Rekapitalizace bank ano, ale jak a za čí peníze?
Kdyby to nebylo tragické, bylo by to velmi komické. Nejdříve je problém s bankovními bilancemi popírán, jejich zdraví je opakovaně podrobováno zátěžovým testům. Testy samozřejmě dopadnou dobře, protože se předstírá, že vládní bondy vydané churavými ekonomikami evropského jihu budou věřitelským bankám splaceny v plné výši. Když se ukáže, že těmto pohádkám nikdo, ale opravdu nikdo nevěří, pak se začne volat po rychlé akci. Dluhopisy nejméně dvou, ale možná také čtyř, pěti, nebo dokonce šesti členských zemí eurozóny nepředstavují ani zdaleka problém „jenom“ pro jejich emitenty, ale způsobí ještě hodně starostí těm, kteří do nich investovali.
Je právem možné se ptát, jak mohl být někdo tak neobezřetný, že se při prvním příznaku řeckých problémů nezbavil veškerých aktiv, které mohly mít s Aténami cokoli společného. Překvapivé množství bank je nicméně dodnes má ve svých rozvahách. Jejich rekapitalizace je nutnou, nikoli však postačující podmínkou překonání následků dlužnické krize. Jakkoli je rychlé ozdravení bankovních bilancí potřebné, nebude nijak jednoduché se na jejich principech shodnout.
„Malá komplikace“ spočívá v tom, že Francie má jiný názor než Německo, jak konkrétně banky, které jsou příliš velké na to, aby mohly být ponechány vlastnímu osudu, vlastně rekapitalizovat. Francie by ze všeho nejraději rekapitalizovala „své“ banky za společné peníze z Evropského nástroje finanční stability (EFSF), jak zní oficiální název „eurovalu“. Na něj se skládají všichni členové eurozóny, včetně zemí, jako je Slovensko, v jehož bankovním systému řecké nebo portugalské bondy budete hledat velmi obtížně. Není divu, že se to Německu, které je největším ručitelem EFSF, nelíbí a požaduje úplně opačný postup. Kapitál by měli jako první v řadě doplnit akcionáři, a pokud se k tomu nebudou mít, mají na scénu nastoupit národní vlády a teprve ve výjimečném případě může vypomoci EFSF. Bez dlouhého dumání je jasné, že německý přístup je v principu správný, ďábel bude ovšem ukryt v detailech.
Kolik to bude
Konzervativní přístup velí, aby banky byly přinuceny přiznat barvu a vytvořit opravné položky nejen na řecké dluhopisy (často se hovoří o odpisu 50 procent nominále), ale také dluhopisy dalších zemí. Jenomže tím se zároveň říká, že možná ani takové Španělsko nebo Itálie by nemusely splatit svoje závazky v plné výši. A jinak zdravý konzervatismus se snadno může stát sebenaplňujícím proroctvím: tlak regulátora paradoxně může náklady na sanaci věřitelských bank docela podstatně prodražit, kdyby vyústil v paniku na trzích.
Mezinárodní měnový fond ústy své nové šéfky Christine Lagardeové vypustil cifru 200 miliard eur, která bude na posílení bank zapotřebí. Americká investiční banka JPMorgan spočítala, že v případě přecenění řeckého dluhu na 40 procent nominále, portugalského a irského dluhu na 60 procent a italského a španělského na 80 procent by náklady na rekapitalizaci mohly vyjít na nějakých 54 miliard eur. Je to zničující?
Pokud se podíváte na tahle čísla prizmatem českých „transformačních nákladů“, což v postatě není nic jiného než peníze, které jsme kdysi vynaložili na vyčištění bankovní soustavy a jež představovaly zhruba 22 procent českého hrubého domácího produktu, nejsou tyhle odhady ani desetinou toho, co stálo vyčištění bank na přelomu tisíciletí Česko.
Problém spočívá v tom, že použití peněz z EFSF téměř z definice velmi nerovnoměrně rozděluje náklady na rekapitalizaci mezi jednotlivé ručitelské země. Francie, jejíž banky jsou v italských nebo španělských bondech namočeny velmi důkladně, by přehodila skoro 80 procent nákladů na ostatní ručitele. Není divu, že by se to Nicolasi Sarkozymu velmi líbilo. A stejně tak se nelze divit, že by se to ale vůbec nelíbilo těm zemím, jejichž bankovní systém je zakontaminován podstatně méně. Ono vůbec říkat černému pasažérství solidarita je jeden z velkých evropských vynálezů, ale vzniklá šlamastyka má opravdu politicky velmi nepříjemné konotace.
Co s akcionáři
V dodatku k rámcové smlouvě mezi EFSF a členskými zeměmi eurozóny se objevil nový termín finanční výpomoc, který zahrnuje také úvěrové linky členským zemím na rekapitalizaci jejich domácího bankovního systému. Dosud přes půjčky krizovým státům fakticky docházelo ke skryté rekapitalizaci bank ve věřitelských zemích, což je něco zcela jiného, byť pozoruhodně nemravného. Kupříkladu Irsko se vůči EFSF zadlužilo, ale to mu zároveň umožnilo honorovat závazky irských bank, za něž se irská vláda zaručila: hlavním vítězem tak jsou britské a německé finanční instituce, které zase předtím půjčovaly nyní znárodněným irským bankám. Británie přitom ani není v eurozóně, a tak také za EFSF nijak neručí. To samé platilo i pro všechny ostatní věřitelské banky mimo eurozónu. Tedy opět klasické černé pasažérství. Pokud se dnes změní instrumenty, jež EFSF může používat, stále bude velmi záležet na tom, jak konkrétně bude rekapitalizace vypadat. Upravená rámcová dohoda fakticky naznačuje, že členská vláda by si půjčila prostředky od EFSF a sama by je použila pro kapitálovou injekci do „svých“ bank. Z hlediska „férovosti“ je ovšem setsakramentský rozdíl mezi tím, když věřitelské banky rekapitalizujete odkupem vybraných aktiv za netržní cenu (to byla převažující česká praxe z konce devadesátých let minulého století, vzpomínáte?) – což je obrovské zvýhodnění stávajících akcionářů, kteří nejsou ani naředěni, ani vytěsněni – anebo zda se kapitál posílí přímou injekcí do kmenových akcií. Alternativní modely v podobě preferenčních akcií bez hlasovacího práva upsaných národními vládami samozřejmě také přicházejí v úvahu. Není pochyb o tom, že zvolený mix bude ukázkou vysoké politiky, neboť některé vlády mohou být zdrženlivé při přebírání přímé majetkové účasti a stávající akcionáři budou v tomto směru zcela jistě tlačit.
Znárodněno EU
Výsledný model rekapitalizace se tak může velmi zásadně lišit v klíčovém aspektu: jak se vypořádá s morálním hazardem. Zda vlastníci, kteří byli u toho, když se bilance kontaminovaly, budou ponecháni u vesel, nebo naopak vytěsněni. A nelze nevnímat další dost specifický aspekt současné bankovní krize: bilance si banky „nezahnojily“ půjčkami soukromému sektoru, ale naopak nákupem dluhopisů členských států eurozóny, které byly řadu let považovány za bezpečné, a rizikové prémie mezi jednotlivými zeměmi byly vcelku nepatrné. Do maléru se dostaly proto, že uvěřily evropskému projektu, a zcela jistě to budou politikům připomínat. V případě znárodnění bank pak výnos z jejich pozdější privatizace budou inkasovat národní vlády, které zároveň budou splácet závazky vůči EFSF. Časový posun mezi výnosem z reprivatizace a splácením vůči EFSF může být značný, a tím i dopady na cash-flow veřejných rozpočtů. Vůbec to není jednoduché.
Nakonec dejme k dobru jednu velmi zajímavou, byť ryze teoretickou variantu, kdy by se na navýšení kapitálu nepodíleli ani stávající vlastníci, a přímo ani národní vlády, ale kapitálovou injekci by poskytl EFSF jako technokraticky vedená instituce. Pak by došlo fakticky ke specifické formě „znárodnění“ a vlastníkem intervenované banky by se stal samotný stabilizační fond. Jemu by také plynul výnos z případné reprivatizace převzatých ústavů, z něhož by samozřejmě musel EFSF uspokojovat své věřitele, protože si se zárukou členských zemí půjčuje na trhu a má nejvyšší rating (stejně jako třeba MMF). Nepřímým spoluvlastníkem třeba francouzských nebo italských bank by se tak stal slovenský daňový poplatník, jemuž bankovní služby poskytuje třeba perfektně zdravá dcera rekapitalizované banky.
Slovenská vláda padla, ale s Ficovou pomocí je rozšíření a posílení „eurovalu“ hotová věc. Detaily se dozvíme brzy, protože čas je to, co je nyní v Evropě vzácnější než peníze.