Na dnešním vražedném trhu práce někteří pracující dosáhnou jen na nejnižší příčku
Šestatřicetiletá Katrina Gillová, diplomovaná pomocná ošetřovatelka, pracovala v jednom z nejlepších amerických zařízení dlouhodobé péče. Od půl jedenácté večer do sedmi do rána sloužila sama na oddělení dementních pacientů, kde se starala o dvacet osm nemocných za 9,32 dolaru za hodinu. Prováděla tři obchůzky, sledovala životní funkce, otáčela pacienty, aby se zabránilo proleženinám, měnila jim pleny. Neustále si musela dávat pozor na případy jako ten, kdy se jeden z pacientů vkrádal do ostatních pokojů a považoval jiné pacientky za svou zemřelou manželku. Minulý měsíc však z práce odešla, teď má nové místo, o 64 centů na hodinu víc a její plat se zvýšil na 14 400 dolarů ročně. Avšak stejně jako mnoho jiných zdravotnických pracovníků, ani Katrina nemá od zaměstnavatele žádné zdravotní pojištění. Proto musí se svým manželem, který pracuje jako mechanik v servisu, zaplatit měsíčně 640 dolarů za pojistku. Navíc už mají asi 160 tisíc dolarů dluhů za léčbu rakoviny jejich nejmladšího syna Brandyna.
Jedenačtyřicetiletý Joseph Schiraldi hlídá jeden z největších cílů teroristů na světě, budovu Empire State Building v New Yorku. Osm hodin denně prohlíží rentgenem balíčky, kontroluje osobní průkazy návštěvníků a hlídkuje v hale. V nejdražším městě Spojených států ale vydělává jen 7,50 dolaru na hodinu, a je bezpečnostním pracovníkem bez zabezpečení – nemá žádný důchod, zdravotní pojištění ani placenou nemocenskou, tak jak je to u hlídačů nesdružených v odborech typické.
Denní pečovatelka a učitelka Mandy Smithová z Bellinghamu ve státě Washington si ze svého denního platu 60 dolarů čistého nemůže dovolit hlídání pro svého šestiletého syna Jordana. Stejně tak ani uklízečka Theresa Fabreová ze svých 8,50 dolaru na hodinu. Proto na ni musí její devítiletý syn Christian po škole čekat ve staré knihovně na horním Manhattanu, kde se děti mačkají u jednoho nebo dvou počítačů. Knihovnice tam hlídá asi čtyřicet dětí chudých pracujících.
Více než dvacet osm milionů lidí, tedy asi čtvrtina pracujících Američanů ve věku od 18 do 64 let, dnes vydělává méně než 9,04 dolaru na hodinu, což představuje při plném úvazku roční plat osmnáct tisíc dolarů. To je vládní hranice chudoby pro čtyřčlennou rodinu. Každá podobná definice má samozřejmě neostré hranice. Katrina Gillová vydělává jen těsně nad hranicí 9,04 dolaru, ale stejně jako mnoho jiných se pod ni někdy dostává kvůli nepravidelné pracovní době, pracovní nejistotě a životu plnému zvratů. Navíc asi třetina z těchto lidí pracuje jen na částečný úvazek, z toho třetina ve věku 18 až 25 let, kteří možná ještě žijí doma, ale mohou se časem vypracovat po žebříčku výše. Někteří mají načerno druhou práci. Jiné rodiny vylepšují rozpočet příjmem druhého partnera. Chudí pracující si však většinou berou partnery ze stejné sociální skupiny, takže oba pak střídají místa hlídačů, pomocných zdravotníků či prodavačů, která je do střední třídy nevynesou.
Americký úřad pro sčítání obyvatel uvádí, že v 63 procentech amerických rodin, které žijí pod hranicí chudoby, pracuje jeden či více lidí. Běloši představují téměř 60 procent z nich. Asi pětina chudých pracujících se narodila mimo Spojené státy, nejčastěji v Mexiku. Většina z nich má maturitu, někteří i nižší vysokoškolské vzdělání. Před třiceti lety by jim to téměř určitě zajistilo rychlý postup do střední třídy.
Co se děje v nejbohatší a nejmocnější světové ekonomice, když má tolik rodin problémy? A co se s tím dá dělat? Silný růst je bezpochyby účinný lék, třeba koncem devadesátých let snížila plná zaměstnanost počet chudých pracujících. Čtyřprocentní nezaměstnanost po dobu pěti let přispěla k celoplošnému zvýšení platů. Nejchudší pětině pracujících se tak mezi lety 1995 až 2003 zvýšil plat o slušných čtrnáct procent nad inflaci, na průměrných 8,46 dolaru na hodinu, což analýzou zjistil výzkumný liberální institut Economic Policy Institute z Washingtonu na základě údajů ze sčítání lidu. Podíl pracujících, jejichž výdělek je pod hranicí chudoby, se snížil o osm procentních bodů na loňských dvacet čtyři procent, je jich tedy o pět milionů méně než v roce 1995.
Dřina a starosti.
Tomu se přece říká pokrok. Přesto si mnoho zaměstnanců vydělá méně, než kolik by potřebovali, aby se jejich rodina pozvedla nad hranici chudoby. Jinak řečeno: hospodářský vzestup nebyl dostatečně dlouhý na to, aby více lidí získalo lepší podmínky. Nyní se při oživení opět objevuje prudký růst spolu s vysokou produktivitou práce a vytvářením pracovních míst. Zatím se však mzdy ve spodní části spektra příliš nehnuly. Značná část dnešních ekonomických výdělků plyne do zvyšování výkonnosti a zisků, ale trh práce zatím není natolik pevný, aby kvůli němu vrostl plat průměrných zaměstnanců, natož těch, kteří jsou úplně nejníže. Pokud ovšem oživení bude pokračovat rychlým tempem, silný trh práce by mohl mzdy zvýšit.
Nepříjemně také vypadají náznaky, že pracovní místa obsazená chudými zaměstnanci jim ani v budoucnu z problémů nepomohou. Americký Úřad pro statistiku zaměstnanosti (BLS) tvrdí, že pět z deseti nejrychleji rostoucích povolání během příštího desetiletí budou podřadné, nikam nevedoucí profese, jako jsou příručí v obchodě, údržbáři a pokladní. Zatímco plná zaměstnanost v devadesátých letech přinesla vyšší platy například pro ošetřovatele a pokojské, postup do střední třídy navíc nyní trvá déle, a právě tito lidé spíše zůstanou ošetřovateli a pokojskými.
Proto ačkoli rychle rostoucí ekonomika a volná zaměstnanost jsou nutnou podmínkou růstu těch nejnižších mezd, zřejmě k jeho zajištění nestačí. Aby americké firmy dokázaly přežít v rostoucích vlnách globální konkurence, musely neúprosně snížit náklady a zvýšit produktivitu na maximum. To znamenalo trvalý tlak ke snižování stavů, zejména na nejnižších úrovních pracovních míst, zatímco se řady vzdělaných pracovníků rozšiřovaly. Na stále rozdělenějším trhu práce slábne vyjednávací pozice nekvalifikovaných dělníků čím dál víc.
Globalizace za prvé vrhla nekvalifikované a málo kvalifikované pracovníky do konkurence s lidmi, kteří jsou ochotní pracovat za pár grošů. A příliv imigrantů, zejména chudých mexických venkovanů, stavy nekvalifikované pracovní síly ještě rozšířil. Tyto trendy společně otevřely mnoho hodinově placených míst celosvětové nabídce práce plné levných dočasných pracovních sil, hladových pracovníků na poloviční úvazek a lidí v Indii, Mexiku a Číně, kteří jsou ochotni pracovat za dolar denně – ti všichni ochotně prodávají své služby tomu, kdo nabídne nejméně. Proti něčemu takovému nabízí snaha o plnou zaměstnanost národa jen chabou ochranu.
Tradiční ochranné mechanismy už nekvalifikovaným dělníkům moc nepomáhají. Zatímco po druhé světové válce se odbory mohly pyšnit tím, že vytvořily širokou střední třídu a zajistily slušné mzdy a požitky i pro nekvalifikované pracovníky typu zaměstnanců hotelů a prádelen, dnes už to neplatí. Většina amerických zaměstnavatelů ve svých podnicích odbory odmítá, což spolu s dalšími faktory způsobilo, že členy odborů je jen třináct procent zaměstnanců, zatímco na vrcholu slávy měly odbory více než 35 procent.
Minimální mzda podle federálních zákonů dlouho sloužila jako hradba proti nízkým platům, protože stanovila rozumně vysoký základ, o nějž se zaměstnanci při vyjednávání mohli opřít. Na úrovni 5,15 dolaru za hodinu představuje tato mzda po odečtení inflace hodnotu o 30 procent nižší než v roce 1968. Téměř sedm let se nehnula kvůli rozdělené politické scéně. Programy, které mají pomáhat bezmocným, tak často uváznou v soukolí boje mezi oběma hlavními politickými stranami.
Přidejte k tomu skutečnost, že diplom z nižšího stupně vysokých škol – prověřená vstupenka k úspěchu – je dnes pro osoby bez bohatého zázemí hůře dostupný. Školné se prudce zvýšilo, takže z rodin s nízkými příjmy tento veledůležitý diplom získá jen necelých pět procent studentů. Výsledek: nekvalifikovanost se přenáší z jedné generace na druhou. Padesátiletý Columbus Harris vydělává 6,75 dolaru za hodinu jako řidič vozící důchodce v arkansaském Pine Bluff, a nemohl tedy své děti podporovat na vysoké škole. Jeho prostřední syn Christopher vstoupil do armády, aby získal vzdělání. “Dělá mi starosti skutečnost, že mnoho výhod ze získaného vzdělání se soustřeďuje do skupiny mladých z bohatých rodin a z vyšší střední vrstvy,” říká Gary Burtless, hlavní partner “thinktanku” Brookings Institution, který se zabývá otázkami vzdělávání.
Kde hledat naději.
Na zlepšení vyhlídek chudých zaměstnanců neexistuje jednoduché politické řešení. Opatření, jež by měla nějaký vliv, jsou skoro vždy nákladná a vyvolávají politické boje o priority. Například nárůst minimální mzdy o 1,50 dolaru za hodinu by zvýšil příjmy více než deseti milionům pracovníků. Většina by se přitom dostala k ženám starším dvaceti let, většinou odborově neorganizovaným pracovnicím v obchodech. Případné nové předpisy upravující efekty globalizace by také zlepšily situaci nekvalifikovaných dělníků. Někteří demokraté požadují vázat podpisování mezivládních obchodních dohod na dodržení určitých pracovních podmínek druhé strany, aby například země, které chtějí výhodnější obchodní podmínky, umožňovaly dělníkům vytvářet odbory. Nejde o to zbavit se konkurence pro nekvalifikované pracovníky – což je tak jako tak nemožné – ale prostě otupit nejhorší dopady zejména na málo kvalifikované dělníky v továrnách, což jsou většinou muži. Mnoho ekonomů uvádí, že globalizace je z jedné pětiny příčinou poklesu platu amerických dělníků od roku 1973. Omezení přílivu nekvalifikovaných imigrantů nebo změna tohoto proudu na vzdělanější pracovníky by zmírnila tvrdou mzdovou konkurenci mezi zaměstnanci od údržbářů po prodavače.
Také zvýšení počtu členů odborů by zaměstnancům poskytlo určitou mzdovou páku. Zpravidla to bývalo tak, že odboráři vydělali o třetinu více než ti, kdo v odborech nebyli. Avšak rozdíl se vinou zrušení mzdových tabulek prudce zvýšil. Podle analýzy průzkumné skupiny EPI si dnes dělníci, kteří jsou členy odborů, vydělají až o 54 procenta více než ostatní a mají více než dvojnásobnou pravděpodobnost, že budou mít zdravotní a důchodové pojištění. Vzhledem k tomu, že odbory poskytují dělníkům silnější pozici při vyjednávání a pomáhají jim získat větší podíl na zisku z produktivity, vzkříšení odborů by nekvalifikovaným dělníkům umožnilo vyrovnat se s vlivy faktorů, jako jsou globalizace, imigrace a technický vývoj. Nezdá se však, že by se Spojené státy chystaly zákony o odborech brzy změnit. Zaměstnavatelé od sedmdesátých let podobné pokusy blokují s tím, že by za podobných podmínek utrpěly zisky a ekonomický růst. Dnes míří reforma pracovního práva do ztracena, zachycená na politickém mrtvém bodě, na který doplácejí celé Spojené státy.
V americké politice mají požadavky celých skupin obvykle jen slabou odezvu. Navíc se samotní chudí dělníci ozývají jen málokdy, protože mají nad hlavu vlastních starostí a nejsou politicky angažovaní. Nadace Russell Sage Foundation uvádí, že k volbám z nich chodí jen asi čtyřicet procent, zatímco mezi investory je to 74 procent.
Přesto se objevilo několik iniciativ, které zaujaly dostatečné množství lidí a získaly podporu obou rozdělených stran. Zákonodárci z obou politických táborů se snaží najít cestu, jak pomoci nepojištěným ke zdravotnímu pojištění. Téměř všichni souhlasí s tím, že by se mělo něco udělat.
Podobně by vláda mohla pomoci dávkami matkám pečujícím o dítě, aby mohly pracovat. Washington by mohl upravit kritéria vyplácení přídavků na děti tak, aby se dostalo na více nemajetných pracujících rodin s dětmi. Pomohly by rozsáhlejší programy půjček na vzdělání. Probrali se také někteří zaměstnavatelé. Přední společnosti, mezi nimi třeba Bank of America a Marriott International, mají programy na pomoc zaměstnancům s nízkými příjmy. Nabízejí jim drobné půjčky v nouzi nebo granty při řešení nenadálých událostí, pomáhají jim s péčí o děti, případně se snaží najít nové způsoby, jak umožnit pružnější pracovní dobu.
Přesto se i ti, kdo už se dostali nad úroveň minimální mzdy, mohou dostat do pasti. Výdělek mezi sedmi a deseti dolary za hodinu znamená, že mohou přijít i o tu malou záchranou síť, kterou mají k dispozici. Zejména svobodné ženy mají největší problémy. Jejich mzdy často sotva pokrývají náklady na hlídání dětí. Nízké mzdy žen ve skutečnosti od roku 1973 vzrostly, ale přesto se pohybují kolem průměru 7,94 dolaru za hodinu, což je mnohem méně, než kolik berou muži na stejných místech. To je jedním z důvodů, proč mají Spojené státy nejvyšší míru dětské chudoby v rozvinutém světě.
Poslední dobou se objevil nový název pro tlak na snížení mezd: jde o takzvanou walmartizaci americké ekonomiky. Nedávno se to jasně ukázalo při pětiměsíční stávce supermarketů v jižní Kalifornii, která skončila v únoru. Místní společnosti tvrdí, že neměly jinou možnost než radikálně snížit platy a zaměstnanecké výhody vzhledem k tomu, že se v oblasti otevíralo čtyřicet nových supercenter společnosti Wal-Mart Stores. Wal-Mart platí svým zaměstnancům na plný úvazek v průměru 9,64 dolaru na hodinu, což je asi třetina platu zaměstnanců v řetězcích, kde působí odbory. Kromě toho nese daleko menší břemeno nákladů na zdravotní pojištění svých zaměstnanců než jeho rivalové, protože nechává 53 procent ze svých 1,2 milionu zaměstnanců bez firemního pojištění.
Samo se to nevyřeší.
Nyní po stávce budou mít noví zaměstnanci nižší mzdy a ponesou větší procento nákladů na zdravotní pojištění než současní členové odborů, čímž bude zdravotní pojištění pro mnohé z nich příliš drahé. Nakonec mnoho obchodů s potravinami začne platit mzdy na hranici chudoby, tak jako Wal-Mart. “Tenkrát jsem nakládal dělníky do náklaďáku a vozil je do charitativního střediska United Way,” říká Jon Lehman, bývalý manažer obchodu Wal-Mart v Lousville, který nyní pracuje pro odbory zaměstnanců v potravinářství a obchodě UFCWU. Během těch sedmnácti let, kdy pracoval pro Wal-Mart, si vedl adresář čísel na ubytovny pro bezdomovce, potravinové banky a jídelny pro chudé. “Se svými platy by to nezvládli.”
To jsou vyhlídky, které dělají velké starosti lidem, jako je Sherry Kovasová. Přes 26 let se pomalu propracovávala až k 17,90 dolaru za hodinu jako pokladní v obchodě Ralph's Grocery na snobském kalifornském místě Indian Wells. Pro Kovasovou rozmařilý životní styl jejích zákazníků – osobních kuchařů, jejichž šperky představují její roční plat – nepředstavoval ani tak symbol nerovnosti jako spíš dosažitelnou možnost. Avšak nyní, když banky zabavily domy některých stávkujících pro nesplácení dluhů a exekutoři odvezli jejich auta, mluví se o tom, že se potravinový obchod v oblasti uzavře kvůli novému centru Wal-Mart. “Říkají, že nás Wal-Mart zničí,” říká Kovasová, která se obává o svůj tříložnicový dům, v němž bydlí s pětiletým synem, manželem a tchyní. “Ale mně je 44, jsem moc stará na to začínat znovu.”
Spojené státy dlouho tolerovaly výraznější nerovnosti v příjmech, než mají jiné rozvinuté země, protože věřily, že v americké živé ekonomice se každý s trochou energie a kuráže dokáže postavit na vlastní nohy. Bohužel se zdá, že z této stezky se stává stále strmější stěna. Silné zotavení a prudký růst znovu vyženou mzdy vzhůru. Avšak se začátkem nové fáze prosperity možná nastal čas na další výhody pro ty, kdo bojují s drsnou globální ekonomikou. Jinak by výsledkem mohla být polarizace a nerovnost. Čím dál se země po takové stezce pustí, tím těžší bude návrat.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Irena Vičarová a Jana Fantová, www.LangPal.com
