PRAMEN BEZ VODY

Hospodářskopolitické tápání vlády

Miloš Zeman si vybral tým, se kterým vstoupil do Strakovy akademie hlavním vchodem, zcela sám. Jestliže nyní je v situaci, kdy ministři nezvládají své resorty a kdy vláda není schopna formulovat konzistentní hospodářskou politiku, padá odpovědnost jednoznačně na jeho hlavu.

Příprava dokumentů charakterizující hospodářskou politiku vlády vázne, zpoždění se počítá v některých případech na měsíce. To, co vzniklo jako Průmyslová politika vlády České republiky a pod časovým tlakem odešlo do Bruselu, je v kvalitě, k terá neobstojí ani základní odborné oponentuře.

Dalšímu běsnění rozdávačných ministrů udělalo přítrž ministerstvo financí, když dalo písemně na vědomí, že státní kapsa je nejen prázdná, ale také značně děravá.

Není třeba moc vzpomínat, aby si člověk vybavil to množství bonmotů a ostrých odsudků, kterými dnešní premiér ještě před nedávnem zdaleka nešetřil. Jejich podstata byla jediná: Vláda nemá hospodářskou politiku. Pusťte nás k tomu a my vám ukážeme, jak vypadá demokratická vláda v tržní ekonomice. Voliči a Václav Klaus rozhodli, že Miloši Zemanovi splní toto přání a Miloš Zeman nám ukázal. Po třičtvrtě roce vlády marně pátráme, kdeže je ta hospodářská politika, kdeže je řešen í hodně zastydlých problémů české ekonomiky.

Na druhou stranu se můžeme těšit z toho, že se potvrdila pověst ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra. Socialistický ředitel vede rozpadající se resort a se slzou v oku vzpomíná na RVHP. Na ministerstvu práce a sociálních věcí sedí sociální inženýr Špidla, odhodlaný proplácet důchodcům benzin na víkendové výlety na chalupy, i kdyby kvůli tomu měl z pracujících vydělávajících více než minimální mzdu sedřít kůži a prodat ji Baťovi. Antonín Peltrám nám zase předvádí, jak může dobře pracující byrokrat zatočit se zahraničním investorem. Ministr financí vypadá z tohoto pohledu zdaleka nejlépe, nebýt vzpomínek na jeho nedávné obchodní aktiv ity kolem financování strany a domácnosti, podnikání v Libertě a spolupráci s konkursním správcem, který oholil věřitele na kost. Zbývá snad jen místopředseda vlády Pavel Mertlík, který je sice názorově kovaný sociálnědemokratický key nesián, nicméně to je pro řadu jeho vládních kolegů nežádoucí pravicová úchylka a tomu odpovídá i jeho autorita ve vládě.

Ti všichni sice sepisují své vize, jak se můžeme přiblížit k Evropské unii, ale zároveň doufají, že se tak nestane příliš brzy. Ještě je třeba provětrat kapsy daňových poplatníků, nejméně do desátého kolena a rozdělit, co se dá. Tak k tom u alespoň přistoupil při tvorbě průmyslové politiky ministr Grégr. Spousta programů a spousta stamilionů korun zajistí živobytí spoustě ministerských úředníků pověřených rozdělováním many nebeské. O tom, že to průmyslu nepomůže a v Bruselu se nám smějí, až se za břicho popadají, není pochyb a vědí to všichni. Co na tom. Hlavně že máme průmyslovou politiku.

Strážce pokladu Svoboda sice Grégra trochu klepl přes prsty svou prognózou rozpočtového hospodaření v nejbližších letech, ale vzápětí byl z jiného důvodu pokárán prvním místopředsedou vlády Špidlou, kterého se dotkla myšlenka o možnosti z avádění úsporného sociálního modelu. Má totiž opačné pojetí státní pokladny. Nejprve je potřeba zjistit, jaké jsou skutečné potřeby sociální sítě, a pak ať přijde ministr financí navrhnout, jak potřebné peníze seženeme. Jeho požadavek přivázat růst důchodů na růst reálných příjmů totiž do budoucna zakládá dodatečné výdaje na důchodový systém v řádu desítek miliard korun.

Koneckonců daně jsou na světě už dvě stě let a sociální pojištění není také nejmladší. Nakonec ještě před pár lety stát sbíral v zájmu pracujících podnikům až devadesát procent zisku a ekonomika také fungovala.

Je to moc pěkné představení, jenže pramen zábavy vyschl a žádná žába se v něm nevykoupe. To dřív přijede náklaďák a na rozpáleném asfaltu z ní udělá poměrně nevzhlednou hmotu. Utajovaná Svobodova zpráva o očekávaném vývoji st átních financí má jeden nevyslovený závěr. Ani ta nejlepší menšinová vláda není schopna prosadit zcela nezbytná opatření. Sestavování rozpočtu na příští rok se s největší pravděpodobností záhy promění v sestavování většinové vlády. Zeman je špa tný prognostik. Jeho odchod do důchodu tak přijde patrně o dost dříve než v roce 2001, jak si naplánoval. A pokud bude jeho strana opravdu chtít obstát v nové situaci, tak jeho nástupcem sotva může zvolit Zemanem vybraného ekonomickéh o romantika Špidlu. Stanislav Gross, který je jako druhý na řadě, také nebude to pravé pro dobu nepohody a rychlého kroku k evropským standardům politiky a hospodářství. Kdo tedy nastoupí po nich, když o Klause v čele vlády také nikdo z ekonomů nestojí? Máme vůbec šanci zvolit si vládu, která tuto zemi dovede mezi dobře spravované země Evropské unie?

Najdou se politici schopní připravit schéma nezbytných deregulací cen energie a bydlení, odhodlaní opravdu snížit váhu mandatorních výdajů státního rozpočtu, aby vláda měla na vládnutí nějaké peníze a nebyla jen sociálním přerozdělovačem? Mimo chodem, Zeman sliboval takovou koncepci již loni na podzim na setkání s pražskými novináři a hájil tím čerstvě sestavený rozpočet. Nyní si na to již sotva vzpomene.

Nemáme moc na výběr. Vstup do Evropské unie je jedinou šancí české ekonomiky srovnat krok a zařadit se mezi vyspělé státy. Tahle šance nám nebude nabízena donekonečna. Příprava vyjednávacích materiálů jasně ukázala, že s některými ministry to nepůjde. Tím pádem to nejde ani s jejich předsedou, který jim tu práci zadal. S nimi nás čeká vstup do RVHP - Rodiny vyrabovaných hospodářství pravěku.