Po volbách do německého Spolkového sněmu se polovina Evropy zabývá tím, jak mohlo 13 procent voličů nejsilnější evropské ekonomiky dát hlas antidemokratické straně. Vedle toho zapadá jedno klíčové ponaučení, které by měli bedlivě zanalyzovat i české strany. Politici by v žádném případě neměli podceňovat zdánlivě bezvýznamná témata jako jsou třeba toalety na základních školách.
Právě ty totiž vedle imigrační politiky a hrozící krize automobilového průmyslu stály v centru předvolebních debat. Nešlo samozřejmě jen o samotné zařízení. Právě na jejich žalostném stavu jde však nejlépe demonstrovat fatální podfinancování německého školství v posledních letech.
To je samo o sobě na velmi dobré úrovni. Německé univerzity patří mezi světovou špičku a sehnat místo v berlínské školce je mnohem snazší úkol než v Praze. Vážné námitky nepanují ani vůči kvalitě výuky a i přes občasné demonstrace mohou být se svými platy v podstatě spokojeni i učitelé.
Země však v posledních letech fatálně zanedbávala investice do technického stavu škol. Zvenčí často honosné školní budovy disponují toaletami připomínající české nádražních záchodky na počátku devadesátých let minulého století. A nejen ony. Ani učebny, chodby či tělocvičny se příliš neliší o interiérů WC.
Triumf německé (ultra)pravice? Ne tak rychle
Rodiče-voliči samozřejmě tohle všechno mohou pozorovat při třídních schůzkách. A logicky se ptali: To opravdu nemá exportní mistr, inženýrská velmoc, a nesrovnatelná ekonomická síla s ambice vést Evropu na to, aby si vymalovala hajzlík?
Výsledek jsme mohli vidět minulou neděli, když se do Bundestagu s více než slušnými 9 procenty hlasů vrátili liberálové z FDP, považováni za politickou mrtvolu. Nemenší podporu si vysloužili i zelením, kterým průzkumy předpovídaly odchod z parlamentu. Obě strany v předvolební kampani vsadily právě na investice školství, pro liberálovy šlo v podstatě o jediné téma.
V Česku s podobně konkrétní nabídkou řešení konkrétního problému jako jediný v minulosti přišel Jiří Paroubek, když voličům slíbil zrušení třicetikorunových zdravotnických poplatků. A i když výsledkem byla tehdy „oranžová tsunami“ naprosté ovládnutí krajů, strategii od té doby nikdo nezopakoval.
České strany se pokouší mobilizovat voliče emocemi nabitou a většinou agresivní rétorikou boje se skutečným i domnělým nepřítelem (boj proti korupci, boj proti Bruselu, boj proti Kremlu, boj proti migrantům, boj proti Babišovi atd.). Možná by ale voličům stačilo, kdyby sehnat místo v pražské školce bylo stejně snadné jako v Berlíně. A to klidně i s oprýskanou toaletou.
Přečtěte si další komentáře autora:
