Má řemeslo skutečně zlaté dno? Mnozí o tom pochybují. A jak se zdá, i přes nedostatek dělnických profesí často oprávněně.
Výběr správné školy je prvním zásadním krokem pro budoucí povolání. Řada žáků ovšem na konci základní školy nemá jasnou představu, čím se už za několik let budou živit. Potom rozhodnutí leží na rodičích. Limitem bývají známky, ale také blízkost zvolené školy k bydlišti.
Zvolit ovšem školu jen podle toho, že je nedaleko domova, nemusí být nejlepší řešení. „Dějepis mě nebaví, chci se šťourat v motorech, a tam fakt nemusím vědět, kdy byla založena Univerzita Karlova,“ říká Petr z Ostravy, který navštěvuje gymnázium. Jeho přítelkyně Markéta v Českých Budějovic se přidává s vlastním příběhem.
Rodiče ji před dvěma lety přihlásili na obor kuchař-číšník. Vařit, obsluhovat hosty a učit se gramatiku ji ale naprosto nebaví. Přestože je to útlá dívka, miluje motorky a umí je rozebrat a opravit prý lépe než její přítel. „Baví mne míchat koktejly, nesnáším ale kuřáky a zavírací dobu, kdy se někteří napití nechtějí dát vystrnadit domů,“ shrnuje klady a zápory svého učení Markéta.
„Jsem vyučený řezník, abych si ale vydělal na živobytí, musel bych mít nějaký specializovaný krám. Tupě bourat maso pro supermarkety jsem nechtěl,“ říká pětatřicetiletý Středočech Ladislav, který na rozjetí živnosti neměl peníze a úvěr od žádné banky nezískal. Dnes tak „tupě“ pracuje pro jednu továrnu dodávající automobilové díly. Na lince si ovšem vydělá až o šest tisíc měsíčně víc než jako řezník. Budoucnost ale vidí černě. „Jsou tu se mnou Slováci, Romové a Ukrajinci – střídá se to tu po měsíci, dělám tu už jenom ze zvyku. Do svého oboru se ani vrátit nemůžu, nemám už pět let praxi a nevím, kdo by mě zaměstnal,“ vysvětluje.
Jana z Železného Brodu v Jizerských horách má podobné problémy. „Jsem účetní s maturitou, ale při třech dětech jsem doma ztratila přehled v oboru,“ vysvětluje. Víc než pětiletá odmlka v oboru je značným handicapem. Zákony se mění každý rok a účetní nebo daňový poradce musí být v obraze.
Podobný problém mají i jiní. A nemusí jít jen o vyučené. „Jsem školená zdravotní sestra a pracovala jsem jako teta ve školce. Tu zrušili a po těch letech samozřejmě nemůžu ošetřovat nemocné, sama bych se bála – už to neumím,“ říká Jana z Chomutova. Pětapadesátnice ze severních Čech tak má vyhlídku na jediné: Zůstat do důchodu na sociálních dávkách nebo nastoupit jako prodavačka v některém supermarketu za hrubý plat, který přibližně odpovídá podpoře v nezaměstnanosti. „Udělám to, doma bych se zbláznila,“ říká.
A stát? „Nic tu pro vás zrovna nemáme, ale každý týden se nabídky mění, zkoušejte to,“ říká pracovnice na horké lince úřadu práce v Chomutově. Peníze nejsou při rozhodování hlavní. Na dotaz Profitu v sousedním Libereckém kraji úřednice při zběžném posouzení potvrdila, že vdovský důchod a souběžné sociální dávky ženu do zaměstnání nenaženou.
Peníze budou zhruba stejné, ale zůstane mezi lidmi a neztratí naději. „Je to na ní, ale vím sama, že lepší je zůstat v práci a být aktivní,“ radí úřednice.
