Ten první je skutečně o „jobech“ z jednadvacátého století, jež vytváří Globální inovační centrum pro informační technologie, které včera otevřela v Praze na Smíchově (hned vedle pivovaru) americká farmaceutická společnost MSD, která má obrat zhruba jako český státní rozpočet a patří k pěti největším v oboru.
Centrum dnes zaměstnává 300 lidí, z 95 procent vysokoškoláky, ze tří čtvrtin jde o české absolventy - ajťáky, ale i ekonomy, matematiky, lékaře, biology a chemiky. Jsou velmi slušně placeni, a to i s přihlédnutím k oboru. Celkový počet zaměstnanců by měl překročit pět set, investice dosáhne jeden a půl miliardy korun, což je na poměry IT opravdu hodně.
Akci jsem moderoval, a měl možnost se bavit se šéfy včetně výkonného viceprezidenta společnosti Clarka Golestaniho. Co mě potěšilo nejvíc, byla jeho chvála úrovně českých absolventů ze širokého spektra odborností. Cena práce není sice nejnižší, ale celková kvalita nabídky včetně „faktoru Prahy“ je podle Golestaniho velmi dobrá. K čemu je, že v Indii seženete IT analytika za pár dolarů na hodinu, ale neseženete „expata“, který by tam byl ochoten na pár let s rodinou odjet.
Znalostní ekonomika
Budova Riverview, kde Centrum na Smíchově sídlí, ukazuje, jak by asi měla vypadat ta „znalostní ekonomika“, o které politici rádi mluví a přitom se snaží nahnat mládež do průmyslu, jehož kořeny jsou hluboko ve století devatenáctém, nikoli jednadvacátém.
Vedle Singapuru a centrály MSD v New Jersey v USA je Praha jedním ze tří míst, kde se inovační aktivity propojující medicínu as IT, soustředí. Geograficky to pěkně kopíruje časová pásma, takže vývojáři a analytici v Česku mohou přebrat práci ze Singapuru a pak jí zase posunout kolegům na východním pobřeží USA, a technologicky je k tomu vše uzpůsobeno. Když brainstormují, píší a kreslí nápady na obří obrazovky, přičemž výsledek se ukládá a sdílí.
Kdo zažil ty děsivé velkoprostorové sály v „call centrech“, a nebo stresoval v nějakém tom zoufalém kancelářském „kubiklu“, bude závidět neformální až pohodářské pracovní prostředí- pohovky, kuchyňku, kde lidi mohou „kotit nápady“ u kafe. Nejlíp to vystihla anglicky psaná cedule přilepená na skleněné dveře do jednoho kreativního hnízda: „Prosíme, neťukejte na sklo; zdejší osazenci jsou plachá a citlivá stvoření. Ťukáním byste mohli narušit jejich schopnost vymýšlet nové nápady. Děkujeme.“
Peníze pro poštu
Úplně jinou podívanou nabízel televizní brífink, na němž premiér Sobotka s ministrem vnitra Chovancem, obklopeni odboráři, vehementně požadovali, aby Andrej Babiš coby ministr financí uvolnil pro Českou poštu peníze na udržování pobočkové sítě. Nejméně jedna třetina poboček z více než tří tisíc se nezaplatí, a tak by bylo na čase hledat nějaké řešení. Sobotka, Chovanec i odboráři vidí řešení v provozní subvenci, díky níž se podaří udržet nejen ztrátové pobočky, ale i pracovní místa.
Velitel všech odborářů Středula hovoří o potenciální ztrátě 10 tisíc pracovních míst a hrozí nátlakovými akcemi, pokud pošta peníze nedostane. Tohle je samozřejmě nejjednodušší řešení, pány by ovšem mělo zarážet, že Česká pošta si jako kompenzaci za rok 2013 řekla o 1,8 miliardy, zatímco její regulátor Český telekomunikační úřad dospěl k číslu 753 milionů. Tahle diskrepance je natolik velká, že totálně znevěrohodňuje metodiku výpočtu kompezace.
Ministr vnitra Chovanec, pod nějž Česká pošta spadá, argumentuje tím, že České dráhy také dostávají třináct miliard za dopravní obslužnost, takže proč nesubvencovat ztrátové poštovny a chránit tak navíc pracovní místa?
Chtěli by hausnumera
Potíž je v tom, že když se ptáte monopolistů s vyspělými odborovými organizacemi, kolik by za svou službu chtěli, dostanete hausnumera. Připusťme, že pro venkovské oblasti jsou dopravní a poštovní služby opravdu důležité, a jejich dostupnost má stát zajistit, pokud si přeje brzdit vylidňování venkova. Česká pošta zkouší program, kde práci místní poštovny zajistí někdo spolu s provozováním místního úřadu nebo třeba koloniálu. To je cesta správným směrem, dobře to vědí, kluci pošťáčtí… Jenže proč bychom politiky nepumpli, když se nechaj oblbnout hausnumery namíchanými se sociální stabilitou, že ano?
Ti kdyby se zeptali, za co nejmíň se dá služba zajistit a nechali jí soutěžit. Zjistili by, že Homo sapiens je tvor extrémně dobrý na „multitasking“, že tolik lidí, kolik potřebujete, dovede přepravit i mikrobus, a že řidič nejen pomůže babičce nastoupit a vystoupit, ale přiveze a odveze i tu poštu. Nežilo by se o nic hůř, ba naopak, a za ušetřené peníze by se na venkově dalo ledacos doslova pozlatit.
Pravda, asi bychom zjistili, že tisíce lidí musí dělat jinou práci, která je ovšem kompatibilní s tím, co bude poptávané v 21.stoletím. Nebude to jen high-tech: třeba stárnutí obyvatelstva znamená potřebu ohromného množství pracovních míst v ošetřovatelské péči. Někde se začít musí, tak pro začátek jinak formulované otázky.
Čtěte další komentáře autora:
