Glosa
Miroslav Kalousek si kdysi velmi pošramotil partajní pozici, když nahlas sondoval meze a reakce na případnou oficiální formu nějaké spolupráce s komunisty. (Oportunistická spolupráce parlamentních stran s komunisty však běží jak na drátkách, ale u neoficiálních kšeftů bývají ceny výrazně vyšší!) Šlo v podstatě o pokus zjistit, nakolik se politici a politicky se projevující veřejnost stále obávají pojmenovat realitu, respektive zdali si uvědomují, že jsou oděni pouze v drahé „císařovy nové šaty“.
V současnosti Kalousek sonduje mantinely KDU-ČSL na druhé straně politického spektra, směrem k nominální pravici. I v této situaci je kritizován, avšak perspektivně i tento krok může být shledán racionálním a značně přispět k budoucí „čitelnosti“ KDU-ČSL (pokud ovšem již toto samo spojení laskavý čtenář nepokládá za nenapravitelný protimluv). Kalouskovy riskantní kroky (jaké však ještě zbývají?) budí u značné části členstva KDU-ČSL hrůzu právě proto, že se týkají hledání identity jak strany, tak vlastně i jejích členů. A lidovci dobře tuší, že kde nic není, ani čert nebere.
Setrvají-li pak lidovci v pochodu za svým současným vůdcem, zázračně vytaženým až z hloubi orgánů činných v trestním řízení, pak budou muset spoléhat už jen na nepřetržitou řadu dalších zázraků, které by je ochránily od následování zelených do politického nebytí, slušně řečeno. Ale mluvit o svém ministrovi financí, že je sice přínosem pro stát, ale nikoliv pro partaj, to je tak přímá cesta do horoucích pekel, že na takové zázraky už jeden Spasitel stačit nebude.
