Do míst na soutoku Vltavy a Berounky přišla v Praze povodeň jako první. Odchází jako poslední. Ještě minulý týden měli lidé v Lahovičkách vodu ve sklepech, na předzahrádkách se kupil poničený nábytek. Část obyvatel čekala, až jim magistrát pošle firmy, které spoušť opraví. Obývají domy, které město po povodni v roce 2002 od poškozených vykoupilo. Část „plaváčků“ si tak Praha vyrobila sama: noví nájemníci zabydleli opuštěné domy s rizikem, které považovali za mizivé.
Lahovice a Lahovičky jsou totiž adresami, kde politikové na protipovodňová opatření rezignovali. V poměru ke chráněnému majetku by stála příliš. Lahovická niva navíc představuje jedinou lokalitu před Prahou, kde se může voda rozlít a ubrat řece na síle. Praha proto před devíti lety nabídla obyvatelům, že od nich nemovitosti vykoupí a vezme riziko na sebe. Městskou kasu to stálo 200 milionů korun.
Sirény selhaly
Zdejší lidé vědí, co voda dokáže, zdůrazňuje starosta městské části Zbraslav Aleš Háněl. Už byli na ulici, když Lahovičkami procházely tříčlenné hlídky a nabádaly občany, aby odešli. Voda přišla také tentokrát strašně rychle. „Dlouho jsem byl ujišťován, že průtok nebude tak vysoký. Když potom už bylo jisté, že Lahovičky a Lahovice budou zase pod vodou a je třeba obyvatele evakuovat, nezafungovaly sirény,“ vzpomíná na dramatický první červnový víkend starosta.
To, že tato místa v katastru Zbraslavi budou vždy nebezpečná a úřad se o obyvatele bude muset postarat, bere jako fakt. Vnímají to tak i starousedlíci. Ti, co domy opravovali po povodni v roce 2002, s vodou počítali. Často si upravili bytové prostory v patře a přízemí využívají jinak. Proč sem ale město stěhuje další nové obyvatele, starosta nechápe.
Zmařená šance
Ochrana Lahovic a Lahoviček by kromě ekonomické nevýhodnosti narážela na technické limity. Vznikl by ostrov odpojený od všech energií. Vzhledem k písečnému podloží by voda navíc prosakovala dovnitř. Místní jsou přesvědčeni, že modřanský jez učinil historicky z údolí v podstatě vodní dílo a strakonická silnice, která v sedmdesátých letech rozpůlila obec, funguje jako přehrada. „Město propáslo po povodních v roce 2002 historickou možnost. Stát tehdy hovořil o tom, že takové oblasti jako Lahovičky by bylo nejlepší přemístit, vytvořit osadu jinde,“ upozorňuje Tomáš Pelikán z Asociace postižených povodní.
„Náš původní návrh počítal s prodejem ruin za jejich zbytkovou hodnotu a směnu pozemků v jiné lokalitě pro stavbu nových Lahovic. Město ale nedokázalo rychle reagovat. Poté, co se lidé vrátili zpět a začali z pojistek domy dávat dohromady, bylo na zásadní, rozumné a hlavně pro Prahu efektivní řešení pozdě,“ vzpomíná Pelikán na dobu před 11 lety, kdy asociace vznikla. S cílem přimět k akci pražské politiky.
Výkupy pod tlakem
Stalo se. Praha rozhodla o výkupech prvních nemovitostí v roce 2004, o rok později proběhla další vlna. Město tehdy „bralo“ už opravené domy za ceny, které někteří na stránkách sdružení nazývají velkorysými. Umožnily jim postavit si domov na jiných místech a začít znovu.
Povodeň znovu oživila debaty o tom, zda bylo lepší odejít, nebo zůstat i s rizikem, že se už příště o sebe budou muset postarat sami. „Nejhorší pro naši rodinu bylo to žití v nejistotě, kdy to zas přijde. To vyklízení, zničená zahrádka atd. Každý se ale mohl rozhodnou sám a to je třeba respektovat. Usnesení o odkupech jsou veřejná, takže není žádné tajemství, že mnozí obdrželi vysoko nad deset milionů korun a za to si hned u Prahy nebo s trochou štěstí i nahoře v Radotíně mohli postavit domky dva. Můj soused dostal skoro 15 milionů, postavil si dům v Lipencích na kopci a ještě mu zůstalo. Na druhou stranu chápu, že je těžké se odtrhnout od svého hnízda,“ píše na stránkách asociace Milan Muchna, který svůj dům prodal. Tomáš Pelikán se rozhodl zůstat.
Nabídky města mohli podle něj využít pouze ti, kteří o odkup požádali ještě v roce 2003. Ti další, kteří si to rozmysleli, když jim začali odcházet sousedé, už měli smůlu.
Celý text naleznete v aktuálním vydání týdeníku Euro
