Tchaj-wan. Zatímco Evropská unie tento ostrov svobody v moři čínské stranické moci diplomaticky neuznává a zatím mu odmítá i smlouvu o investicích a vzájemném obchodu (kterou mu přislíbily oficiální dokumenty Unie, zejména strategie Trade For All z roku 2015), tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen, které pro její vytrvalost a zarytost někteří politologové začali přezdívat „asijská Angela Merkelová“, se nevzdává. Pořád věří, že ekonomická spolupráce nakonec přinese i politický posun věci. V polovině června proto vyzvala Evropany, aby smlouvu o investicích urychlili.
„Dohoda o investicích mezi Tchaj-wanem a EU bude první velký krok, který podtrhne naše společné normy a umožní rozkvět podnikání, spolu s ochranou obchodníků a investorů,“ uvedla tchajwanská prezidentka a pokračovala: „Jak lépe ukázat světu, že demokracie jsou ochotné podpořit se navzájem tváří v tvář rostoucím výzvám vůči našim hodnotám? Měli bychom využít sílu ekonomiky k posílení našich demokracií.“ Jenže na lepší časy se neblýská. Stín velké Číny je příliš velký. Možná největší, jaký kdy byl.
Při pohledu na politickou realitu tak zní vznešená slova Cchaj Jing-wen o spolupráci demokracií a jejich vzájemném posílení přinejmenším ironicky. Země Evropské unie totiž velmi důsledně dodržují společný postoj k politice jedné Číny, podle níž je Tchaj-wan součástí velké Číny, a tak se také k němu diplomaticky přistupuje. Evropská unie sice prosazuje účast Tchaj-wanu v některých mezinárodních organizacích a čile s tímto ostrovem obchoduje (vzájemný obchod už přesahuje 50 miliard eur), pokud jde o další akty hodnotového či jiného uznání, drží se zpátky. A to včetně zemí jako Německo.
Peníze na prvním místě
Když se na konci minulého roku dostala na jednání petičního výboru Bundestagu petice za uznání Tchaj-wanu, kterou podepsalo padesát tisíc lidí, postavila se zástupkyně německé diplomacie Petra Sigmundová, šéfka asijské sekce ministerstva zahraničí, důrazně proti: „Odklon od německé politiky jedné Číny by silně poškodil německo-čínské vztahy. A to není v našem zájmu.“ Všichni také vědí proč. Jde o byznys, respektive o peníze. Německý obchod s Čínou dosahuje objemu 200 miliard eur ročně, přičemž dovoz a vývoz jsou vcelku vyrovnané. Obchod s Tchaj-wanem pouhých 18 miliard eur. Podle údajů německého ministerstva hospodářství je z hlediska důležitosti vývozu Tchaj-wan v Německu až na 34. místě, z hlediska dovozu na 24. místě. Pro srovnání – s Českem si Německo vymění ročně zboží a služby za více než 90 miliard eur, jsme tak dvanáctý (export), respektive sedmý (import) nejdůležitější obchodní partner Německa.
Němci dávají diplomatickou přednost Číně před Tchaj-wanem z pragmatických obchodních důvodů, dávno ale nejde jen o dovozy a vývozy, protože řada německých firem má v Číně své výrobní závody, které vyrábějí nejen pro německý, ale i pro čínský a asijský trh. Němečtí politikové si proto důsledně hlídají politiku jedné Číny, aby nevyvolávali spory s komunistickou vládou, která by mohla omezit podnikání německých firem na čínském území. Podle některých ekonomů je to dnes poněkud naddimenzovaná, mytická obava. Německá výroba na čínském území je důležitá i pro Číňany, kteří získávají mnoho pracovních míst a dostávají se k důležitému know-how. Ani pro ně by tedy nebylo úplně jednoduché přehlížet obchod s Německem kvůli politickému sporu o právo na vyznávání a praktikování demokratických hodnot, včetně uplatňování konceptu univerzálních lidských práv.
Reklama na sjednocení
Odtud také vyrůstala petice na podporu uznání Tchaj-wanu z německé strany, která nepochází z žádného stranického sekretariátu, ale je občanskou iniciativou. Do parlamentu ji dostal jedenasedmdesátiletý Michael Kreuzberg z Rostocku. Kreuzberg navštívil Tchaj-wan, aby se přesvědčil, jak žijí etničtí Číňané, kterým nevládne komunistická strana, a byl nadšen z toho, co viděl.
Po desetidenním pobytu spustil petici za uznání demokratického Tchaj-wanu, který doposud uznal jen Vatikán a dalších čtrnáct méně významných zemí (například Belize, Guatemala, Haiti, Honduras, Marshallovy ostrovy, Nikaragua, Paraguay nebo Tuvalu).
Kreuzberga k politické akci přiměla i vzpomínka na napjaté vztahy mezi východním a západním Německem, které rámovaly jeho mládí ve známém městě u Baltského moře. „Jde o to, ochránit demokracii před útokem komunistické diktatury. My, západní demokraté, máme podle mého přesvědčení politicko-morální odpovědnost a povinnost Tchaj-wan ochránit,“ řekl Kreuzberg na slyšení v německém parlamentu.
Politika jedné Číny počítá implicitně s tím, že čínské území se jednou znovu propojí nejen jako diplomatický koncept, ale také jako geopolitický fakt. Lidé jako Kreuzberg se bojí, že to bude pod komunistickou vlajkou, která dnes vlaje i nad Hongkongem, jenž velmi úporně, ale možná marně bojuje o demokratickou svobodu a dodržení dohody o principu „jedna země, dva systémy“. „Když se člověk pokusí vžít do situace Tchajwanců a vidí, co se děje v Hongkongu, neříká si zrovna, že tohle je reklama na to, že jednou přijde mírové znovusjednocení,“ řekl při projednávání petice za uznání Tchaj-wanu poslanec za německou stranu Zelených Cem Özdemir.
Podobně vidí v Německu situaci i poslanci liberální FDP, kteří jsou aktivní při podpoře Tchaj-wanu na německé půdě. I tato aktivita je ale spíše na úrovni veřejně apelujících a kritizujících disidentských postupů než v rovině velkých oficiálních prohlášení a aktů. Podání ruky a fotografie s představiteli Tchaj-wanu či s obchodníky z Taipeie, to ano, ale žádný systematický politický tlak na vládu, která by pak změnila názor na politiku jedné Číny.
Není návštěva jako návštěva
Vztahy s Tchaj-wanem se odehrávají na obchodní a nižší politické úrovni. Cesty zemských poslanců na Tchaj-wan nejsou zase takovou výjimkou (podobně tu a tam přijede nějaký americký senátor, ale ani probíhající obchodní válka mezi Čínou a USA nijak nezměnila diplomatický odstup vůči Tchaj-wanu), jenže jednotlivé spolkové země nejsou totéž co „Bund“ a tak to také bere Čína. Podobně když na Tchaj-wan před pěti lety jela belgická delegace, v jejímž čele stál poslanec Peter Luykx, Čína nijak neprotestovala, protože nešlo o oficiálního představitele belgické moci, nýbrž o jednoho z poslanců, který byl také spolupředsedou skupiny belgickotchajwanského přátelství.
Plánovaná cesta předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila (ODS), druhého nejvyššího ústavního činitele České republiky, který tak naplňuje představy a závazky svého zesnulého kolegy Jaroslava Kubery, se tedy vcelku vymyká ze současného evropského standardu chování k Tchaj-wanu, a vlastně i ze zvyklostí světové politiky. Vystrčil, jehož odvahu ocenil i současný šéf tchajwanského parlamentu a bývalý premiér Ju Si-kun, se trochu podobá Michaelu Kreuzbergovi, který v Německu spustil petici za uznání Tchaj-wanu. Jako představitel bývalé komunistické země se odvolává na negativní zkušenosti z minulosti a na jistou povinnost nepodléhat nátlaku mocných, kteří se neštítí totalitních praktik, jako to v případě tlaku na předsedu Kuberu podle Vystrčila učinila Čína.
Předseda Vystrčil ale nebude první ústavně vysoce postavený politik EU, který na Tchaj-wan pojede v době stále intenzivnější čínské expanze. Loni Čínu se souhlasem své vlády navštívil Jacques Brotchi, dnes už bývalý šéf belgického senátu. I on se setkal s nátlakem kontinentálních Číňanů, a dokonce, jak se svěřil serveru Aktuálně.cz, na přání čínské strany na Tchaj-wanu ani jednou veřejně nepromluvil a veřejně nevystupoval; Číně ale vadila i jedna fotografie s tchajwanskou prezidentkou. Číňané teď Brotchiho cestu využili při nátlaku na předsedu Vystrčila, když si vymysleli, že Brotchi kvůli cestě na Tchaj-wan musel odstoupit, on ale přitom bez problémů dokončil svůj mandát. Čínská odveta, kterou Si Ťin-pchingovo vedení vyhrožuje i Česku, byla tehdy jediná: Jacques Brotchi, který je i významným neurochirurgem, nedostal povolení k cestě na odborný kongres v Číně, protože prý „urazil skoro jeden a půl miliardy Číňanů a čínská vláda mu nemůže zaručit na svém území bezpečnost“.
Časy se mění. Čína rozšiřuje svůj vliv, chce být světovým hegemonem a je stále agresivnější. Když v roce 2007 na Tchaj-wan odjela tříčlenná senátní delegace, kterou vedl tehdejší místopředseda Senátu Petr Pithart, nikdo si toho skoro nevšiml. Ani v Česku, ani v Číně. Čínu tehdy vedl Chu Ťin-tchao, který měl podstatnější starosti než vymáhat pročínskou poslušnost na politicích z malých vzdorovitých zemí. Potřeboval vyzvednout asijského tygra z ekonomické krize a definitivně spojit komunistickou teorii s kapitalistickou praxí.
Chuovi se to povedlo, Čína dnes ovládá sedminu globální ekonomiky a cítí se jako vládce světa. A je tak až s podivem, jak takového velikána dokáže potrápit jedna rutinní politická cesta malého Davida na Tchaj-wan.
Evropská unie sice prosazuje účast Tchaj-wanu v některých mezinárodních organizacích a čile s tímto ostrovem obchoduje, pokud jde o další akty hodnotového či jiného uznání, drží se zpátky. Němečtí politikové si důsledně hlídají politiku jedné Číny, aby nevyvolávali spory s komunistickou vládou, která by mohla omezit podnikání německých firem na čínském území.
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
