Současná světová architektura se zaměřuje na výškové budovy a mrakodrapy
V minulých týdnech se pozornost nejen českých architektů a památkářů upírala k novozélandskému Christchurchu, kde probíhalo 31. zasedání Výboru světového dědictví UNESCO. Kvůli mediální bouři, rozpoutané několika jednotlivci i občanskými sdruženími, to skoro vypadalo, jako by hlavním bodem jednání bylo vyřazení Prahy ze „seznamu“ (rozuměj Seznamu světového dědictví UNESCO) v důsledku plánované výstavby výškových budov na Pankrácké pláni. Skutečnost však vypadala jinak - pragmatičtěji.
Diskuse o mrakodrapech.
Ano. I Praha se dostala na pořad jednání v podobné souvislosti jako jiná města - jak skloubit život ve městě a požadavky třetího tisíciletí s ochranou světového dědictví. A je to nejen problém Prahy, ale obecně ochrany všech historických sídel. Je třeba nového pohledu a přístupu. V Londýně mají budovu „Okurka“ neboli kancelářskou budovu Swiss Re v bezprostřední blízkosti chráněných památek. Stavbu mrakodrapů plánuje Vídeň, v Petrohradu chtějí na rovině, na které leží, postavit třistametrový mrakodrap. Jak naruší, či nenaruší památkovou zónu, panorama a život města výšková výstavba - toto diskuse se vedla na zasedání, a což je důležité, povede i v následujících letech.
Konzervovat, nebo jít dál?
Tato diskuse je zcela zásadní pro směřování památkové ochrany v budoucnosti, a tedy naprosto rozhodující pro kvalitu života v Praze a její další rozvoj. Velkým problémem je názorový střet mezi samotnými památkáři. Na jedné straně je vidět snahu o maximální zachování historické věrnosti, tedy o konzervaci památek v jejich současném stavu. Na straně druhé je tlak nejen velkých investorů, ale i obyčejných lidí na kvalitu bydlení, odpovídající modernímu životu. Máme konzervovat - ve jménu ochrany světového dědictví bránit nové výstavbě, změnám -, nebo pokračovat dopředu? Každému sídlu je přece vlastní vývoj. Jde o to, jak jej usměrňovat či regulovat. Zastavit se směřuje proti tomu. Památková péče je bohužel individualistická a nemá jasná pravidla. Radikální názor, že bychom měli udržet Prahu v její dnešní podobě, mi připadá nejen neudržitelný, ale přímo proti duchu jejího vývoje.
Výjimečnost Prahy v různosti.
Každá doba, jednotlivá desetiletí v ní zanechala zprávu, svůj dobový pohled. Je to až absurdní, že v jedné ulice stojí vedle barokního domu funkcionalistický a z druhé strany renesanční. Praha tím všechny udivuje. Vždyť právě tato různost, jedinečný průřez architekturou napříč dějinami, je jedním z hlavních důvodů zařazení Prahy na seznamu UNESCO. A my bychom jí to, jak po staletí roste, měli zatrhnout?
Pražské panorama - metro a Pankrác?
Vraťme se však na Nový Zéland. Co tedy Výbor světového dědictví vzkázal Praze? Vybízí kompetentní úřady, aby hlídaly, zda jsou stavby v souladu s danými podmínkami, například s nepřekročením určité výšky či nenarušením typického panoramatu Pražské památkové rezervace. UNESCO českým úřadům přislíbilo pomoc, další rozhodování však přenechává kompetentním orgánům ČR.
Vyřazení Prahy ze seznamu památek UNESCO, jak občas říkají odpůrci výstavby, tedy nehrozí. Nejenže je výstavba plánovaná mimo Pražskou památkovou rezervaci, ale neobstojí ani argument, že bude „narušeno typické panorama“. Ti, kdo něco takového tvrdí, asi totiž vidí jiné typické panorama než to, které je mnohokrát znázorněno na obrazech, filmech a fotografiích, jež sotva zachycují dispečink metra a Pankrác. Další rozvoj Prahy - nikoli Pražské památkové rezervace - je tedy jen na nás. A zde je nutné předložit další těžko stravitelnou myšlenku.
Praha poroste nahoru!
Zkušenosti z nedávné doby nám jasně říkají, že cesta rozvoje městských aglomerací do šířky - na úkor okolní přírody - je špatná. Desítky čtverečních kilometrů pokryté vilkami satelitů z devadesátých let zabraly přirozené rekreační a přírodní oblasti v bezprostřední blízkosti města. Příměstské oblasti nejsou schopny absorbovat masivní příliv nových obyvatel, což dokázala devadesátá léta. To s sebou přináší rozsáhlé problémy v chronicky poddimenzované a partikulárními zájmy stále torpédované městské dopravě, vylidňování přirozeného centra města a v případě krizového scénáře i jeho postupné vymírání. Růst do výšky je přitom logickou a přirozenou alternativou. Navíc tak mohou vzniknout tolik potřebná nová městská subcentra.
Praha má několik míst, kde se o výstavbu výškových budov usiluje, přičemž jedním z nejméně diskutabilních je právě Pankrácká pláň. Tam stojí výškové budovy od sedmdesátých let, přičemž budova Českého rozhlasu dosud nebyla dostavěna.
Případ Pankrácké pláně.
Výšková výstavba by zničila pankráckou pláň, tvrdí stěžovatelé. Copak už na Pankráci výškové budovy nestojí? Budovy Motokovu, Panoramy a nedokončeného rozhlasu zde stojí už desítky let. (Mimochodem kritici je nazývají mrakodrapy, ale tím je urážejí. Rozhlas jako nejvyšší budova v ČR má totiž 109 metrů a chybí mu 43 metrů, aby byl „pravým“ mrakodrapem.) Jejich stížnosti se týkají budov, které budou ještě o pár metrů nižší. Budova Motokovu a torzo rozhlasu vytvářejí v horizontu zuby, jejichž smysl znají snad jen původní projektanti. Mnoho lidí nám říká, ať už s tím něco uděláme. Jak můžeme dopustit takovou hrůzu na obzoru, navíc donedávna z poloviny nefunkční.
Tři možnosti pro Pankrác.
Existují tři možnosti vyrovnání se s pankráckou pláni. Za prvé můžeme to, co na ní stojí, kompletně zlikvidovat, zbourat a nechat horizont prázdný, jak tomu bylo v šedesátých letech. To je absurdní a nemožné. Motokov je již zrekonstruován a rozhlas také našel investora, který napraví desítky let staré chyby. Druhá možnost je nechat vše při starém, a nic s tím nedělat. To je stanovisko „milovníků“ města. Naše generace však očekává třetí řešení. Někdo by měl přijít a zlepšit to. Bude-li ctít všechny podmínky, s výstavbou nové výškové budovy souhlasíme. Na tom se shodly Národní památkový ústav, územní pracoviště Praha, odbor památkové péče a sbor expertů Magistrátu hlavního města Prahy a Výbor pro památkovou péči hlavního města Prahy. Podmínky jsou především následující.
Budova bude stát za hranicí Pražské památkové rezervace. A směrem od Vyšehradu až za hranicí rozhlasu. Také nesmí být vyšší, než je on. Všichni od toho očekáváme, že zlepší kvalitu místa i pohledu. To vše vzal Výbor světového dědictví v úvahu, a proto neměl zásadní námitky. A navíc, pro další potenciální investory poskytl i jasný směr, kudy se ubírat.
Jde o kvalitu života, ne o výšku domů.
Hlavním poselstvím ze zasedání UNESCO totiž je nepodcenit komunikaci s místními lidmi a zajistit, aby s každou novou stavbou kvalita jejich života neutrpěla, ale vzrostla. Všichni se přirozeně bojíme nového a velkých změn. Sdružení, která jsou proti, se podle mne nebojí výšky, již především napadají. Bojí se toho, jak to tam pak bude fungovat - jaké prostředí vznikne. UNESCO velmi dobře prohlásilo - architektonizujte spodní části staveb, místa, kudy budou chodit lidé, vytvořte prostory pro nákupy a možnosti odpočinku. Je to logické a i naše priorita, protože kdybychom vytvořili lidem nepřátelské prostředí, odcházeli by. A co je město bez lidí?
Dnešní architektura není strašná.
Někteří lidé, zejména radikální památkáři, si myslí, že dnešní architektura je strašná a nedokáže městu nic přinést. To je velký omyl. Dnešní doba je stejná jako ta ve dvacátých letech minulého nebo ve druhé polovině 19. století. Dokonce snad ještě lepší, protože jsme se již v mnoha případech dokázali poučit z hříchů, které byly v rozvoji městské architektury páchány, a vyvarovat se jich. V současnosti nedokážeme posoudit, z jaké stavby se stane památka. Jen si to můžeme myslet. Architektura je zvyková záležitost a kvalitu ukáže jen čas. Mnoho staveb bylo i ve vzdálenější historii vnímáno velmi negativně a nyní jsou obdivovány. Podobné vášně jako nedávno vyvolával Tančící dům budil předtím i Obecní dům. Dietzenhoferův Chrám svatého Mikuláš a dostavba Katedrály svatého Víta jsou dvě věci, které zcela zásadním způsobem ovlivnily pražské panorama a z dnešního pohledu památkové péče by neprošly. Jistou výstrahou však je i Národním památkovým ústavem před časem schválená dostavba věží na Malostranské radnici. Kdo si teď dovolí říct: Nové je špatné, nebo naopak staré je dobré?
Lákadlo pro investory.
Zásadní světová architektura se v současnosti nezaměřuje na malé domy, ale na výškové budovy a mrakodrapy. Je logické, že ten, kdo má odvahu stavět velkou architekturu, na to musí mít i peníze. Vždycky to tak bylo. Bohatá církev si mohla dovolit postavit obrovské katedrály, které dodnes obdivujeme. A takové stavby nás posunuly dále. Proto si myslím, že bychom spíše měli sklonit hlavy před odvahou architektů a investorů, kteří jsou schopní navrhnout a investovat takové stavby.
Zásadní pro rozvoj města a ČR.
Výstavba podobných center se mi jeví jako zásadní pro rozvoj celé republiky. Takové stavby už ze zvědavosti nebo z prestiže lákají nové investory, významní obchodníci zde zakládají pobočky. To Praze přinese spoustu možností a způsobí, že bude stále atraktivnějším místem pro práci, turismus i pro bydlení. A pankrácká pláň má potenciál takový vývoj zahájit a může být společně s dalšími připravovanými projekty důvodem, proč je Prahu dobré navštívit, osídlit či do ní investovat - třeba do opravy památek, které na investora čekají.
