Autor článku „Pozor na Myanmar a Nauru“ (EURO 6/2005) Michael Mann z Volksbank CZ způsobem, který neodpovídá zavedeným pravidlům komunikace mezi bankovní komunitou a regulátorem, napadl Českou národní banku. K dobré tradici v komunikaci mezi ČNB a bankami, respektive Českou bankovní asociací (ČBA), patří korektní a věcná diskuse vedená nikoliv přes média, ale na odborné pracovní úrovni. Je třeba uvést na pravou míru některá Mannova tvrzení, jež patrně vycházejí z neznalosti faktů, případně se opírají o názory, které jsou v rozporu nejen se stanovisky ČNB. Nekorespondují rovněž s myšlenkami obsaženými v materiálech ČBA, které se zabývají problematikou postupů bank při předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Reálná nebezpečí.
Předpoklad, že rizika, která pro banku plynou z jejího možného zneužití k legalizaci výnosů či financování terorismu, nemohou ohrozit další existenci banky, je zcela mylný. Ustanovení paragrafu 13 zákona 61/1996 Sb. konstatuje, že „dlouhodobé nebo opakované porušení povinnosti stanovené tímto zákonem nebo uložené rozhodnutím na jeho základě vydaným, je důvodem k odnětí oprávnění k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti podle zvláštního předpisu“. Jinak řečeno, bance může být odňata licence. Pokud jde o případné ekonomické dopady praní špinavých peněz na hospodářský výsledek a kapitál banky, na první pohled takové riziko skutečně nemusí být zřejmé. Nicméně pokud by se prostřednictvím banky praly špinavé peníze, nepochybně by to mohlo mít dopad na dobré jméno banky. To může mít za následek i odliv klientů. Kromě toho, pokud by banka měla veřejně obchodovatelné akcie a vzhledem k těmto uvedeným skutečnostem by klesla jejich cena, připadají v úvahu i žaloby ze strany akcionářů. Je tedy zřejmé, že ekonomický dopad rizik vyplývajících pro banku z jejího možného zneužití k praní špinavých peněz, může být značný.
Síla FATF.
Článek Michaela Manna se poměrně obšírně zabýval postavením a aktivitami Financial Action Task Force (FATF). Bohužel, ani v tomto případě nereflektoval reálný stav. Jistě, FATF nedisponuje přímou donucovací silou, v tom lze s autorem souhlasit. Důkazem o vlivu FATF je však kromě jiného i to, že většina států, které byly uvedené na takzvaném seznamu nespolupracujících zemí a teritorií, přijala taková opatření, která vedla k jejich vyškrtnutí z tohoto seznamu. Důvodem je nepochybně i to, že členské státy FATF vůči zemím uvedeným na seznamu aplikují protiopatření, například v podobě neudělení licence subjektům pocházejícím z těchto zemí.
Nicméně pro hodnocení relevantnosti role a výstupů FATF pro Českou republiku, se jako zásadní jeví skutečnost, že se Česko v článku 86 takzvané Evropské asociační dohody zavázalo „vytvářet vhodné normy proti praní peněz shodné s těmi, které byly přijaty Společenstvím a jinými mezinárodními fóry v této oblasti, včetně Skupiny pro finanční úkoly (FATF)“. Také směrnice Evropského parlamentu a Rady 91/308/EHS a 2001/97/ES, které upravují oblast prevence proti praní peněz, hovoří o FATF jako o vůdčím mezinárodním orgánu, věnujícím se boji proti praní peněz. Připravovaná takzvaná třetí direktiva pro oblast prevence praní peněz a financování terorismu je rovněž založena na Doporučeních FATF. Navíc, organizace jako jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka, a v Evropě Rada Evropy, vycházejí při svých misích hodnotících úroveň prevence v oblasti praní špinavých peněz a financování terorismu v jednotlivých státech světa vždy z Doporučení FATF. Mise těchto organizací hodnotí právě to, nakolik jednotlivé státy splňují požadavky stanovené Doporučeními FATF. Z tohoto hlediska se zdá autorův výrok o „bezzubosti“ FATF poněkud unáhlený. Ostatně i Komise pro bankovní a finanční bezpečnost, která je pracovním orgánem ČBA, vnímá roli FATF a jeho doporučení jako klíčovou.
Seznam až po jednání.
Článek také obviňuje ČNB z „diletantismu, nebo pohrdání právem“, případně z „naprosté destrukce striktně formalizované komunikace mezi tvůrcem práva (v našem případě ČNB) a adresáty právní normy“. Tvrdí, že se porušuje princip rovnosti dohlížených bank tím, že v opatření ČNB 1/2003 je uveden seznam nespolupracujících zemí, který je vydáván FATF. Je proto nezbytné uvést některé skutečnosti, jež tyto výroky poněkud relativizují, zejména prokazují, že ze strany ČNB nešlo o svévoli.
ČNB s vědomím toho, že uvedené opatření bude představovat zcela novou oblast regulace bankovního sektoru, oslovila již na počátku bankovní komunitu s dotazem, zda by se na jeho přípravě nechtěla podílet. Cílem byla snaha dosáhnout na jedné straně naplnění smyslu opatření (tedy že banky vytvoří odpovídající mechanismy, které budou minimalizovat riziko jejich zneužití k trestné činnosti) a na straně druhé potřeba včas identifikovat a korigovat návrhy, které by pro bankovní sektor mohly mít nežádoucí dopady, případně by byly v praxi obtížně uskutečnitelné. Tento přístup byl ze strany ČBA akceptován a její podíl na podobě konečného znění opatření byl značný.
Lze samozřejmě do jisté míry chápat rozhořčení, že v případě paragrafu 2 odst. 1 písm. g) body 1. a 2. není formální hledisko zcela naplněno, nicméně je třeba si uvědomit, že právě dikce těchto ustanovení je kompromisním výsledkem jednání ČNB se zástupci bankovní komunity a nikoliv svévolí ČNB. První verze návrhu opatření totiž operovaly se seznamem FATF, avšak pouze v rovině doporučující, což bylo v návrzích vyjádřeno tím, že seznam FATF byl obsažen jen v poznámce pod čarou jako určité vodítko. Bankovní komunita však soudila, že taková úprava by mohla zvýhodnit některé banky oproti jiným (s argumentem, že poznámka pod čarou není závazná), neboť by to vedlo k různosti seznamů v jednotlivých bankách. Byl jasně prezentován názor, že by seznam měl být pro všechny stejný. Proto bylo jako kompromisní řešení přijato současné znění. To již pak bylo ze strany ČBA plně akceptováno.
Je samozřejmé, že se autor článku nemusí ztotožňovat s názory jiných, zvláštní však je, že svůj nesouhlas vyjadřuje v časopisu a neobrátil se přímo - nebo prostřednictvím ČBA - na ČNB. Vždyť skutečnost, že ČNB je otevřena diskusi s představiteli bankovního sektoru ohledně nastavení a případných změn regulatorních pravidel, je odborné veřejnosti dostatečně známá. Zástupci bank reprezentovaných ČBA dobře vědí, že ČNB očekává jakékoliv poznatky (tedy i formálního charakteru), které by mohly hrát roli při novelizaci jejích vyhlášek a opatření. Doufám jen, že článek Michaela Manna nepředstavuje nový směr v komunikaci mezi bankovní komunitou a regulátorem. Je zřejmé, že by to nebylo přínosné pro žádnou ze zainteresovaných stran.
