Změnu „nestavební“ nálady, stavebního zákona a debatu bez hysterie. To všechno metropole potřebuje, aby se pohnula z místa
Zdravé město roste a my jsme téhle samozřejmosti odvykli, shrnul nálady v metropoli ředitel Institutu plánování a rozvoje města Prahy Ondřej Boháč. „Kdyby se nám podařilo vrátit se k NIMBY efektu (not in my backyard - odmítání staveb v blízkosti), bylo by to vítězství“ glosoval paralýzu hlavního města na konferenci týdeníku Euro, která se věnovala stavebnímu právu a Metropolitnímu plánu. Jestli něco může toto nastavení společnosti změnit, je to bytová krize, která začíná svírat více než milionové město čím dál hmatatelněji.
Ruku v ruce se změnou „paradigmatu“ ale musí jít změna stavební legislativy. Ta je podle primátorky Adriany Krnáčové tak tragická, že se rozhodla ustanovit pracovní skupinu, která se má pokusit stavební kodex přepsat tak, aby netrvalo získat stavební povolení v Praze v průměru více než pět let. „Když to neuděláme my, tak asi nikdo. Výhodou toho, že znovu na primátorku nekandiduji, je, že na to budu mít čas,“ prohlásila mimo jiné Krnáčová.
Dohoda s otazníkem, nebo bez
Že zákony nejsou přátelské zejména k velkým městům, potvrdil hlavní architekt Brna Michal Sedláček.
Moravská metropole je na tom možná ještě hůř než Praha. „Jede“ podle územního plánu z roku 1994 (Praha z roku 1999), od roku 2009 tam neproběhla jediná změna územního plánu. Výsledek? Ceny nových bytů rostou dvouciferným tempem podobně jako v hlavním městě. A zatímco Praha minulý měsíc zveřejnila nový Metropolitní plán, v Brně se teprve ztěžka rodí. V tragikomickém sestřihu projednávání jeho tezí se mohli účastníci konference seznámit s moravskou politickou realitou, když se brněnští zastupitelé nebyli schopni několik hodin dohodnout na dokumentu s názvem Brno - město dohody.
Pražané se chechtali, ale asi ne úplně právem. Do Brna by mohli na oplátku vyjet s videem ze zasedání posledního pražského zastupitelstva, které ani nezačalo, protože si zastupitelé neschválili jeho program. Nemohli se totiž dohodnout, zda má být zařazen bod o budoucnosti Libeňského mostu - o jeho havarijním stavu se ví už čtyři roky a výsledkem jsou zatím jen kůly, které ho provizorně podpírají - jako první, nebo až po poledni. Snad to nedopadne s Libeňákem jako s brněnským nádražím, jehož poloha se řeší už bezmála sto let.
Konec legrace. Právě dohoda je totiž vedle zákonů klíčová pro přijetí tak zásadních dokumentů, jako jsou územní plány, které předurčí budoucnost měst na desítky let dopředu. Ty v sobě snoubí tolik často protichůdných zájmů, že bez věcné debaty, ústupků a kompromisů to nepůjde. O prázdninách se dozvíme, jak náročné to v Praze bude. V té době totiž může každý podat připomínky, které bude muset město vypořádat. Tentokrát to bude patrně o to složitější, že Metropolitní plán je jiný, inovativní, obecnější než současný územní plán, který během 18 let doznal tři tisícovky změn.
Metropolitní plán reaguje na to, že v digitální společnosti nelze narýsovat využití každého centimetru čtverečního na roky dopředu. „Můj soukromý odhad je, že přijde osmdesát tisíc připomínek,“ tipl si moderátor konference a předseda Gremiální rady IPR Petr Hlaváček. Pak je ovšem třeba dopředu říci, že to nebude neschopností tvůrců plánu, ale spíše důkazem, že podle současného stavebního zákona lze vyrobit plán pro desetitisícová města, ale ne pro milionové metropole.
Znovu a radši jinde
Diskutující poukázali na to, že se stavební zákon stal tak přeregulovaným, že podle něj vlastně nejde projednat ani větší stavbu v reálném čase. Místopředseda České komory architektů Pavel Hnilička přirovnal stavebníky ke sběratelům razítek. Těch musí získat od dotčených orgánů kolem čtyřiceti. Utopeny v papírech stavební úřady nestíhají lhůty, natož číst rozsudky soudů, u kterých končí značná část napadených povolení. „Kdo chce škodit, má řadu možností. U velké stavby dokáže protáhnout povolování na deset dvanáct let.
Stačí psát připomínky,“ konstatoval Hnilička.
Přednášející nesdílejí optimismus ministerstva pro místní rozvoj, které začalo psát zákon zbrusu nový.
Ondřej Boháč si myslí, že zákon by měl vzniknout mimo úřad. „Nikdo si vlastní rybník nevypustí. Já to vím, jsem také představitel úřadu. Rezistence systému je zkrátka obrovská. Změna by připravila o vliv a razítka spoustu lidí,“ soudí Boháč. Každopádně nový zákon je otázkou let. Členka České společnosti pro stavební právo Renáta Pintová Králová nastínila proto alespoň některá opatření, která by mohla Praha udělat rychle. Pomohlo by, kdyby existovaly k současným předpisům metodiky, které by sjednotily jejich výklad, aby se úředníci přestali bát rozhodovat. Metodiky by mohl vydávat velký pražský stavební úřad, který by řešil větší projekty a metodicky vedl ty menší. Do roku 2003 existoval, což je doba, kdy ještě územní rozhodnutí mělo pět stran a úřad jej byl schopen vydat během dvou měsíců. •
O autorovi| Hana Boříkové, borikova@mf.cz
