Mnozí turisté míří do Prahy, aby zde hledali stopy mystické minulosti. Taje magické metropole ale ukrývá nános velkoměstského ruchu. Pražští obchodníci se přesto snaží přání svých zákazníků uspokojit. Je však možné tajemství prodat?
Bridges svou skupinu vede ze Starého Města na Malou stranu nejoblíbenější, leč momentálně rozkopanou cestou – po Karlově mostě.
Autor: Jakub Hněvkovský
Do Prahy dorazí každoročně miliony turistů. Proč? Kromě standardní nabídky, jíž se chlubí asi všechny turistické metropole (tedy vedle zajímavé architektury, pozoruhodné historie a specifické kultury) nabízí Praha svým návštěvníkům i lákadla, která by jinde nacházeli obtížněji. Levné pivo a veselé holky, samozřejmě. Méně poživačná, respektive duchovněji založená sorta cestovatelů sem ale jezdí hledat něco jiného. Přijíždějí, aby na vlastní oči uviděli legendami opředené mystické město, někdejší Mekku všech evropských alchymistů. Doufají, že se jim v pražských uličkách podaří zachytit alespoň odlesky slavné magické minulosti. Chtějí ucítit atmosféru, kouzlo a energii pověstného města.
Tajemství je podstatná složka úspěchu místního turistického průmyslu. Je to jedna ze základních položek jeho nabídky. My jsme se vydali zjistit, jak to s tím tajemstvím je. Naším cílem není odhalit mnohasetleté záhady Starého Města, Karlova mostu ani Pražského hradu. Chceme jen přijít na to, co vlastně může v Praze najít ten, kdo se rozhodne vyrazit si na výlet za místními záhadami.
Cestovatelé v čase
Šťastná náhoda nám přivedla do cesty ideálního průvodce – esoterického historika Vincenta Bridgese. Setkáváme se s ním před Staroměstskou radnicí. Stojí uprostřed asi desetičlenné skupinky lidí. Vypráví jim o orloji, který za pár minut oznámí, že je deset dopoledne. Připojíme se k nim. Z dálky vypadáme jako jedna z turistických výprav, jejichž koncentrace tady v očekávání orlojového představení roste. Zblízka však naše skupina vyhlíží poněkud paradoxně. Většina jejích členů hovoří česky, vůdce k ní ale promlouvá angličtinou rodilého Američana. Bridges pochází ze Severní Karoliny, práce ho ale již léta znovu a znovu přivádí do Evropy. K jeho specializacím totiž patří Nostradamova proroctví a rudolfinská (čili alchymistická) Praha.
Zatímco průvodci okolních skupin sypou z rukávů poměrně nudné encyklopedické údaje, on se jimi příliš nezdržuje. „Orloj je klíč k času. Díky němu je možné cestovat časoprostorem,“ oznamuje lidem, kteří ho obklopují. Tón jeho hlasu přitom říká – berte nebo nechte. Nikoho se nesnaží o ničem přesvědčovat, sem tam zavtipkuje a zdá se, že je mu úplně ukradené, jestli mu lidé věří, nebo si o něm myslí, že je blázen a podvodník. Možná právě proto, že se ani trochu nesnaží vzbuzovat důvěru, se mu to daří. Skupina ho poslouchá s respektem. Shrbený stařík s prošedivělým plnovousem opírající se o hůlku vyzařuje něco, z čeho má člověk pocit, že stojí za to mu věnovat pozornost.
„Až někdy budete mít čas, zkuste pozorovat lidi v okolí radnice. Možná zahlédnete nezvykle oblečené turisty, kteří náhle zmizejí. Hledejte cestovatele v čase. Objevují se tady,“ říká. Zní přitom jako profesor zoologie, který své studenty upozorňuje na možnost sledovat v určité lokalitě zajímavý živočišný druh.
Pak nás odvede k místu, kde kdysi stával Mariánský sloup. „Zde je klíč k prostoru,“ konstatuje a bodne hůlkou do dláždění, které vyznačuje někdejší polohu sloupu. „Když se tady postavíte v době, kdy je na náměstí klid, a podíváte se k orloji ve chvíli, kdy odbíjí celou hodinu, může se stát, že uvidíte další rozměr. Spatříte bytosti, které tady sice jsou, ale normálně je není možné zpozorovat … můžete uvidět duchy. Klidně to zkuste, ale dávejte si přitom pozor, aby se vám v jejich světě příliš nezalíbilo,“ varuje napůl vážně a napůl s úsměvem.
Hledání tajemství ukrývá Opouštíme Staroměstské náměstí a míříme do ulic bývalého židovského ghetta. Cestou potkáváme neustále se zastavující skupinky turistů, z jejichž středů se ozývají nejrůznější jazyky – angličtina, japonština, němčina, španělština, ruština … Všichni ti lidé přijeli odhalit tajemství středoevropské matky měst. Mezi turisty se nervózně proplétají zaměstnanci z místních kanceláří. Spěchají za prací a postávající turisté je nutí zpomalovat tempo. Jsou to dva světy, které se sice prolínají a mísí, ale nemohou splynout. Dvě různé Prahy – jedna každodenně pracovní a druhá výletně neznámá. „Pražané jsou na zvláštní energii svého města zvyklí, neuvědomují si ji, turisté jí ale bývají ohromeni,“ konstatuje Bridges cestou ke Karlovu mostu. Při dalších zastávkách se čím dál tím častěji odmlčuje a dává nám prostor k tomu, abychom tu energii vnímali. To, co by někteří turisté mohli chápat jako vrchol neprofesionality svého průvodce, se v naší skupince setkává s porozuměním. Její členové ve chvílích ticha jen tak postávají, nebo se dotýkají zdí historických budov. Vypadají přitom spokojeně. Mnozí z nich jsou geomanti – tedy lidé zabývající se naukou o energii prostoru a jemnohmotných silách Země. Vypadá to, že mnohem důležitější než průvodcova slova o místech, jimiž procházíme, jsou pro ně informace, na které Bridges pouze upozorňuje, ale o podrobnostech mlčí. To nejpodstatnější jako by sdělovala místa samotná. Při průchodu Karlovou ulicí mineme několik naháněčů, jejichž obvykle spolehlivě fungující šestý smysl, díky němuž jsou schopni rozeznat turistu od místního (a s ním pak neztrácet čas), v našem případě selhává. Postupně jsme zváni do restaurace, na koncert, na parník a k prohlídce města. Odevšad se na nás valí tuny triček s nápisem Praha, čepic Prague a dalších suvenýrů, které spolehlivě pořídíte i v ostatních evropských metropolích (jen s trochu jiným nápisem). Nabídka pražských suvenýrů se od většiny z nich odlišuje snad jen všudypřítomnými zástupy ruských matrjošek. Vše je velmi barevné a blýskavé. Ulice opatřená těmito doplňky působí trochu jako kráska, která vyskočila z obrazu starého mistra a převlékla se do šatů moderní prostitutky. Tváře bezpočtu turistů procházejících po jejím hřbetu jsou povětšinou bezvýrazné. Míjíme anglicky mluvícího průvodce. Zasypává svou skupinku jmény a letopočty. Když na něco ukáže, jeho svěřenci to automaticky vyfotí. Nadšení se ale v jejich očích snažím vypátrat marně. „Je vůbec možné uprostřed těch davů, lákadel a informací zachytit něco z energie, kvůli níž sem lidé jezdí?“ ptám se Bridgese. „Všechno to jsou rušivé vlivy, takže je to těžké. Místo nejlépe poznáme, když jím procházíme sami, potichu a pomalu. Dav turistů jeho tajemství obvykle celkem spolehlivě ukryje,“ odpovídá. Zdá se, že tady platí jakási paradoxní nepřímá úměrnost – čím více turistů přijede do Prahy odhalit její tajemství, tím hlouběji se to tajemství skryje. Američan v Praze Na Karlově mostě se zastavujeme před sousoším Kalvárie. Je to jedno z míst, o nichž se říká, že je dobré se jich dotknout, protože to nosí štěstí. Dozlatova ohlazená ozdobná část jeho podstavce na tuto příležitost upozorňuje i ty, kteří o sousoší (a tedy ani o tom, že přináší štěstí) nikdy neslyšeli. Bridges nám ale radí, abychom s osaháváním nespěchali a upozorňuje nás na zlatý hebrejský nápis nad Ježíšovou hlavou. „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“, stojí tam. Ten nápis se zde octnul až dlouho po samotném kříži. Je to trest. Prý jej musel zaplatit Žid, který se tomuto kříži posmíval. „Tak zvažte, jestli vám něco takového skutečně může přinést štěstí,“ varuje nás a sám kříž obloukem obejde. Procházíme po Kampě, mineme Lennonovu zeď a zamíříme k Malostranskému náměstí. Samozřejmost, s jakou se náš americký průvodce pohybuje po městě, je zarážející. „Jak moc dobře vlastně znáte Prahu? Vy tady žijete?“ ptám se. „Ne, už dlouho ne, ale dobře si vybavuji vzpomínky na dobu, kdy jsem tady žil. Bylo to asi před čtyřmi sty lety. A na Praze se mi líbí, že se od té doby moc nezměnila,“ odpovídá lehkým konverzačním tónem. Obědváme na dvorku restaurace U osla v kolébce. Nad námi se tyčí věž, o níž se říká, že v ní měl za časů Rudolfa II. svou tajnou laboratoř jeden z jeho dvorních alchymistů Edward Kelly. Protější kavárna se sice honosí názvem U Magistra Kelly, pověsti o jeho pobytu v těchto místech nicméně nejsou potvrzeny. Jisté však je, že zde mnoho času strávil náš fotograf Jakub Hněvkovský. Poté, co letmo nahlédne do jídelního lístku, si nostalgicky zavzpomíná. „Pár let nazpátek sem hodně chodívali místní, dneska je to hospoda pro turisty. Mívali tady výborný guláš za sedm pětek, teď ten guláš ale stojí skoro třikrát tolik,“ stručně shrnuje osud, který potkal nejen Osla, ale i mnoho dalších malostranských podniků. Po jídle nás čeká výstup k nejvyššímu bodu naší cesty – k Pražskému hradu. Cestou opět potkáváme skupinky turistů proplétající se mezi tisícem příležitostí k nákupu zdejší atmosféry – šperky, nádobí, pohlednice, tradiční české knedlíky, plzeňské pivo … Snad je to tím, že slunce prosvítající skrze mraky na chvíli vytvoří ostřejší světlo, snad za to může vůně vlhké zdi, která prolétne vzduchem a nebo se jenom město rozhodne na okamžik poodhalit svou sílu. Tajemné kouzlo magické Prahy sem tam problýskne efektní, leč plochou maskou turistické atrakce. A možná, že právě zoufalá nezachytitelnost hloubky těch okamžiků v lidech vyvolává potřebu všechny ty veskrze zbytečné suvenýry mít. Ať je to jak chce, skutečnost, že Praha prodává, je nezpochybnitelná. Práh mezi zemí a nebem**
Projdeme Hradčanské náměstí, mineme Hradní stráž, na chvíli se zastavíme pod jejími kolegy strážícími svatovítskou katedrálu – pod zlověstně vyhlížejícími chrliči, jejichž úkolem je chránit prostor chrámu před zlými duchy. Skrz Vladislavský sál dojdeme až na přilehlou terasu. Rozhlížíme se po městě, které nás obklopuje – smaragdově zelený Petřín, leskle černá Vltava, věže, věže, věže … „Jméno Praha není náhodou. Je prahem mezi životem na zemi a v nebi, prahem mnohem užším než v jiných místech,“ připomíná nám Bridges slova spisovatele Gustava Meyrinka.
Blíží se večer. Naše pouť pražským časoprostorem končí. Ti z nás, jimž by se snad dosud nepodařilo nahlédnout do tajemné minulosti města mágů a alchymistů, dostávají poslední příležitost. Pravda, není sice tak docela autentická, ale zato je působivá. „Sem chodil každý, kdo v rudolfinské Praze něco znamenal – a to prý včetně císaře samotného, který krčmu navštěvoval v přestrojení,“ informuje nás Bridges před domem v Thunovské ulici, nad jehož vchodem čteme nápis Zde slove od pradávna „U krále Brabantského“.
Poněkud temný interiér osvětlují louče, svíce a žárovky, které jsou ovšem umně namaskovány, a tak i ony působí starodávně. Na podlaze je rozsypána sláma, posezení na bytelných dřevěných lavicích zútulňují ovčí kůže. Dobově oblečená obsluha všem důsledně tyká a vůbec se chová neslušně – tedy alespoň na dnešní poměry. Místní hostinská pod nějakou záminkou vyskočí na stůl a oznámí, že začala přijímat objednávky. „Co budete žrát?“ zahaleká. Dokonalost dojmu kazí jen tenisky, které jí vykukují zpod dlouhé sukně, a úsměv ubezpečující, že vše je jen hra, jehož náznak se jí občas mihne ve tváři. Já ale jejímu představení nejsem schopna věnovat plnou pozornost, hlavou se mi totiž honí otázka, kdy tuhle krčmu náš průvodce navštívil poprvé.
