Pro Arábii i pro svět je asi nyní Bahrajn důležitější než Libye
Válčení, byť jenom sporadické, je pro kamery neodolatelný pohled. Proto se nyní v arabském světě více sleduje to, co je z hlediska budoucnosti méně důležité. Jenže asi není lehké televizní štáby přesvědčit, že je nějaká demonstrace v Bahrajnu významnější než fotogenická válka v Libyi. Přesto to tak je. Ať to totiž v Libyi dopadne jakkoli, bude to pořád víceméně jen libyjská záležitost. Pokud se však stane něco v Perském zálivu, bude to mít dalekosáhlé důsledky. Hlavně kvůli ropě.
Když začali demonstrovat Egypťané, šla cena nahoru, přestože jejich země dodává jen procento světové těžby. Když se do toho dali i Libyjci, vyskočila ještě víc. Libye sice není jako ropný dodavatel zanedbatelná, ale ani její výpadek nevadí, protože ho Saúdská Arábie snadno nahradila tím, že se obtěžovala trochu víc povolit kohouty.
200 dolarů za barel?
Saúdové jsou nejen největšími světovými exportéry ropy, ale také největšími hasiči: když se něco někde zadrhne, nahradí výpadek. Ale kdo bude zachraňovat svět, když bude hořet i hasičská zbrojnice? Tahle otázka není nepřípadná.
Zatímco sledujeme na plný úvazek zprávy z Libye, nemáme už čas na informace z Perského zálivu. Ostatně taky proč: v porovnání s Libyí se zdají tak nezajímavé. Jenže brutálně řečeno, Libye nám může být ukradená. Pro naši budoucnost není důležité, jestli Kaddáfí dobyl zpět nějaké město. Mnohem zlověstněji působí zprávy o daleko méně krvavých srážkách v Bahrajnu, dnech hněvu v Saúdské Arábii a demonstracích v Kuvajtu.
Kadence protestů sílí. Je to nečekané: Perský záliv byl takový klidný kus světa. Spokojeně si tloustl z petrodolarů. Ti, kteří obchodují s ropou, každé nepokoje sledují. Ropa totiž nemá ráda nervozitu. A tak už samozřejmě existují prognózy, na kolik by vylétla, kdyby se něco stalo. Máme je k dispozici ještě ze vzrušených dob před deseti lety, kdy se splétaly scénáře na téma, co by bylo, kdyby Usáma zažehl pouštní království. Shodují se s tím, co je slyšet i teď.
Střízlivé odhady hovoří o tom, že ropa by vylétla na 180 až 200 dolarů na barel. To by byl rekord, který by zabrzdil světovou ekonomiku stejně, jako když se stíhačky na letadlové lodi zastaví o záchytná lana. Nový ropný šok by přivolal novou recesi poté, co se ta stará velmi váhavě odebrala do záhrobí. Studie mimochodem ukazují, že od druhé světové války všem recesím kromě jediné vždy předcházel ostrý vzestup cen ropy. Před finanční krizí v roce 2008 ropa taky olizovala hranici 150 dolarů za barel. Za současné situace by byl další ropný šok zničující podobně jako druhý infarkt pro pacienta, který se zotavuje po tom prvním.
Problém je, že to není vyloučeno. Bahrajn ukazuje, jak je celý ropný region zranitelný.
Achillova pata
Tenhle malý ostrov není žádný Kuvajt. Nemá ropu, zato má spoustu šíitů. Právě ti se bouří a nutno dodat, že mají pravdu. Menšinoví sunnité, kterých je jen třicet procent, je už přes dvě stě let ovládají a dělají z nich tak trochu obyvatele druhé kategorie. Druhá věc je, že šíité chtějí rovnou změnu režimu, což je nebezpečné.
Je tady totiž Írán. Šíitský stát, který se vždy snažil nějak vklínit mezi Araby v Zálivu. O tom, jak je ten tichý boj rozhořčený, svědčí fakt, že tenhle kus vnitřního moře se v Íránu jmenuje Perský záliv. Pro Arábii je to však Arabský záliv.
Bahrajn je škvíra ve dveřích, jejímž prostřednictvím by Írán rád strčil do Zálivu celou nohu.
Navíc také Saúdská Arábie má své šíity. Žijí na východním pobřeží. A co muslimský ďábel šejtán nechtěl, jsou zrovna v místech, kde jsou největší ropná naleziště.
Těch šíitů není tolik. Milion, možná dva. To už stačí na solidní protesty. Ne že by hrozily svrhnout režim v Saúdské Arábii, ale na nepokoje kolem ropných polí, po nichž by cena ropy vylétla závratně vysoko, je to dost.
I saúdští šíité mají svůj důvod k nespokojenosti. V zásadě se těší stejným výsadám jako všichni královi poddaní. Saúdové je už desítky let uplácejí penězi za ropu. Ale i tady mají šíité pocit, že jsou občany druhé kategorie.
Představa nepokojů v Saúdské Arábii není až tak z říše sci-fi. Před dvěma měsíci by nikoho nenapadlo, že padne Mubarak a že Kaddáfí bude bojovat o přežití. Anebo že bude hrozit svržení režimu v Bahrajnu. A tenhle ostrůvek je teď cosi jako poslední pásmo obrany. Pokud padne, znamená to, že vlna arabské rebelie dorazila do Zálivu, tedy mezi ropné emiráty.
Koneckonců Saúdská Arábie není tak pevná, jak zdálky vypadá. Už za irácko-íránské války v 80. letech Bahrajn a Saúdové prožívali kvůli svým šíitům bezesné noci, protože měli strach, že se stanou pátou kolonou Teheránu.
A tím se dostáváme k Íránu.
Co nahrává Teheránu
Když se podíváme na situaci z dlouhodobého hlediska, nevypadá to dobře. Čas a vývoj přihrává Íránu vysoké karty.
Geopoliticky je na tom stále lépe. Arabské rebelie oslabily jeho soupeře. Egypt, který byl protiváhou, teď bude dlouho mít starosti sám se sebou. Jak se situace změnila, ukázal i průjezd íránských válečných lodí Suezem do Středozemního moře. Bylo to poprvé od roku 1979, kdy Íránci dostali od Egypta povolení.
K tomu je tady Irák. Na konci roku Američané zřejmě úplně odejdou a zanechají ho rozháraný a nestabilní, bez armády, která by byla schopna ho bránit vůči tlaku zvenčí. Kromě toho tam nesmírným způsobem posílil vliv šíitů.
Írán tak má nejlepší podmínky k tomu, aby se stal dominantní mocností v Zálivu. Vždy mu v cestě stál Západ – nejdřív Británie, pak Amerika. Jenže ropné monarchie teď budou muset kličkovat: Ameriku potřebují, ale současně si budou udržovat distanc, protože teď se v Arábii říká, že Spojené státy jsou až příliš zadobře s despoty, kteří si zaslouží svržení.
Arabské státy v Zálivu jsou bohaté, a tudíž si mohly nakoupit supermoderní zbraně. Ale Írán je i přesto nejtěžší váhou v Zálivu a okolí. Už jen proto, že se svými skoro 80 miliony obyvatel je lidnatější než všichni ostatní dohromady. Má také zdaleka největší armádu.
Je to hráč, s nímž se musí počítat. Představme si situaci, kdy bahrajnskému režimu opravdu hrozí svržení. Saúdská Arábie těžko může něco takového připustit v zemičce, která leží těsně u jejích břehů a má s ní silniční spojení po pětadvacet kilometrů dlouhém mostě, který navíc končí na jejím území v místech, kde i ona má nejvíc šíitů. Musela by tudíž intervenovat. Ve vlastním zájmu – a také proti sobě. Pokud to udělá, může to brát Írán jako oprávnění k tomu, aby se zapojil taky, ať už přímo nebo jen skrytě.
Nemusel by padnout jediný výstřel. Ale i tak: umíte si představit, co by takové dlouhodobé napětí udělalo s cenami ropy?
A tenhle scénář má i druhý díl. Saúdská Arábie je v souboji s Íránem v nevýhodě. Potřebuje klid, Íránu vyhovuje nestabilita. Proto jsou Saúdové v defenzivě, a když bude nutné, musejí se dohodnout s Teheránem, byť pro ně budou podmínky nevýhodné.
Docela si lze představit, jak by mohly vypadat. Saúdská Arábie se vždy chovala zdrženlivě, pokud šlo o ceny ropy. Takže ji většinou ochotně připumpovala, aby její nedostatek nepůsobil cenové závratě. Írán však vidí ropu jinak: jednak potřebuje peníze, jednak je pro něj skalpelem, jímž lze pustit Západu pořádně žilou.
Kdyby získal v Zálivu dominantní vliv, mohl by začít řezat.
