Ačkoli je Česko v Evropské unii známé svou nízkou mírou nezaměstnanosti, která v srpnu tohoto roku odpovídala 3,8 procenta, o spokojených pracovnících se tu zdaleka mluvit nedá. Naopak. Podmínky na trhu práce se v posledních třech letech neustále zhoršují, jak vyplývá z nejnovější analýzy Indexu prosperity a finančního zdraví. Podle něj Česku v rámci sedmadvacítky náleží 18. příčka, což je o tři stupně horší výsledek než v roce 2022.
Nejlepší pracovní podmínky nabízí Nizozemsko, Rakousko a severské státy. Tyto země spojuje například vysoká flexibilita práce. Pro srovnání, zatímco ve zmíněném Nizozemsku si místo a čas práce může určit 24 procent zaměstnanců, u nás má tuto možnost jen zhruba každý sedmý. Rozhodně ale může být i hůř, jak ukazují země z východní a jižní části EU.
Konkrétně třeba Španělsko trápí vysoká nezaměstnanost, která dosahuje 12,2 procenta. Současně ale problém představuje také malý podíl zkrácených úvazků či nízká flexibilita práce.
V průmyslu pracuje každý třetí
V Česku nízké nezaměstnanosti prospívá rozvinutý průmysl v kombinaci s vyšší poptávkou pracovní síly. Koneckonců, podle Českého statistického úřadu bylo v roce 2021 v tuzemském průmyslu zaměstnáno na 35,8 procenta všech zdejších zaměstnanců, což představovalo nejvyšší podíl v celé EU.
„Míra nezaměstnanosti je v ČR dlouhodobě velmi nízká. To umožňuje kandidátům žádat vyšší mzdy, zejména pak kandidátům se specializací nebo těm, kterých je na trhu málo,“ říká pro Euro.cz Kateřina Legnerová z katedry personalistiky Fakulty podnikohospodářské VŠE. Průměrně si dle Českého statistického úřadu lidé v Česku v druhém čtvrtletí vydělali 45 854 korun měsíčně, tedy o 2797 korun více než ve stejném období roku 2023. Reálně pak (po započtení inflace) rostla hrubá průměrná měsíční mzda meziročně o 3,9 procenta.
Jste spokojení s pracovními podmínkami na českém trhu?
A přestože v poslední době počet volných míst klesá, lidem se i nadále práci hledat daří. „Za první pololetí pomohl Úřad práce k nové práci 140 tisícům lidí, o 65 tisíc více než vloni. V červenci se podařilo na trh práce umístit 18 405 lidí, což je o 105 procent více než vloni,“ komentuje situaci Daniel Krištof, generální ředitel Úřadu práce.
Pod zdravou hranicí
Nutno podotknout, že nízká nezaměstnanost s sebou nepřináší jen pozitiva. Minimálně ne, když se pohybuje pod „zdravou“ hranicí – tedy přesně tak, jak se to aktuálně děje. Je tomu z toho důvodu, že nízké hodnoty působí proinflačně.
V takových chvílích jsou navíc zaměstnavatelé někdy nuceni přijímat zaměstnance nad rámec vlastních mzdových pravidel. Což dle Legnerové způsobuje napětí uvnitř firem.
Že zdravá míra nezaměstnanosti bývá zpravidla o něco vyšší, potvrzuje i analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová. „V tuzemsku by se měla pohybovat okolo 4,5 procenta,“ míní a dodává: „Specifikem, které přispívá ke strnulosti trhu práce, je nízká míra potřeby Čechů měnit zaměstnavatele. S tím pak souvisí také nižší ohodnocení.“
Zároveň je podle ní nutné počítat s určitou mírou neaktivity, tedy podílem lidí, kteří práci nemají a ani ji aktivně nehledají. Ten je totiž výrazně vyšší než průměr v zemích OECD, který u lidí v rozmezí 25 až 34 let věku odpovídá devíti procentům. V případě Česka je to ale víc než jednou tolik, přičemž stejně špatně je na tom už jen Itálie.
Chybějící flexibilita
K horšímu skóre Česka v rámci unijního žebříčku přispěl také nedostatek flexibility. A tak zatímco v Nizozemsku 42,8 procenta všech úvazků představují právě ty zkrácené, v česku je to procent ani ne sedm. To znamená devátý nejnižší podíl v celé EU.
„Stále máme ještě skupiny obtížně zaměstnatelných lidí, ke kterým patří maminky s dětmi, případně starší zaměstnanci. Ti upřednostňují flexibilitu pracovní doby, což ovšem v českém prostředí umožňuje jen nižší procento zaměstnavatelů. Obvykle je dané rozpětí hodin, kdy zaměstnanci musí být přítomni na pracovišti,“ upozorňuje Legnerová s tím, že obdobně je tomu i u možnosti home office.
I přes nízkou nezaměstnanost tu navíc přetrvává problém v podobě nedostatečných mezd a relativně vysokých výdajů. „Zaměstnaní si často nevydělají dost na důstojný život, případně na pokrytí všech nákladů především pak v kontextu zvyšování nákladů na bydlení,“ podotýká Zuzana Chytková z Fakulty podnikohospodářské VŠE, která se podílí na aktuálním výzkumném projektu Hranice chudoby. Podle té se podmínky nejvíce dotýkají právě zmíněných samoživitelek, které jsou penalizovány hned několikrát: „Jsou placeny méně a doplácí na nedostatečnou pružnost trhu.“
Česko stále na chvostu co do genderové nerovnosti
Zmíněná nízká flexibilita nahrává už tak dost znatelné genderové nerovnosti. Což potvrzuje i takzvaný gender pay gap, tedy rozdíl v odměňování žen a mužů, který vzrostl o více než procentní bod na 17,9 procenta. To z Česka dělá třetí nejhorší zemi v žebříčku – byť nutno podotknout, že v dlouhodobém horizontu se rozdíl postupně zmenšuje a že tento krátkodobý nárůst je údajně zapříčiněn návratem na předcovidové hodnoty.
„Výraznější pokles během covidového období byl do značné míry způsoben statistickým fenoménem, kdy nízkopříjmové ženy ztrácely příjem nejčastěji. Statistika tak jejich mzdy v průběhu pandemie nezahrnovala a výsledný rozdíl poklesl,“ objasňuje ekonomka Martina Myslíková ze Sociologického ústavu AV ČR. Míra neaktivity je v tuzemsku znatelnější u žen. V případě vysokoškoláků a vysokoškolaček činí šest procentních bodů.
V Belgii to šlo, tak proč ne u nás?
Že je na tom Česko co do genderových rozdílů stále špatně, potvrzuje i index genderové rovnosti, za kterým stojí Evropský institut pro rovnost žen a mužů. V tomto žebříčku loni Česko získalo jen 68,9 bodu ze sta, což odpovídá čtvrtému nejhoršímu výsledku v EU.
Inspiraci k tomu, jak genderovou propast zmenšit, přitom není potřeba hledat daleko. Stačí se podívat třeba do Belgie, kde ženy nyní berou jen o pět procent méně, přičemž ještě v roce 2010 byl tento rozdíl dvojnásobný.
Nižších hodnot se zemi podařilo dosáhnout třeba díky kratší rodičovské dovolené, která jde ruku v ruce s vyšší flexibilitou zaměstnání a dostupnou péčí o děti ve školkách. Kromě toho se státu daří zvyšovat i flexibilitu zaměstnanců. Tamní podíl zkrácených úvazků je třikrát větší než v Česku. Nehledě na to, že zaměstnanost žen stoupla v posledních deseti letech o pět procent.
