Děkujeme, že ovoce, zeleninu, třískání do stolu a sklon k podceňování Maorů zanecháte v Evropě
Letiště v Aucklandu je malé, vešlo by se i do ruzyňského asi dvakrát. Ale pro poměrně rozsáhlou zemi, která má vskutku více ovcí než obyvatel (těch, tedy obyvatel, je něco kolem čtyř milionů a třetina z nich žije v Aucklandu), to asi stačí. Novozélanďané nechtějí žádnou kontaminaci, a i když pociťují tu obrovskou izolaci od ostatního světa, asi jim to v dnešní době s tolika neřešitelnými problémy pramálo vadí. Nesmíte si dovézt jídlo, ovoce, zeleninu, rostliny - tedy nic, co by mohlo infikovat jejich svět. Jinak jsou rádi, že jste se přijeli podívat.
Imigrační úředník, prohlížeje můj a manželčin pas, chtěl vědět, co budeme na Novém Zélandu šest neděl dělat. Já mu odpověděl, že budu psát a Radka mi s tím bude pomáhat. Co že budu psát? Další ze svých cestovatelských příspěvků do týdeníku EURO, které jsem si pro sebe pojmenoval pohlednice. Odpověděl jsem tedy po pravdě a bez přemýšlení: „I will write postcards.“ Hned jsem si uvědomil, že to mohlo znít dost arogantně. Ale pozdě. Řekněme americký imigrační úředník s nulovým smyslem pro humor by moji odpověď - i když jsem Američan - mohl postihnout patřičným hněvem uraženého byrokratického majestátu. Novozélanďan se rozesmál. Obzvlášť když viděl moji zaraženou tvář.
Těžká řeč
Každý ví, že na Novém Zélandu se mluví anglicky. Pravda, jazyk, kterým se zde hovoří, se angličtině skutečně nápadně podobá (jen to prosím neříkejte Novozélanďanovi!). Aucklandský červený městský autobus s velkým žlutým nápisem „free“ vás proveze centrem města. Zeptal jsem se řidiče na nástupní platformě, co to „free“ znamená. I poučil mne, že to znamená, že se za jízdu neplatí (co tazatel, to blbec). Odpočíval před další jízdou a já ho nevědomky vyrušil, když právě meditoval. Pak se ale rozpovídal. Dozvěděl jsem se, že Nový Zéland prakticky nezná nezaměstnanost (činí prý tři až čtyři procenta, ale pozor, údaj pochází od řidiče autobusu, nikoli statistického úřadu) a že v cizině již byl - dva dny v Německu a na „nějakém ostrově poblíž Británie“, pravděpodobně tedy v Irsku. Na detaily jsem se ptát neodvážil. O Čechách sice nikdy neslyšel, pohlíží však na Evropu skepticky - prý se tam krade a anglicky se tam nemohl domluvit (já se nedivím, o čemž jsem pomlčel). Znal jména několika evropských měst, a i když nevěděl, kde leží Čechy, vyjmenoval mezi městy, kde bují kapsářství, i Prahu.
Nabídka, která se nedala odmítnout
Na první pohled se zdá, že obyvatele Nového Zélandu tvoří jen domorodí Maorové a běloši - většinou anglosaského původu. Ve skutečnosti je obyvatelstvo země multietnické se všemi obvyklými problémy. V polovině 19. století Britové udělali z této země svoji další kolonii a podepsali smlouvu s maorskými náčelníky, aby se neřeklo… Smlouva měla Maorům zaručit jejich práva na půdu. Tedy měla. Brity při podpisu zastupovalo královské válečné loďstvo - to dává dostatečnou představu. Britové udělali nabídku, kterou nebylo možno odmítnout.
Teprve v roce 1975 podnikla novozélandská vláda kroky k prozkoumání této smlouvy. Hodně se pak v situaci Maorů a jiných menšin zlepšilo, ale „second class citizenship“ v zemi stále existuje. Když se Tana Umaga, Novozélanďan, původem černoch z ostrova Samoa, stal kapitánem All Black - národního ragbyového týmu - byla to neslýchaná pocta. Politici, snad právem, prohlásili, že komunita Samoy je nyní součástí hlavního proudu novozélandské společnosti. Zdá se, že rány tohoto druhu, které existují na tolika místech ve světě, se zde pomalu, pomalu zacelují.
Pár poznatků o civilitě, civilizaci anebo občanské společnosti na Novém Zélandě, kde slušné chování není luxus. Úvodem jedna vzpomínka na dávnou dobu:
V roce 1975, když Amerika prohrála válku s Vietnamem, bylo nutné kvapem přesídlit 200 tisíc Vietnamců do USA, jinak by jejich životy byly ohroženy. Této akce jsem se jako novopečený Američan zúčastnil. Problémy byly četné a někdy bylo nutné třísknout do stolu. Můj vietnamský spolupracovník, který byl předtím šéfem vietnamské kontrarozvědky, mě poučil, že takovéto chování je v orientální kultuře i filozofii považováno za momentální selhání smyslů, tedy že jsem blázen. Proč tento úvod? Na Novém Zélandu, i přestože jej poměrně nedávno (co znamená jedno dvě století) obsadil, a tedy vyvlastnil bílý člověk, stále platí ten orientální diktát, netřískat do stolu, zbytečně nenadávat, zkrátka nebýt hulvát. Bílý člověk chtě nechtě tyto principy musel přijmout.
I tento svět stejně jako Singapur nebo Japonsko je uspěchaný a netrpělivý. Služby zde začínají dominovat, to jest kontakt člověk - stroj ztrácí na významu a kontakt člověk - člověk na váze nabývá, profesionální zdvořilost se stala samozřejmostí.
Pracovník ve službách, se kterým se návštěvník Nového Zélandu denně nutně setká, ať je to číšník, taxikář, prodavač, pracovník hotelu či banky, ví, ze slušné a zdvořilé chování má v popisu práce. A když něco nefunguje, i já si dvakrát rozmyslím do toho stolu třísknout. Nechci moralizovat, ale ta občanská společnost, o které prezident Havel tak často a marně mluvil, tady existuje a na návštěvníka působí terapeuticky. Kéž by to v Čechách, ale i v Evropě vůbec, také zkusili!
Rizika bojových tanců
Maorské obyvatelstvo, které bylo takřka vybito bílým člověkem a tvoří ještě stále chudší část Novozélanďanů, dnes opět nabývá na počtu a čítá téměř šestinu obyvatelstva. Jsou hrdí na svoji kulturu a na mnoha místech ji návštěvníkům předvádějí. Součástí kultury jsou bojové tance v původním oděvu. Tanečníci dělají strašidelné obličeje (a ještě potetované) a vyplazují jazyky co nejdále, aby se nepřítel lekl a vzal nohy na ramena. (Jak patrno, na bílého nepřítele to zrovna neplatilo.)
Dva nebo tři dny po sobě přenášela novozélandská televize soudní přelíčení s jedním z maorských tanečníků, který proměnil bojový tanec v bojový útok proti holandskému turistovi. Evropan se totiž při tanci této skupiny hlasitě chechtal a vystoupení komentoval, což tanečníka dožralo, vystoupil z řady, přikročil k milému Holanďanovi, popadl ho za uši a čelem mu udělal z nosu něco mnohem menšího, než co tam nosil doposud. Před soudem tanečník vysvětlil, že tanec má pro Maory i náboženský význam a že turistovu neslušnost (sic!) nezvládl (sic!).
Dostal jen podmínku - k potěše všech Novozélanďanů,včetně těch, kteří žádný bojový tanec neovládají.
