W a l e s
Ve Velké Británii hospodářství funguje, proč ne v Německu, ptá se týdeník STERN. Příklad Walesu ukazuje, že možnost vyplácet místním zaměstnancům nízké mzdy a poskytovat jim jen omezené sociální výhody vábí stále nové firmy a vytváří množství pracovních příležitostí.
Ještě před desetiletím byl Wales specifickým dítětem nejen Velké Británie, ale i celé Evropské unie. V rozkvětu hornictví fáralo ve sto osmnácti dolech 87 tisíc mužů, údolí byla zanesena odpadem ze šachet. Uhlí se nakládalo v hlavním městě Cardiffu, v jednom z největších uhelných přístavů světa. V sedmdesátých letech byl však průmysl Walesu považován za učebnicový příklad nerentabilního, mohutně dotovaného uhelného průmyslu s vysokou nezaměstnaností. Počátkem 80. let, ve stejné době, kdy v Německu nemělo práci méně jak čtyři procenta obyvatel, jich bylo ve Walesu přes patnáct procent.
Pádnou rukou se pustila do boje s ekonomickým šílenstvím důlní těžby Margaret Thatcherová. V malé třítisícové waleské vesničce Cwm (čti Kum) vyvolalo zrušení cechu značné rozhořčení, téměř všichni místní muži z této třítisícové vesničky totiž pracovali v „loděnici , dole na okraji obce. Deset let bojoval Cwm o svá pracovní místa, aniž by ustoupil o jediný centimetr. V letech 1983/84 důl nepřetržitě dvanáct měsíců stávkoval, ale vše bylo marné. Železná Maggie byla silnější. V Cwm se jí dodnes říká řeznice. A její triumf byl absolutní. Prakticky všechny šachty byly odstaveny a uzavřeny, hornictví zůstalo jen v muzeu. A co se stalo s tisíci pyšných kopáčů, jako byl Robert Edwards, do pětačtyřiceti dobře vydělávající havíř, potom nevyučený muž bez práce? Ležet Wales ne ve Velké Británii, ale v Německu, Robbyho příběh by vypadal následovně: pracovní úřad, pracovní podpora, výpomoc v nezaměstnanosti a někdy i sociální výpomoc - tedy nejspíš nevyhnutelná spirála směrem dolů. Ale bývalý horník nebyl žádný sociální případ. Koneckonců jeho tělo bylo vždy plné síly. „Kdo může pracovat, musí pracovat, tvrdí Robby.
Jenže kde? Kopat výkopy při výstavbě silnic, mýt auta či smýkat kameny na stavbách? To ne! Robby je šéfem podniku jednoho muže, pracuje v drůbežárně. Dříve se po čtyřiceti hodinách práce týdně zmohl na měsíční gáži pět tisíc marek. Teď je rád, když vydělá dva tisíce, a to se nezřídka plahočí 60, 70 a mnohdy i 80 hodin týdně. „Když mi řeknou, že za hodinu jsou čtyři libry (dvanáct marek), řeknu okay. A když to jsou dvě libry, řeknu taky okay, říká tiše. Na mužích, jako je Robby, je vidět rozdíl mezi britským a německým systémem. Britové produkují „pracující chudinu , lidi, kteří dělají, ale přesto zůstávají chudými. V Německu jsou muži jako Robby také chudí, ale nepracují, nýbrž žijí z blahobytu státu: „nepracující chudina .
Hlavně nezůstat doma
Tento rozdíl nazývají odborníci „vysoká-vysoká a „nízká-nízká alternativa. Země jako Francie nebo Německo mají vysoké mzdy a sociální jistoty, ale také vysoké kvóty nezaměstnaných. Země jako Velká Británie nebo Spojené státy mají nízké mzdy a nízké sociální jistoty, ale také nízké počty lidí bez práce. Který systém je tedy lepší? Plahočit se bez odpovídajícího výdělku, ale být váženým členem společnosti, nebo žít na náklady společnosti a stále méně do ní patřit? Robby se rozhodl: „Vše je lepší, než dřepět celé dny doma. Zblbneš, začneš chlastat a ztratíš sebeúctu.
Přesně taková je nekompromisní britská linie. „Čím déle je poskytována podpora, tím déle nezaměstnanost trvá, vysvětluje profesor Richard Layard z renomované londýnské školy ekonomie a poradce vlády Tonyho Blaira. Východisko vidí v malých příjmech: „Tato metoda by mohla pomoci také východnímu Německu.
Práci za každou cenu - ale práci. S tímto receptem dokázali Welšané malý zázrak: počet nezaměstnaných nedosahuje šesti procent, u žen je to méně než tři procenta. V německém „hoch-systému se nezaměstnanost za osmnáct let téměř ztrojnásobila, ve Walesu klesla na třetinu. „Maggie sice porazila ‚loděnici , ale Cwm přežil, říkají místní.
Ženy živitelky
„Dříve ženy ani nesměly do našeho hornického klubu a nyní už vydávají příkazy, stěžuje si mužská část Cwmu. Po generace platili muži zdravím za přežití svých rodin, práce jim zajišťovala solidní příjem a dělala z nich pány domu. A náhle si měli vydělávat peníze ženskou prací, v malých firmách, které označovali za „kapesníkové fabriky . Chlapi se zdráhali.
Ženám však nebyla levná zaměstnání proti mysli a sešívaly ve vedlejším údolí u pásu za deset marek na hodinu spodní prádlo. Po čase se začalo v Cwmu povídat: „Ženská je ten, kdo vydělává na chleba. Nejprve se ženy směly stát členy klubu. Nyní už hrají ženy klíčovou úlohu i v komunální politice.
„Ve špatných dobách sedávali naši chlapi celé dny se špatnou náladou doma, vzpomíná jedna z obyvatelek. „A také jinak nebyli už muži náhle tolik mužní, připojuje se jedna z jejích společnic.
Také Robby zůstal měsíc po propuštění poprvé doma. Plný vzdoru a uražené pýchy odmítal přemýšlet o novém zaměstnání. „Úplně na začátku to ani nejde. Jako nezaměstnaný horník jsi byl mučedník a plně uznáván.
Brzy však byly peníze u konce, protože Robbyho žena nemohla pracovat. Musela dohlížet na sedm vnoučat, aby ulehčila jejich rodičům start v zaměstnání. Ve Walesu totiž neexistuje fungující systém předškolních zařízení. Z pracovního úřadu dostávají Robby a jeho žena měsíčně zhruba osm set marek - v zemi, kde jsou životní náklady srovnatelné s Německem.
A pracovní úřad začne brzy vyvíjet nátlak. Kdo jednou seděl na protější straně stolu Pat Taggové, ten to pocítil. Šéfka pracovního úřadu, pod který Cwm spadá, vypadá jako sestra Margaret Thatcherové. „Nezaměstnaní nejsou, prohlašuje, „jsou jen hledači práce.
Na ostrovech musí uchazeč o zaměstnání navštívit pracovní úřad každé dva týdny a ptát se po příležitosti. „Pokud ho neomluví neschopenka od lékaře, srazíme mu ihned peníze, dodává Taggová. V Německu musí nezaměstnaní na úřad pouze každé tři měsíce. A to proti tomu ještě zdejší iniciativy nezaměstnaných protestují.
Na černé desce stolu Taggové je možné studovat nabídky pracovních center pro nezaměstnané: úřednické místo za cirka 4,30 marky na hodinu pro „mladou, nadšenou a pružnou osobu s dobrým vystupováním . Nebo kuchař, „odborník na italskou kuchyni : osm marek na hodinu. „Kdo takové místo odmítne, už není zájemcem o práci. A jen uchazeči dostanou od nás peníze, upozorňuje šéfka úřadu.
Zatímco s nezaměstnanými se tu zachází poměrně tvrdě, zaměstnavatelé jsou naopak hýčkáni. Stará se o to Agentura pro rozvoj Walesu, vládní organizace, která pracuje na přestavbě zdejšího průmyslu od roku 1983. „U nás je zaměstnavatel král, přiznává starší ekonom organizace David Rennie. V téměř všech průmyslových zemích má agentura své kontaktní úřady, které směřují zájem podniků do Walesu. Jakmile uvízne případný zaměstnavatel v její síti, nemusí se o nic starat. Povolení, vhodné pozemky, doprava: „Nikdo se nemusí potýkat se dvaceti úřady, vše zařídíme sami, zdůrazňuje Rennie.
Ráj pro investory
Ke službám agentury patří vyškolení odborní pracovníci. Ve státních „job-training-centrech jsou pak nezaměstnaní přizpůsobováni přáním zaměstnavatele. Ten pouze pošle své požadavky: deset svářečů, dvanáct soustružníků, tři bagristé a podobně. Školitelé vycestují na několik týdnů do některého ze žadatelových podniků, aby přesně věděli, na co je nutné příští pracovníky připravit. Když už nová fabrika stojí, jsou tam lidé ihned odesláni. Celý proces nestojí zaměstnavatele ani penny.
Ale pro školení nepřichází Robby do úvahy. Patří ke „ztracené generaci : příliš mladý pro důchod, ale příliš starý pro rekvalifikaci. A nabídka pracovních míst? „Celý den strávit v rychlém občerstvení nebo v úřadě - to není nic pro mě. Raději si hledám něco sám. To bylo ostatně také nutné, protože už několik málo měsíců po propuštění pocítil tlak svého okolí. Muži, kteří se nechali vydržovat na podpoře, nebyli ve welšských údolích uznáváni. Ztratit místo, ztroskotat, to nebyla ostuda - avšak nepokusit se o nový začátek, to ano. Kdo neumí padat, nemůže ani běžet, říkávají místní.
Nejen brát peníze, ale i být váženým členem spolku chovatelů holubů, ve sboru, zůstat ve společenství obce, i proto je Robby nucen vydělávat a brát vše, co se naskytne. Vše je zcela na něm. Ve Walesu není totiž za osud jednotlivce odpovědná společnost, nýbrž jen on sám.
Dříve snímaly část této tíhy ze zaměstnanců podniky. Odborový předák byl ve welšském údolí mocnější než farář v Bavorsku. Také politici museli následovat jeho návrhů. „Ale odbory se vypařily do vzduchu. Jednoduše zmizely, směje se Lewis, kterému v Cwmu přezdívají stávkokaz. Tím sice nikdy nebyl, ale jeho otec ano. Někdy ve třicátých letech odpracoval dvě směny během stávky. Odbory a vesnice mu udělaly ze života peklo. Byl vyhozen ze všech spolků, v hospodě musel pít ze sklenice s nápisem svého provinění.
A hanba se přenášela dál. Teprve když v šedesátých letech zemřel opravdový stávkokaz (přirozeně na plicní chorobu), byli Lewisovi synové přijati do sboru. Ale přezdívka zůstala, i na Lewisovy syny volají stejně. „To, co udělala Maggie s odbory, byl horor, míní Terry Thomas. „Ale musím dodat: dnes je na tom hospodářství lépe. Překvapivý názor. Thomas byl totiž posledním viceprezidentem zrušeného hornického odborového svazu a je vedoucím manažerem velkých odborů GMB. „Ty zvraty byly opravdu hrozné. No jo, ale my je měli rychle za sebou, zatímco na Němce to teprve čeká.
Z odbory ovládaného Walesu se stal ráj pro zaměstnavatele: nízké platy, krátké dovolené, téměř žádná ochrana před výpovědí. Investoři přicházejí z celého světa: Sony, General Electric, Bayer, Grundig nebo Bosch. Klíč k welšskému hospodářskému zázraku se jmenuje zahraniční investice. V žádné jiné zemi Evropské unie neinvestují společnosti z jiných zemí tak jako ve Velké Británii, Wales je v tomto směru na trojnásobku průměru. Německo se musí v tomto ohledu spokojit s 35krát nižším kapitálem na hlavu. Jen 58 německých firem a 55 japonských se vydalo do Walesu. V roce 1996 přitáhla Agentura pro rozvoj Walesu do země opravdu velkou rybu: korejská LP-Group tu postavila podnik na výrobu televizních přístrojů a polovodičů. Korejci vydali téměř pět miliard marek - šlo o největší investici v Evropě vůbec.
Šance pro mladé
„Takto sem přicházejí nejen peníze, ale vznikají i pracovní příležitosti, konstatuje manažer agentury David Rennie. 6000 přímo u LPG a zhruba 15 000 u dodavatelů. „Tím nám vznikne dosud neznámý problém: nedostatek pracovních sil, připomíná starší ekonom. Agentura už zaznamenala jistý nárůst mezd. „Nabídka a poptávka, ví své Rennie, „stará hra. Ze zjevného boomu profitují i zpěváci hornického sboru, především ti mladší. Denně jezdí asi hodinu na pobřeží do bezprašných hal, kde montují elektrické přístroje. „Mzdy jsou přirozeně stále směšné, ale právě to se Japoncům na nás líbí, připouští Craig. Dnes platí: Mnoho práce za málo peněz. David, druhý baryton, střežil budovy ve svém novém zaměstnání u bezpečnostní služby už vícekrát déle než sto hodin týdně, a to za 2,40 libry (7,20 marek). Řidiči nákladních vozů „táhnou často dvojité směny. Graham, který nyní přichází na pěvecké zkoušky jen nepravidelně, jich takto jednou absolvoval v jednom zátahu devatenáct.
Za svá nová místa platí obyvatelé Walesu horšími pracovními podmínkami, krácenými mzdami a menšími sociálními jistotami. Ale i tak jsou někdejší nezaměstnaní vítězi: mají vlastní příjem, sebevědomí a důstojnost.
Začátkem devadesátých let se podle Davida Rennieho z Agentury pro rozvoj Walesu mnozí obávali, že Walesu vyroste konkurence. „Ve východním Německu. To bylo přece v podobné situaci. Ale tam prosadili politici a odbory vysoké mzdy - naštěstí pro nás.
