr Skála považuje svoji práci za krásnou. „Přinesete si domů z věže nebo z půdy otřesnou trosku, která je samý holubinec, a pak zní uděláte takovou nádheru,“ ukazuje do soukolí hodin.
On i jeho žena byli původně sochaři. Hodiny ho sice vždy fascinovaly, ale profesionálně se jimi začal zabývat vlastně náhodou. „V 90. letech jsme se ocitli bez práce. Zvažovali jsme různé možnosti, já měl třeba jet dělat do Švýcarska reklamní panny, co stojí ve výkladech, ale strašně se mi tam nechtělo.“ Pak ale - jen tak na zkoušku - vyčistil první zaseklé kostelní hodiny a tím to všechno začalo. „Už to děláme pětadvacet let.“
Přečtěte si také:
Šéf Národního muzea Lukeš: Budeme mít burianosaura i mamuty z Jakutska
