Z fiskálního pohledu jsme nejen ukecaní a hašteřiví, ale i rozmařile hospodařící národ
Znám jediný estonský vtip, o který se obětavě podělím. Jede starý Estonec s dvěma syny na saních. Jeden syn se zakouká na oblohu a utrousí: Bude sněžit. Po deseti minutách naprostého ticha přerušovaného jen dusáním kopyt a dechem koně se ozve druhý: Nemyslím. Za dalších čtvrt hodiny otec prohlásí: Kluci, nehádejte se, kdo to má poslouchat. Jo, jo, Estonci jsou mlčenliví chasníci, jejichž brutto veřejný dluh loni skončil na 10,19 procenta a proti tomu českému byl ani ne čtvrtinový. I to je na estonské poměry povážlivé uklouznutí, neboť před finanční krizí, v roce 2007, činil brutto dluh 3,65 procenta, ale netto veřejný dluh byl až do roku 2012 záporný (8,51 procenta). Což je tak nezvyklý fenomén, že je skoro třeba ho přeložit – estonský veřejný sektor byl dlouho čistým věřitelem a dneska je v netto dluhu asi jeden a půl procenta HDP. Praha není Tallinn, ty sousedy na východě jim závidět nelze ani náhodou, ale ten fiskál, ten ano, a velmi.
Měřeno tímhle severským metrem jsme nejen ukecaní a hašteřiví, ale i rozmařile hospodařící národ. Jenže v tomhle srovnání neobstojí v podstatě nikdo a v celoevropském měřítku jsou české veřejné finance pořád nadprůměrně solidní. Když se naposledy zabýval českým fiskálem Mezinárodní měnový fond (v září loňského roku), který má od českých půtek odstup, konstatovala zpráva jeho expertů, že mírné rozvolnění fiskální politiky, které bude kulminovat v letošním roce (2015), není vzhledem k dosud neuzavřené produkční mezeře na závadu. Zvlášť kdyby se tak stalo zvýšením veřejných investic. Loňský rozpočtový schodek 77,78 miliardy korun znamená meziroční nominální nárůst výdajů o 3,3 procenta, což je v podstatě z makroekonomického hlediska kuřinec hraničící s fiskální neutralitou. Tahle vláda slíbila pouze to, že její rozpočty nepřekročí tříprocentní hranici, a to loni nejen splnila, ale díky růstu a Kalouskovým sazbám DPH přeplnila po stachanovsku. Tento fiskální strop neprorazí ani letos.
Takže o co se tady vlastně hašteříme? Objektivní shrnutí se hodně podobá tomu, co už před půl rokem v Praze zaznamenala mise MMF. A sice že není problém v tom, že by tahle vláda ekonomiku přefukovala, ale že se jí mnohem víc líbí aktivistická sociální, potažmo krátkodobě prorůstová hospodářská politika než opravdová fiskální strategie. Taková, která by zvedala potenciální růst na léta dopředu, ne na příští rok. Kde je fiskální ústava? Kde je národní rozpočtová rada? A neníli toho, kde je tedy přijetí fiskálního kompaktu, ale bez výjimek? Člověk nemusí být Estonec, aby na tomhle testu reálné fiskální odpovědnosti trval. Stačí nebýt krátkozraký trotl blouznící o úspěších a naději nad každými kvartálními čísly.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
