Mnoho evropských států má ve světě byznysu pověst bezpečné a výhodné bankovní „záložny“, ve které se vyplatí ukládat finanční prostředky. Úroky z takto uložených peněz nezřídka bývají pro daňové nerezidenty těchto států osvobozeny od daně. Vkladatelé by však neměli zapomínat, že musejí přiznat a zdanit tyto příjmy v zemi, ve které tuto povinnost mají. Pokud to neučiní, obcházejí domácí, v tomto případě české daňové zákony a úroky zůstávají nezdaněným příjmem.
Uvedenou situaci dobře ilustruje mediálně známý případ z počátku loňského roku. Finanční úřady Německa a dalších evropských států začaly vyšetřovat stovky lidí podezřelých z toho, že si do Lichtenštejnska a jiných daňových rájů ukryli miliardy eur, aby se vyhnuli placení daní v domácích zemích.
Směrnice EU
Návrhy, jejichž cílem bylo efektivní zdanění příjmů z úspor fyzických osob uložených v zahraničí, se objevily již na začátku devadesátých let. Tyto snahy nakonec vyústily ve směrnici EU o zdaňování příjmů z úspor ve formě úrokových plateb. Tato směrnice se v současné době vztahuje pouze na fyzické osoby a platí od 1. července 2005 ve všech zemích EU včetně závislých území Velké Británie (například Britské Panenské ostrovy) a Nizozemska (kupříkladu Nizozemské Antily). Prostřednictvím bilaterálních smluv platí i v pěti nečlenských zemích EU – ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Monaku, Andoře a San Marinu. Jejím hlavním principem je zajistit automatickou výměnu informací mezi zúčastněnými státy. Aby mohly zdaňovat příjmy z úroků, které jejich daňoví rezidenti získali v jiném členském státu EU nebo zúčastněných třetích zemích.
Uplatnění v praxi
Směrnice v praxi funguje tak, že zahraniční banka podá svému daňovému úřadu hlášení o příjmech z úroků, jež obdržela fyzická osoba – daňový rezident jiného státu EU nebo zúčastněné třetí země. Ten v rámci mezinárodní výměny dat předá informaci daňovému úřadu v domovské zemi vkladatele.
Fyzické osoby, které obdrží úrokový příjem ze státu, jenž uplatňuje automatickou výměnu informací, zdaní zahraniční příjem v rámci svého daňového přiznání s uplatněním příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Daňový úřad v domácí zemi obdrží informaci o příjemci a výši příjmu ze zahraničí a bude schopen ověřit plnění povinností poplatníků v domovské zemi.
Český občan žijící s rodinou například v Hodoníně si založí spořící účet na Slovensku. Slovenská banka nebude strhávat žádnou daň z úroků, které mu budou připsány. Podá však hlášení slovenskému daňovému úřadu, v němž uvede informace o příjemci úroků a jejich výši. Český finanční úřad obdrží v rámci mezinárodní výměny informací ze Slovenska údaje o příjmu, který v zahraničí získal český daňový rezident, a ověří správnost jím podaného daňového přiznání.
Přechodné období
Směrnice sice platí ve všech státech EU, ale některé členské (Belgie, Rakousko, Lucembursko) a třetí země (Švýcarsko, Lichtenštejnsko, San Marino, Jersey, ostrov Man) odmítly porušit bankovní tajemství a poskytovat automaticky informace o vkladatelích a jejich příjmech. Obsahuje proto přechodné období, po které se tyto státy neúčastní výměny informací, ale zdaňují příjmy z úroků jednotnou srážkovou daní – v současné době činí dvacet procent. Občané, kteří v těchto zemích příjmy z úroků obdrží, však mohou požádat o individuální výměnu informací i v těchto státech. V takovém případě se srážková daň neuplatní.
Pokud si tedy například podnikatel žijící v Praze založí soukromý účet ve Švýcarsku, má dvě možnosti. Buď umožní švýcarské bance poskytovat informace o svém úrokovém příjmu, a ta nebude srážet žádnou daň z úroků ve Švýcarsku, nebo ji nechá aplikovat srážkovou daň. Ani jedna z možností ho však nezbavuje povinnosti zahrnout příjem z úroků do základu daně v ČR. Může si však snížit vypočtenou daňovou povinnost v ČR o celou částku daně sraženou dle směrnice ve Švýcarsku.
