Český statistický úřad nedávno zveřejnil data o hrubém domácím produktu České republiky podle regionů. Zůstaly zatím spíše stranou zájmu domácích ekonomů. Jde přitom o vůbec první oficiální data o regionální struktuře produkce v české ekonomice. Proto je vhodné upozornit na několik předběžných závěrů vyplývajících z těchto statistik.
Místo pracoviště.
Regionální údaje o hrubém domácím produktu byly spočítány na základě odhadů regionální přidané hodnoty podle metodiky národních účtů uplatňované statistickými orgány Evropské unie. Pro účely mezinárodního srovnání byl HDP počítán metodou parity kupní síly. Jako klíč pro rozdělení hrubé přidané hodnoty podle regionů byly použity regionálně diferencované mzdové prostředky a údaje byly zpracovávány podle místa pracoviště. To je pochopitelný postup. Kdyby se místo skutečného pracoviště používalo k regionálnímu rozpočtení HDP například sídlo firmy, dostali bychom zřejmě velmi zkreslené výsledky, protože například v Praze sídlí většina podniků s celostátní působností.
Pětinový podíl.
Základní přehled výsledků pro Českou republiku poskytuje tabulka. Data jsou v ní uvedena podle nového krajského uspořádání České republiky, platného od ledna 2000, nicméně k dispozici jsou i údaje podle staršího členění na sedm krajů z roku 1961. Z tabulky je patrné, že Praha je zcela výjimečným „krajem . V rámci republiky má daleko největší podíl na hrubém domácím produktu, a to více než pětinový. Tento podíl navíc vykazuje tendenci k mírnému růstu. Z ostatních regionů mají alespoň částečně srovnatelný vliv na ekonomiku brněnská a ostravská aglomerace.
Praha je ale výjimečná i v mezinárodním srovnání. České hlavní město je jediným regionem ze všech zemí střední a východní Evropy, u kterého úroveň HDP na obyvatele přesahuje průměr Evropské unie. Pro úplnost dodejme, že mezi země střední a východní Evropy se v těchto srovnáních počítají Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko.
Homogenita.
Necháme–li Prahu stranou, jsou české kraje relativně málo diferencované co do úrovně HDP na obyvatele. Z mezinárodního hlediska se tím Česko podobá Slovensku a naopak se odlišuje od Polska a od Maďarska, které mají podstatně méně homogenní rozložení hrubého domácího produktu podle regionů. Navíc platí, že i nejchudší český kraj je nad průměrem HDP na obyvatele v zemích střední a východní Evropy. Konkrétně jde o Středočeský kraj, který v roce 1996 dosahoval 130 procent průměru zemí střední a východní Evropy.
Výpočty nicméně ukazují, že v průběhu sledovaného období se účinky krajové diferenciace postupně zvyšovaly. To lze vidět z posledního řádku v tabulce, který vyjadřuje rozdílnost hrubého domácího produktu (respektive HDP na obyvatele) v jednotlivých krajích, měřenou jako procentní podíl směrodatné odchylky a průměrné hodnoty. Růst regionální diferenciace HDP byl dán tím, že větší kraje měly tendenci se hospodářsky vzmáhat na úkor krajů menších (zvýšení diferenciace z 61 na 67 procent), ale i tím, že se prohlubovaly rozdíly v úrovni hrubého domácího produktu na obyvatele (zde diferenciace vzrostla z 22 na 27,5 procenta). Rozdělení obyvatelstva mezi kraje přitom zůstávalo ve sledovaném období prakticky konstantní, což souviselo se všeobecně nízkou mobilitou českých obyvatel.
Překvapivá Ostrava.
Ze srovnání dále vyplývá na první pohled překvapivý závěr, že Ostravský kraj, tradičně považovaný za problémovou oblast, vykazoval ve sledovaném období třetí nejvyšší ekonomickou výkonnost na obyvatele za Prahou a Plzeňským krajem. (Podobný závěr platí i pro starší administrativní členění: Severomoravský kraj měl druhou nejvyšší úroveň HDP na obyvatele po Praze a Západočeském kraji.) To lze zčásti vysvětlit tím, že současně se závažnými a hojně medializovanými problémy několika významných firem v tomto regionu se také rozvíjely nové menší a střední firmy profitující z nízkých mezd a blízkosti polského trhu.
Současně platí, že Ostravsko a celá severní Morava patří ke krajům s podprůměrnou cenovou hladinou, což je dáno nízkými mzdami a vysokou cenovou konkurencí z Polska. To, že je problémovým regionem, tak potvrzují spíše údaje o nezaměstnanosti. Severní Morava je přitom s téměř osmnáctiprocentním podílem na HDP druhým největším regionem ekonomiky, takže její vývoj není radno podceňovat.
Ceny a nezaměstnanost.
V dalším kroku analýzy je vhodné podrobněji srovnat údaje o regionálním hrubém domácím produktu s regionálními údaji o cenách a o nezaměstnanosti (ty jsou na rozdíl od HDP dostupné i v členění na okresy). Potvrzuje se, že úroveň hrubého domácího produktu v jednotlivých regionech má kladný vztah k cenám a záporný vztah k míře nezaměstnanosti. To je v souladu s představou, že regiony s vyšší nezaměstnaností a vyšším tlakem na trhu práce obvykle mají také relativně nižší cenovou hladinu. Schémata 1 a 2 ovšem ukazují, že obě korelace s HDP jsou výrazně ovlivněné zahrnutím „kraje Praha.
Krátká řada.
Hlavním nedostatkem regionálních údajů o hrubém domácím produktu je, že jsou k dispozici jen do roku 1996. Klíčovou otázkou tak zůstává, zda prohlubování regionální diferenciace ekonomiky, naznačené našimi výpočty v tabulce, pokračovalo i v období hospodářské recese po roce 1996. Dosud publikované údaje na to nedávají jednoznačnou odpověď. Existuje řada dílčích indikátorů toho, že v průběhu recese se diferenciace regionů spíše zastavila. Jedním nepřímým indikátorem je vývoj nezaměstnanosti, u které došlo s celkovým zvyšováním míry nezaměstnanosti v ekonomice k podstatnému snížení regionálních rozdílů. Mezikrajová diferenciace míry nezaměstnanosti, měřená opět podílem směrodatné odchylky a průměru, se mezi lety 1996 a 1999 snížila ze 43 na 32 procent. Na straně druhé je logické očekávat v období hospodářské recese další prohloubení rozdílů v hospodářské výkonnosti, zejména mezi Prahou a mimopražskými regiony, související s větší propojeností hlavního města se zahraničím a s velmi rozdílnou dynamikou domácí a zahraniční poptávky v posledních třech letech.
Konvergence.
Dílčí odpověď nabízejí výsledky zahraničních studií, které naznačují, že v dlouhodobějším výhledu měl rozptyl HDP na obyvatele v regionech jednotlivých vyspělých zemí (Německa a dalších zemí Evropské unie, USA, Japonska) tendenci klesat zhruba tempem jedno až dvě procenta za rok, i to, že konvergence regionů je obvykle tím rychlejší, čím rychlejší je růst ekonomiky jako celku. To by znamenalo, že v příštích zhruba dvou letech lze v České republice spolu s oživením domácí ekonomiky, taženým zahraniční i domácí poptávkou, očekávat zastavení prohlubující se regionální hospodářské diferenciace, naznačené našimi výpočty pro období let 1993 až 1996.
Přesnost regionálních údajů o hrubém domácím produktu nelze s ohledem na metodu výpočtu přeceňovat, nicméně jde o jediné dostupné oficiální údaje na toto téma. Zjištěná data by navíc měla být srovnatelná s analogickými údaji získanými pro země unie a střední a východní Evropy, neboť celé šetření probíhalo v rámci rozsáhlého projektu řízeného statistickými orgány EU. Význam regionálních údajů dále poroste v souvislosti s připojováním České republiky k Evropské unii, která klade velký důraz na regionální politiky. Regionální data ale budou hrát také stále větší úlohu i ve strategickém rozhodování firem.
