Říkají o sobě, že žijí svou prací, a vůbec nepřehánějí. Odpočinek je pro ně ztrátou času, nemají koníčky, své děti nevídají, domů se chodí jen vyspat. Jejich kariéra se většinou vyvíjí slibně, než se to všechno pokazí. Seznamte se s workoholiky.
Foto: Profimedia
Je ředitelkou mateřské školy a své práci obětuje všechno. Žije sama. Postupem času začíná mít přehnané požadavky na všechny své podřízené. Pečlivě kontroluje i detaily v kuchyni, dětské botičky v šatně vyrovnává do úhledných řad. Pochvalu od ní nikdo neslyší. Stále přísnější požadavky začíná klást dokonce i na děti a jejich rodiče. Situace vrcholí její hospitalizací pro nespecifické neurologické obtíže.
To je jen jeden z mnoha případů workoholismu, se kterými se setkal psycholog Ivan Skalík, jednatel poradenské společnosti Analyse Group. „Životní příběhy lidí závislých na práci jsou různé. Důsledky při neléčení ale bývají stejné – somatické potíže, které mohou končit chronickým únavovým syndromem nebo zhroucením,“ říká psycholog.
Pracovitost, nebo závislost?
Řada laiků považuje za workoholismus jakékoli pracovní nasazení, které výrazněji vyniká nad běžný průměr. To je značně zkreslená představa. Pro workoholika je totiž práce jeho jedinou hodnotou. „Mnoho vrcholových manažerů například tráví nedělní večery vyřizováním mailů. To ale ještě neznamená, že jsou na práci závislí. Obávám se, že to je prostá realita dnešní doby, kdy firmy na své zaměstnance kladou stále větší nároky,“ konstatuje Scott Marlowe, generální ředitel společnosti Hay Group, která se specializuje na poradenství v oblasti vedení lidí.
Závislost na práci člověk zpravidla získává postupně a mezi prvotním nadšením pro povolání a diagnózou „workoholismus“ bývá pracovní úspěch. „Na šikovného jedince je ve firmě kladeno stále více úkolů, protože je velice dobře zvládá. On sám se o práci hlásí a přibírá si další odpovědnosti. Rychle postupuje ve firemní hierarchii. Vzniká dojem, že se bez něho ve firmě nic neobejde,“ popisuje Daniela Čajánková, HR konzultantka poradenské společnosti Stimul.
Pak začne objem práce vytlačovat koníčky a volnočasové aktivity jedince, následně zasahuje i do jeho osobního života. Workoholik se najednou neumí zastavit, vypnout a přestat pracovat. Neumí si odpočinout. Může dokonce vyloženě trpět, pokud zrovna nic nedělá. Nikomu nevěří, že se úkolů zhostí stejně dobře jako on sám. „Postupem času vykazují workoholici i fyzické známky stresu. Špatně spí, mají vysoký krevní tlak, jsou unavení, trpí bolestmi hlavy, bývají často nemocní,“ říká psycholožka Katarína Bradáčová.
Dříč, který se prodraží
Jen zdánlivě je workoholik dobrým zaměstnancem. To může platit pouze v případě, že firma takového jedince najímá na jeden konkrétní projekt, vytěží z něho maximum a dál s ním nepočítá. Pokud ale zaměstnavatel na dotyčného člověka dlouhodobě spoléhá, přicházejí potíže. „Workoholici bývají perfekcionalisté a mívají problém s někým spolupracovat, což značně brzdí produktivitu jejich týmů. Je u nich navíc velmi vysoké riziko takzvaného syndromu vyhoření,“ upozorňuje Scott Marlowe.
Podobně jako v případě jiných závislostí si ani workoholik svůj problém ze začátku neuvědomuje a ocitá se mimo realitu. Nedokáže najednou odmítnout ani nesmyslné požadavky, není schopen si čas na práci zorganizovat, nerozlišuje důležitost jednotlivých úkolů. To vše se na jeho výkonech časem projeví.
Personalisté a hlavně vrcholoví manažeři firem by proto měli této problematice věnovat pozornost. „Nejefektivnější je prevence, která spočívá ve vytvoření zdravé firemní kultury. Situace v českých firmách se v tomto směru naštěstí zlepšuje. Stále více zaměstnavatelů realizuje programy zaměřené na prevenci stresové zátěže a syndromu vyhoření,“ konstatuje Ivan Skalík, v jehož ordinaci už se ocitli i na práci závislí manažeři, které tam „vyslali“ právě jejich nadřízení. Ti mohou na problém upozornit a dát první impulz k tomu, aby ho zaměstnanec řešil. „Vzhledem k diagnóze je totiž často právě šéf osobou, která má na workoholika největší vliv,“ dodává Scott Marlowe.
Různé druhy workoholismu:
„opečovávací“
nutkání stále pomáhat okolí
„urputný“
neschopnost se zastavit, urputná snaha dosáhnout cíle za každou cenu
„záchvatový“
workoholik pracuje ve fázi naprostého zanícení pro danou činnost a následně je úplně vyčerpán
„vychutnávač“
workoholik, který stále pozvolna pracuje a okolí zahlcuje svou dokonalostí
Zdroj: Analyse Group
Léčba bez abstinence
Základním předpokladem k úspěšné léčbě workoholismu je fakt, že si dotyčný uvědomí, že je něco špatně. To bývá nejtěžší. „Většina lidí si problém připustí až ve stádiu, kdy už se projevují výrazné tělesné příznaky. Do té doby řeší jen jednotlivé symptomy, nespavost léčí pomocí prášků na spaní nebo alkoholu, napětí a nervozitu zahání psychofarmaky, virózy a záněty dalšími léky. Příčina vzniku těchto obtíží jim nejprve uniká,“ říká Skalík.
Následná práce na změně životního stylu už podle něho tak náročná není a nejčastěji se řeší kombinací koučování a psychoterapie. Neexistuje ale univerzální postup, je třeba brát v potaz nastavení a životní příběh daného jedince, jeho schopnost realizovat změny i výraznost a délku trvání symptomů.
Účelem léčby je pozměnit hodnotový systém člověka, respektive naučit ho realizovat se i v dosud opomíjených oblastech života. „Neznamená to ale práci opustit. Není potřeba ani odcházet do buddhistických klášterů nebo se vrhnout na jiné -ismy. Právě razantní změna je u takto postižených jedinců jen dalším projevem workoholismu,“ upozorňuje Skalík. To potvrzuje i Katarína Bradáčová: „V případě této závislosti není abstinence užitečná a asi ani možná. Práce je důležitou součástí našich životů a věnovat se činnosti, která nás živí a přitom baví a naplňuje, znamená velké štěstí. Jen nás to nesmí zcela pohltit.“
