Odstřel železničního nádraží na pražském Těšnově se stal symbolem necitlivého přístupu k památkám. Jednu z nejkrásnějších nádražních budov ve střední Evropě nechali komunisté zbourat roku 1985.
Foto: Výzkumné centrum průmyslového dědictví
Nádraží Praha-Těšnov sloužilo především osobním vlakům a rychlíkům do Nymburka a směrem na Turnov. Zdejší trať nebyla nikdy elektrifikována, od začátku až do konce se tu proháněly pouze parní lokomotivy. Poslední vlak odjel z Těšnova 1. července 1972. Pak už následovalo jen chátrání a roku 1985 smutný konec. I když se Pražanům bourání příčilo, nijak neprotestovali. V polovině 80. let to ani nebylo možné.
Dnes jezdí v těsné blízkosti místa, kde kdysi nádraží stávalo, tramvaj spojující jeden břeh Vltavy s druhým. Na malé travnaté ploše je pár laviček a jinak nic. Centrální budova Těšnova a jižní křídlo mohly přitom klidně zůstat zachovány až do dnešní doby. Nepadly totiž na rozdíl od severního křídla kvůli stavbě severojižní magistrály, ale pro nezájem, lhostejnost a nedostatek politické vůle. Tehdejší komunističtí představitelé podobnou budovu v hlavním městě nechtěli. Historismus považovali za úpadkový styl a symbol buržoazie.
Pocta Ernstu Denisovi
Nádraží se nacházelo na pomezí Karlína a Nového Města. Bylo vybudováno v letech 1872 až 1875 jako konečná stanice tehdy dostavěné Rakouské severozápadní dráhy v místě, kde předtím stávala Petrská (později Poříčská či Špitálská) brána; lokalitě se také říkalo „V zahradách těšnovských“. Rakouská severozápadní dráha spojující Vídeň s Berlínem původně Prahu míjela. Hlavní trať vedla z Nymburka přes Starou Boleslav a Mělník k Děčínu, později však byla vybudována také odbočná trať do Prahy.
Nejprve vzniklo prozatímní koncové nádraží na Rohanském ostrově, které v květnu 1875 nahradilo nádraží na Těšnově. To neslo až do roku 1919 název Severozápadní, poté bylo na počest významného francouzského historika, politika a slavisty Ernesta Denise přejmenováno na Denisovo. Nacistům se ale takový název nelíbil, za okupace v letech 1940 až 1945 se proto budova jmenovala Vltavské nádraží (Moldau Bahnhof). Po osvobození roku 1945 byl obnoven název Denisovo nádraží, který vydržel až do roku 1953. Tehdy dostala stavba své poslední označení Praha-Těšnov.
Železniční palác
Nádraží, které tvořil komplex novorenesančních staveb, bylo dílem českého architekta Karla Schlimpa, profesora na vídeňské technice. Střední trojkřídlá budova o délce 115 metrů, která sloužila jako vstup do odjezdové haly, byla vyzdobena monumentálním římským obloukem se dvěma postranními oblouky a korintským sloupovím. Nad čtyřmi sloupy stály alegorické sochy znázorňující Obchod, Vědu, Průmysl a Hospodářství. Na vrcholu budovy pak bylo umístěno sousoší Austrie, patronky Rakouska.
Stěny, římsy a stropy interiéru měly štukové dekorace a zdobily je závěsné lustry. Pravé křídlo s bohatě zdobeným reprezentačním salonem a čekárnou bylo ukončeno čtyřpodlažní budovou, v níž byla přízemní restaurace. Levé křídlo sloužilo jako příjezdový trakt a byly v něm kanceláře. Odjezdovou halu zdobily malby měst, kterými někdejší Rakouská severozápadní dráha procházela, interiér doplňovala také litinová sochařská výzdoba.
Nádraží mělo pouhé tři koleje. Z první odjížděly vlaky na Turnov, z druhé na Nymburk a třetí sloužila jako výstupní. Z ní musely být bezprostředně po vystoupení cestujících soupravy odtaženy do přednádražních prostor u Negrelliho viaduktu, aby uvolnily místo pro další vlaky.
Nádraží Praha-Těšnov (1875–1985)
Vzniklo v letech 1872 až 1875 jako součást Rakouské severozápadní dráhy na pomezí Karlína a Nového Města. Honosná novorenesanční stavba byla dílem českého architekta Karla Schlimpa a zpočátku nesla název Severozápadní nádraží. Roku 1919 byla přejmenována na Denisovo nádraží a roku 1953 dostala název Praha-Těšnov. Veřejnosti sloužila do 1. července 1972, kdy byla zrušena. Roku 1977 bylo kvůli stavbě magistrály zbořeno její severní křídlo, 16. března 1985 pak zmizel zbytek.
Památka na odstřel
Nádraží sloužilo veřejnosti téměř 100 let. Kolem roku 1970 ale před železniční tratí dostal přednost plán výstavby dálnice, které severozápadní nároží budovy překáželo. Byly zpracovány studie na záchranu nádraží jeho pootočením a následným využitím například pro městské muzeum, v praxi ale nikdy uskutečněny nebyly. V červenci 1972 odjel z nádraží poslední osobní vlak, čímž byla stanice dopravně zrušena, stejně jako dolní nádraží v Libni s přilehlou tratí do Vysočan.
Uzavřená budova rychle chátrala. Roku 1977 bylo navíc z důvodů přeložky inženýrských sítí a zavedení tramvajové dopravy na Hlávkův most zbořeno celé její severní křídlo. I přes tento zásah bylo ovšem roku 1978 nádraží zapsáno do I. kategorie Státního seznamu nemovitých kulturních památek, a dokonce se začala plánovat jeho rekonstrukce. Snaha o záchranu stavby a její následné využití jako muzea či archivu byla ale nakonec marná. Počátkem roku 1985 byl objekt „odstrojen“, předměty umělecké a architektonické výzdoby byly odmontovány a přeneseny do depozitářů Muzea hlavního města Prahy a Národního muzea.
Definitivní tečka pak přišla 16. března téhož roku, kdy 400 kilogramů trhaviny srovnalo jedno z nejhezčích novorenesančních nádraží v Evropě se zemí. ČTK k tomu den předtím vydala jen krátkou zprávu: „V sobotu v osm hodin bude likvidována odstřelem budova bývalého nádraží Těšnov. Pro zajištění bezpečnosti silničního provozu byla povolena uzavírka v Praze 1 a 8.“
