Už potřetí se sešli kuchaři z restaurací, které se nejvíce líbily hlasujícím v „gastronomické houpačce“, Maurerově výběru. Už potřetí se chystaly desítky odborníků i davy zvědavých mlsounů k návštěvě Prague Food Festivalu. Už potřetí zvažovalo mnoho nerozhodnutých, co vlastně jim pobíhání mezi mosty přinese.
Plavby lodí byly jistě romantické, od hlavní náplně programu – kulinářské exkurze, však trochu odváděly pozornost a zdržovaly.
Autor: Jakub Stadler
Letošní přehlídka úspěšných restaurací Prague Food Festival, která se konala na konci května, byla v mnoha ohledech zvláštní. Netoliko skrze počasí, které jí opravdu nepřálo. Přinesla mnoho radosti, tisíce porcí znamenitých krmí, sta a sta lahví zajímavých vín. Ale i řadu méně populárních skutečností a drobných i závažnějších nedostatků. Ale od začátku.
Od návštěvy této konzumační monstrakce, probíhající tentokrát pod a mezi dvěma pražskými mosty, jsem si sliboval odpověď na pár otázek. Chtěl jsem krom jiného zjistit, proč vlastně lidoví hodnotitelé „sestřelili“ kuchyni jediného michelinského kuchaře v České republice na deváté, jeho restauraci jako celek potom až dokonce na desáté místo. Těšil jsem se také na sklenku Caę del Bosco. Ani jedno se mi nesplnilo. Stánek restaurace Allegro – kde měl být velký italský sklep zúčastněn – se na veřejné přehlídce neobjevil. Dále jsem měl v úmyslu zaměřit se na restaurace mimopražské. Nevím, kolik jich zde vlastně bylo, já našel pouze jedinou. Dobrot ze Chateau Mcely se však dožadoval dav tak mocný, až jsem se trochu zalekl a ochutnávku vzdal.
Obžerný víkend začíná
Procházeje děním, zaregistroval jsem velice častou nabídku specialit českých. Chytil jsem se této varianty jako Ariadniny nitě, a abych se ve změti nejrůznějších specialit ze světa alespoň nějak orientoval, „šel“ jsem po naší kuchyni. Začal jsem hned u vchodu, na nevelkém Křižovnickém náměstí hned pod sochou shovívavě shlížejícího Otce vlasti se zabydlela Le terroir. Už na přečtení sliny burcující nabídku však předkládal v rámci skupiny z produkce sesterského podniku Jan Paukert. Poručil jsem si grilovaného candáta se staročeskou omáčkou z hub a kopru a vařeným bramborem.
V rámci omezených možností to vyhlíželo efektně. A chutnalo znamenitě: sladkovodní ryba, v naší kuchyni kdysi daleko více preferovaná, slynula jemnou chutí, krásně podpořenou netradiční vonnou omáčkou. Ta obstarala velice hezké – a velice české – celkové odeznění. Jenom potvrdila pověsti o umu Jana Punčocháře.
Zlákán hodně vysokou laťkou, vydal jsem se za jinou kuchařskou kapacitou v oboru české kuchyně. To jsem ale ani zbla netušil, co udělá pár dílů televizního seriálu s naší labužnickou obcí. Lidé, kterým ještě před časem bylo šum a fuk, kdo a co jim v té které restauraci připraví, oblehli post restaurantu Imperiál zcela neprostupným davem. Zdeňka Pohlreicha potom zavalili spíše než žádostmi o jistě báječné jehněčí kolínko prosbami o autogram. Přišlo mi, jako by je jeho projevem lidu blízká vystoupení v telce zajímala daleko více než inovativní české speciality, které ve svém podniku hostům předkládá. Ani zde jsem se nepustil do křížku s rozvášněným davem konzumentů „šéfa“ a s povzdechem oželel i kolínko.
Prodíraje se vidinami dobrého jídla pološíleným davem, nevěda vlastně odkud kam, narazil jsem na malou zahrádku. V ní potom na stánek Romana Pauluse. Jeho variace na české téma, totiž dlouze pečený vepřový bůček s jablkovým pyré a grilovanou krevetou, měla rozšířený záběr, kdy se do „po česku“ natučnělé chuti vepřového oživené zdravým pikantem jablka „vetřela“ nasládlá, mořská chuť krevety. Není to možná zcela naše opereta, ale chutná to, jen což!
Znovu zápasím se stále sílícím davem mlsounů a probírám další restaurace. Došel jsem k Ambiente a přečetl si jejich lišácký sortiment. Šéfkuchaři řetězce, o kterém jsou hrátky s českou kuchyní známy, šli na věc od lesa. S jedním druhem mladého hovězího „poslali do světa“ hned čtyři omáčky – rajskou, křenovou, svíčkovou a znojemskou. Odvážné, když si uvědomíme, že nej méně dvě patří do arzenálu každé kuchařky zděděné po prarodičích. Zaslechl jsem pochybovačné poznámky, třeba tuhle: „… nevím, nevím, nejlepší svíčkovou dělala a dodnes dělá moje matka!“ To ale předtím, než její autorka doslova vylízala z talířku poslední zbyteček právě svíčkové a už bez pochyb se vrhla na další. Udělal jsem totéž, tedy okusil „ze všech hrnců“. A věřte, měl jsem co dělat, abych je také nevylízal. Vždyť tam také dychtivci spořádali na 150 kilo masa, dvě stovky litrů omáček, na porce vyjádřeno to dává číslo okolo dvou a půl tisíce.
U jiné z pozic jsem zahlédl řádnou frontu. Shledav, že jde o restaurant Noodles hotelu Yasmin, obrátil jsem se zpět, když jsem na „lístku“ zahlédl toto: „spišské pirohy plněné uzeným masem a kysaným zelím, doplněné rozpuštěnou slaninou a bryndzou“. Po chvíli jsem odcházel s talířkem a dvěma pirohy na něm. Ty skrývaly chuťově známou, přece však nebývale poskládanou směs chutí. Zelí, kyselé, ne ovšem agresivní, si optimálně rozumělo s uzeným, křehkým a voňavým. Přejemně hrudkovitý sýr, uhlazený roztékající se slaninou, všemu dodal originální přídech prostých tónů chutí jídelníčku horských ovčáků. Úplně nakonec jsem si – byla zima, lilo a vítr rval plátna stanů – dopřál šálek vroucí bramboračky z Plzeňské restaurace Obecního domu. Zahřála, navíc jsem si fakt pochutnal.
Festival ano, ale…
Už opravdu na odchodu jsem si v hlavě přehrál dění tří dnů, po které se mezi mosty jedlo a pilo. Bezesporu k nejlepším patřily oba hlavní doprovodné programy. Optimálně se doplňující tým Plzeňského Prazdroje předvedl noblesní srovnávací prezentaci – tuším, že devíti – druhů piv. Ke každému nabídli speciálně připravený recept od známých kuchařů. Jde o jednu z nejkvalitnějších prezentací za účelem povýšit českou „knedlíkovou“ pivní kulturu o pár stupínků výše, vskutku.
Podobný důvod měl – ve svém ranku – i program pořádaných Cooking Show. Byly poučné, hojně navštěvované a přijímané s ohlasem. Jinde však přehlídka zklamala, alespoň mne. Rozhodně degradací bylo nasazení plastových příborů. S masem si většinou neporadily a bylo vidět návštěvníky, kterak rvou sousto zuby jako vyhládlí šakali. Nešťastná byla i lokace některých stánků. Zvláště číslo dvanáct, umístěné v nejužším profilu cesty a obsazené dvěma renomovanými restauracemi, bylo příčinou neustálých „lidských špuntů“, bránících průchodu. Totéž platí o úzké cestě podél zábradlí nad řekou, kde se navíc rozdávaly některé věci zdarma. Všichni víte, co to s našincem udělá!
Ani lodičky mi nepřišly účelné. Efektní, to ano. Ovšem dlouhé fronty, prolézání tunelů a mostních oblouků nemusely být všem po chuti. Festival tak dostal i nádech varietně-turistický, což může mít své kouzlo. Ovšem jde, nebo má jít, především o jídlo. A to tentokrát utrpělo. Ne kvůli dešti, to ne. Ale již asi od půli doby trvání nasazením papírových talířů a těch nejohavnějších plastových „podávek“, jakoby od soudruhů z NDR, či nedůstojnými toaletami – hrůza do nich pohledět.
Suma sumárum, pro mne byla letošní přehlídka důvodem pro to, abych si speciality restaurací vychutnal v pohodlí a klidu jejich ambiente, s příjemným servisem a pro kuchaře domácími podmínkami.
Vůbec se tím neodříkám účasti na příštích pokračováních. Doufám jen, že ne na Petřínské rozhledně nebo v balonu!
