V hierarchii summitů nyní horní příčku obsazují setkání mezi americkými a čínskými vůdci. Není divu, že návštěva předsedy Chu Ťin-taa ve Washingtonu byla sledována mediálním drobnohledem. Od seznamu pozvaných hostů až po menu státní večeře v Bílém domě. Před kamerami strany vyzařovaly spokojenost. Barack Obama oznámil, že oba dva národy odjaktěživa spojují společné hodnoty: „úcta k rodině a přesvědčení, že jen vzděláním, houževnatou prací a obětavostí budeme schopni dosáhnout takové budoucnosti, jakou chceme mít“. Vynalézavost prezidentových speachwriterů je hodna obdivu. Dokázali vypíchnout ty nejobecnější vlastnosti a umně obejít hodnoty, které bývají obvykle předmětem sporného porovnávání. Na společné tiskovce však předseda Chu příjemně překvapil hostitele. Uznal, že „v oblasti demokratizace Čína má co dohánět“, a slíbil popohnat vývoj tímto směrem.
V posledních dvou letech se vztahy mezi USA a ČLR vyvíjely poněkud zvláštně. George Bush začínal své první funkční období snahou ukázat Pekingu, kdo je v domě pánem. Časem ale ubral na důrazu a skončil jako jeden z nejumírněnějších prezidentů ve vztahu k Číně. Je příznačné, že za Bushe strategické plánování americko-čínských styků se fakticky přesunulo z Bílého domu a Pentagonu do ministerstva obchodu a jejich vůdčí postavou se stal šéf tohoto resortu Henry Paulson. To byla doba rozkvětu ideje Čímeriky. Ekonomické symbiózy amerických peněz a čínské výroby, od níž se časem očekával přerod v politické kondominium zajišťující správu světa.
Pak se povětří náhle změnilo. Krize ukázala, že americko-čínská součinnost má nemalý podíl na hospodářské bublině. A že obě strany již delší dobu vnímají vzájemnou závislost jako přítěž omezující jejich manévrovací prostor v jiných oblastech. Příchod Obamy se časově shodl s pocitem „zániku Čímeriky“. Chování jeho administrativy budilo dojem, že Obama nemá žádnou strategii budování vztahů s ČLR. Na straně jedné ministryně zahraničí Hillary Clintonová během své návštěvy Číny před dvěma lety šokovala svět prohlášením, že otázky demokracie a lidských práv nejsou prioritou Bílého domu. Na straně druhé ministr financí Timothy Geithner slíbil vytrestat „měnové manipulátory“, což znamená donutit Peking ke zvýšení kurzu jüanu. Smysl této taktiky není těžké pochopit. Amerika potřebovala odstranit rušivou ideologickou rétoriku, aby mohla účinněji zatlačit na ekonomické frontě. Na Číňany to však nezapůsobilo: smířlivost Clintonové byla vnímána jako známka slabosti a Geithner dostal co proto.
Jako přelomová byla zamýšlena cesta Obamy do Číny na podzim roku 2009. Návštěva byla debaklem. Obamovi se nepodařilo upevnit image „vůdce nového typu“, jenž nabízí revoluční vizi světového vývoje. Hostitelé záměrně organizovali návštěvu tak, aby dali najevo, že je pro ně jen dalším v řadě amerických prezidentů.
Uplynulý rok se stal dobou znatelného ochlazení ve vzájemných vztazích. Počínaje rozhodnutím prodat Tchaj-wanu zbraně za šest miliard dolarů a konče vynuceným Obamovým apelem na čínské úřady, aby okamžitě propustily z vězení disidenta Liou Siao-poa, čerstvého nositele Nobelovy ceny za mír. Po celý rok americkému tisku dominovaly publikace o rychle rostoucí čínské vojenské hrozbě a o nové čínské rozpínavosti. Na rozdíl od Bushovy doby, kdy se vztahy mezi dvěma mocnostmi značně „ekonomizovaly“, za Obamy je zřejmý jejich posun vojensko-strategickým směrem. Nedávná návštěva předsedy ČLR ve Washingtonu je zjevným pokusem ztlumit rostoucí napětí. Čína si uvědomuje, že přejde-li Washington k taktice důsledného zadržování Pekingu, bude to mít nežádoucí dopady. Okamžitě vyjde najevo čínská slabost ve vojenské oblasti, naprostá nepřipravenost ke konfrontaci s Amerikou. Uznáním nedokonalého stavu demokracie ve své vlasti dává Chu na srozuměnou, že je připraven vrátit diskusi do starých vyjetých kolejí, jen aby skutečné rozpory nepoškodily existenciální zájmy Číny. Je to tah rafinovaný a jasnozřivý. Sotva se však podaří zastavit živelný růst vojensko-politického protivenství dvou zemí – příliš velká je asymetrie jejich vztahů. Čím více bude znepokojovat Ameriku nárůst ekonomické nerovnováhy s Čínou, tím větší bude pokušení kompenzovat to jinými prostředky. A žádné pofidérní „společné hodnoty“ tento proces nezastaví.
