Odliv podnikatelů souvisí s krachem české cesty privatizace
Co chcete, z této země se přece utíká od pradávna, podotýká k odchodům podnikatelů do zahraničí bývalý majitel kladenských oceláren Poldi Vladimír Stehlík. Něco na tom je. České dějiny lze minimálně od Bílé hory interpretovat i jako dějiny emigrace. Lidé hromadně odcházeli do ciziny kvůli své víře, rase, národnosti, politickému přesvědčení i sociálnímu postavení. Jednou hledali útočiště v cizině proto, že byli příliš chudí, podruhé příliš bohatí. Vždy ale odcházeli ti schopnější.
Stěhují–li se občané za hranice jenom proto, že chtějí poznat svět, že touží po exotice a nových zkušenostech, je vše v pořádku. K základním právům člověka by mělo patřit i právo na kosmopolitní život, pokud mu vyhovuje. Lze potom jenom uvítat, když se světoběžník s načerpanými zkušenostmi vrátí a nabídne je své vlasti. (To, že o zkušenosti našich krajanů nebyl po listopadu 1989 zájem, také o něčem svědčí.)
Horší ovšem je, že i dnes mnozí hledají útočiště mimo svou domovinu jenom proto, že k tomu byli donuceni negativními okolnostmi, proto, že se jim život v Česku stal utrpením. Je jedno, zda jde o chudého Roma, vystaveného rasismu, či milionáře ohroženého zločinci, závistí a sociální xenofobií. Rozchod ve zlém je prohrou. V civilizovaném světě by se problémy neměly řešit boucháním dveřmi a vyháněním.
Ať si táhnou, podvodníci, můžeme jistě slyšet. Je samozřejmé, že pokud odchází mafián a opravdový zloděj, slzu v oku zamáčkne málokdo. Ale o kom z těch, kteří dosud odešli, to lze s jistotou říci? Určitě o Viktoru Volfovi, který prostřednictvím společnosti VK Invest podvedl stovky lidí z východních Čech. U většiny ostatních takto kategorický úsudek vznést zatím nelze. Koženému, Lukešovi, Šrejberovi či Perničkovi vina před soudem prokázána nebyla, a proto je třeba na ně stále pohlížet jako na nevinné.
Je evidentní, že veřejné mínění se během deseti let radikálně změnilo. Zatímco na začátku transformace pohrdalo zahraničním kapitálem a domácí podporovalo, dnes je to přesně naopak. Z extrému do extrému. Je chybou pouze samotných podnikatelů, že jejich projekty zkrachovaly? Nebyly důvodem i obecné ekonomické podmínky? Nelze přece věřit tomu, že všichni naši někdejší velkoprůmyslníci – Soudek, Maroušek, Stehlík – nebo všichni správci investičních fondů byli grázlové, kteří od počátku chtěli podniky vykrást a zničit. Kdyby se politická reprezentace nerozhodla, že jim rozsáhlé průmyslové celky přenechá, nikdy by je nezískali. Odpovědní ministři v té době již museli alespoň tušit, že zastaralé podniky jednotlivci bez vlastního kapitálu zachránit nemohou. Byla to jen úlitba tehdejším nacionalistickým náladám.
Je smutné, když se nyní pořádají hony na čarodějnice a oficiální místa, která mají nejvíce másla na hlavě, tomu nečinně přihlížejí. Myjí si ruce. V takové atmosféře se nelze divit, že řada domácích podnikatelů raději balí kufry a pálí za
sebou mosty. Jiní o odchodu uvažují, či alespoň převádějí peníze na zahraniční konta a zřizují nové firmy v daňových rájích. To, co navenek vypadá jako velká společenská očista, by se klidně mohlo zvrtnout v další exodus jedné společenské vrstvy, která přes všechna pochybení mohla tomuto společenství něco nabídnout.
Česká republika potřebuje domácí podnikatele stejně jako zahraniční kapitál. Pokud by občané ve své blízkosti neviděli konkrétní příklady nezpochybnitelného osobního úspěchu z masa a kostí, rezignují a kapitalismus ztrácí svou hnací sílu.
Tak, jako je Jaromír Jágr vzorem pro mladé sportovce, musí mít Češi i pozitivní podnikatelské vzory, nové Bati. Nynější atmosféra a kriminalizace tuzemských podnikatelů k vytváření takovýchto vzorů nijak zvlášť nepřispívá. S těmi, kteří se skutečně provinili, jsou často odstřelováni i lidé bez viny.
Hovoříme–li o novodobých emigrantech, je nutné stále pečlivě rozlišovat mezi osobami, které v zahraničí hledají úkryt před zákonem, a vystěhovalci, kteří pouze chtějí někde bez šikanování prodat svou pracovitost a dovednosti. Samozřejmě nemůže být omlouván člověk, který byl pravomocně odsouzen či je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu. V této souvislosti se zdá být na pováženou, když Česká republika nemá smlouvu o právní pomoci ani se sousedním Německem a již pár kilometrů za Rozvadovem se může každý podvodník bezpečně schovat. Je věcí ministerstva spravedlnosti a zahraničních věcí, abychom takové smlouvy uzavřeli.
