New York Times napsaly, že je to umělecká olympiáda. Přesnější by ale bylo přirovnání k Lize mistrů. Nejde o ušlechtilé setkání v duchu hesla: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Tohle je profesionální soutěž, ve které se hraje o hodně velké peníze. Galerijní veletrh Art Basel.
Kdo není v Basileji, není. Art Basel je vůbec největší a nejprestižnější akcí svého druhu. Hlavního veletrhu se účastní tři stovky vybraných galerií, včetně nejvlivnějších, jako jsou newyorská Gagosian Gallery nebo londýnská White Cube. Už účast na veletrhu je pro galeristy prestižní, oněch tři sta vyvolených letos porota vybrala z více než osmi set přihlášek. Z České republiky se pravidelně hlásí pouze Galerie Jiří Švestka. V minulých letech třikrát uspěla, letos se dostala jen na čekací listinu.
Každý se tam chce dostat
Protože do Basileje kvůli veletrhu přijíždějí opravdu všichni vlivní hráči trhu s uměním, letos se ve městě ve stejném termínu konaly hned tři další stejně zaměřené parazitní veletrhy. Účast na hlavní přehlídce je věcí cti, z obchodního hlediska ale může být galerie úspěšná i hned vedle. „Prodali jsme díla za sto tisíc eur. Je to úplně neuvěřitelné. Oficiálně měl veletrh začít až ve dvě, ale už v jedenáct dopoledne k nám přišli první kupci,“ pochvaloval si den po zahájení Jiří Švestka účast na veletrhu Volta Show.
Organizátoři Volty sami chápou veletrh jako jakýsi doplněk k Art Baselu, platformu, která rozšiřuje nabídku současného umění. Někteří autoři sice byli zastoupeni na obou akcích, ale pravdou je, že hlavní veletrh je orientován na spíše již zavedená jména. Volta je ve srovnání s ním avantgardnější. Na to sběratelé slyší. Nevadilo jim dokonce ani, že se konal v zastrčené skladištní hale na periferii města. „Jsou zvyklí hledat na neobvyklých místech,“ komentovala to ředitelka Volty Karoline Willemsová. Na otázku, zda se zúčastněné galerie hlásily i na hlavní veletrh, nicméně reagovala překvapeným: „Samozřejmě. Každý se tam chce dostat!“
Na penězích nezáleží
O Basileji se s nadsázkou říká, že má víc muzeí než daňových poplatníků. Není větší než Plzeň, ale v době veletrhu se ve městě mimo jiné konaly velké výstavy Hanse Holbeina mladšího, Henriho Matisse a přední britské videoumělkyně Tacity Deanové.
O lukrativnosti obchodu s uměním ve Švýcarsku nikdo nepochybuje. Art Basel štědře sponzoruje banka UBS. Od roku 2002 pořádají organizátoři Art Baselu galerijní veletrh též v Miami Beach na Floridě a při úvodní tiskové konferenci je zástupce UBS vyzval, aby následovali banku též do Číny. Byl to sice jen žert, ale málokoho by asi překvapilo, kdyby se tak skutečně stalo.
Veletrh během necelého týdne navštívilo 56 tisíc návštěvníků a akreditovaly se na něj dva tisíce novinářů. Basilejské letiště obsloužilo přes 150 privátních letů a většina hotelů ve městě i v okolí byla plně obsazena. Jaký byl celkový objem uzavřených obchodů, není možné zjistit. Podle závěrečné tiskové zprávy však všechny zastoupené galerie něco prodaly. U zvlášť žádaných autorů není dnes limitujícím faktorem ani tak požadovaná cena jako pouhá dostupnost jejich díla. Důležitější než za kolik je kdo dřív. I když veletrh oficiálně začínal až ve středu, někteří sběratelé čile nakupovali již od neděle.
... a jednou za rok se usměje
Nejžhavější současné umění je vesměs angažované a společensky kritické a jeho základní komunikační strategií je šok a provokace. Art Basel ale nabízí odlišný obrázek. I to nejsoučasnější umění může být překvapivě líbivé a nekonfliktní. Sběratelé stále dávají přednost kusům, které jim budou dělat radost, a svou roli hraje také kontext veletrhu. I dílo, které by jinde vyznívalo provokativně, ztrácí v Basileji svůj náboj, když je opatřeno cenovkou s úhledně kulatou sumou.
Vyjmenovávat slavné autory, jejichž díla byla v Basileji na prodej, by byla úmorná práce Byli tam všichni. Od klasiků meziválečné avantgardy (Picasso, Matisse, Kandinskij) přes velká jména umění 60. let (Warhol, Beuys, Rothko) po nejslavnější umělce současnosti (Hirst, Cattelan, Murakami). Jistým překvapením bylo minimum prostoru věnovaného videoartu a novým médiím a naopak masivní zastoupení fotografie. Velkoformátové digitální tisky od hvězd současné německé fotografie, jako jsou Adreas Gursky, Thomas Struth či Candida Höferová, se běžně prodávají za sto tisíc eur a více.
Jedním z mála děl využívajících nových technologií byla realistická počítačová animace Mery od irského výtvarníka Johna Gerrarda. Šlo o prostorový portrét modelovaný zjevně podle herečky Angeliny Jolie, který si v monitoru tiše žije svým vlastním životem a jednou za rok – v tomto případě 1. února – se na vás usměje. Vídeňská galerie Hilger jej nabízela za 23 tisíc eur. I když jde o poněkud kýčovitou záležitost, časový rozměr dílu dodává na zajímavosti.
Z Čech do Basileje daleko
Zastoupení českých výtvarníků bylo tristní. Ani malíř Jan Merta a fotograf Miroslav Tichý, o jejichž úspěchu v zahraničí se v poslední době hovoří nejčastěji, nebyli vystaveni. Na požádání jste si pouze mohli prolistovat katalogy jejich děl. Jakkoliv částka dvanácti až patnácti tisíc eur, za niž kolínská galerie Johnen + Schöttle nabízí obrazy Jana Merty, přepočtená na koruny vypadá úctyhodně, v relacích světového trhu je velmi nízká.
Jen pro srovnání: nové obrazy jiného českého malíře, Jiřího George Dokoupila, který dlouhá léta žil v Německu, přijdou na čtyřicet tisíc eur. Ani to není nijak rekordní suma, názorně však dokumentuje, jak málo se o českém umění ve světě ví. Z čistě výtvarného hlediska jsou sice Mertovy obrazy zajímavější než Dokoupilova současná tvorba, Dokoupil je však autorem, který má na rozdíl od něj v kontextu německého, potažmo evropského umění postavení.
Dalšími vystavenými českými autory byli vedle Dokoupila již jen Jitka Hanzlová a Ján Mančuška. Fotografie Hanzlové, která žije v Německu, nabízely fotografické galerie Kargl z Vídně a Kicken z Berlína, Jána Mančušku zastupuje newyorská Andrew Kreps Gallery, která se specializuje především na konceptuální umění. Mančuška se představoval též ve zvláštní sekci nazvané Art Unlimited, věnované prostorově a koncepčně náročnějším dílům, jež není možné vystavovat ve veletržních stáncích. Šlo o zvukovou a filmovou instalaci zpracovávající téma osamění a sebevraždy.
A dokonce fotbal
Art Basel se letos kryl s úvodními utkáními mistrovství světa, a tak nejenže všude ve společenských prostorách byly instalovány televize, „aby milovníci umění nemuseli volit“, jak to komentoval ředitel veletrhu Sam Keller. Velkou událostí byla také projekce filmového portrétu Zinedina Zidana od dvou výtvarníků střední generace – Skota Douglase Gordona, nositele prestižní Turnerovy ceny za rok 1996, a alžírského Francouze Philippeho Parrenoa.
Film je nekomentovaným záznamem zápasu Realu Madrid s Villarrealem z května 2005, ve kterém Zidanův tým podlehl 2:1 a on sám byl minutu před koncem vyloučen. Odehrává se v reálném čase a kamera po celou dobu zabírá jen a jen Zidana. Výsledný, 93 minut dlouhý snímek byl sestříhán z více než třiceti hodin filmového záznamu. Podle Douglase Gordona byl Zidane s filmem spokojen, jen jej prý překvapilo, jak málo byl u míče.
V Basileji se projekce snímku, který si svou premiéru odbyl na festivalu v Cannes, zúčastnily čtyři tisíce lidí. „Byla to velká show, hodně profesionality a patosu, ale malý prostor pro fantazii a umění,“ komentoval projekci galerista Jiří Švestka. „Více než oslava Zidana to byla celebrace mezinárodní umělecké scény samotné.“ A zmíněný film do svých sbírek již pořídily Guggenheimovo muzeum i newyorské Museum of Modern Art.
