Recyklační monopoly škodí sběru i kapse
Svobodu odložit opotřebený domácí elektrospotřebič na libovolné sběrové místo si občan musí vykoupit při opatřování spotřebiče nového. Krom výjimečného způsobu z ruky do ruky při výměně starého za nový přístroj přímo v prodejně však tyto dva kroky spolu svázány nejsou. Odkládat na sběrové místo může kdokoli a recyklační příspěvky naopak platí každý, bez ohledu na to, jestli dá starou ledničku opravdu do sběru nebo si ji strčí jako rezervu do sklepa. Dobrou zprávou je, že u chladniček, různě velkých elektrospotřebičů z oblasti takzvané bílé techniky i u nástrojů a nářadí, vyráběných partnery kolektivního systému společnosti Elektrowin, jsou na těchto poplatcích od začátku letošního roku velké slevy. Příspěvek na chladničku klesl ze 420 korun na 300 korun, u velkých spotřebičů ze 130 na 90 korun a u nářadí z deseti na sedm korun. Kolektivní systém společnosti Asekol zlevňoval už v průběhu minulého roku. Příspěvek na klávesnici počítače klesl z deseti na čtyři koruny, u myši ze čtyř na korunu, u počítače zůstal na třiceti korunách. Další slevy plánuje Asekol po uzávěrce nákladů a výdajů za rok 2006. Jak potěšitelné zjištění. Ale jen do chvíle, než se dozvíme, že vedle zmíněných firem, které na likvidaci elektroodpadu získaly od ministerstva životního prostředí státní monopol, oficiálně existují několikanásobně levnější kolektivní systémy, jimž je pod nejrůznějšími záminkami bráněno takzvaným historickým elektroodpadem se vůbec zabývat.
Od kolébky do hrobu.
Každý výrobce je povinen postarat se o svůj výrobek od vypuštění z bran továrny až do chvíle, kdy přestane sloužit. Na splnění své povinnosti může vytvořit vlastní sběrový systém, nebo se stát členem kolektivního systému, který spravuje nějaká právnická osoba. Většinu českých kolektivních systémů založila už existující podnikatelská sdružení, k nimž volně přistupují další výrobci. Kolektivních systémů je šest, jejich postavení je však velice nerovné. Svoje poslání starat se o dožívající výrobky svých členů ještě nemohou plnit, protože od platnosti zákona uplynul krátký čas a výrobky budou ještě dlouho funkční. Na sběrných místech se zato hromadí takzvaný historický odpad, jehož výrobci často už neexistují. Právě proto se vybírá recyklační příspěvek, který musí krýt náklady na sběr, svoz a recyklaci anonymního „historického odpadu“. Velmi nepovedená vyhláška ministra Ambrozka nerozděluje odpovědnost za tento odpad podle poměru výrobců na současném trhu, ale dává ji jedinému, majoritnímu kolektivnímu systému v každé z deseti skupin výrobků. To samo o sobě teoreticky zadělává na desetkrát pět problémů za předpokladu, že představitelé vybraného systému jsou spokojeni. Ve skutečnosti tolik sporů není, ale stojí za to.
Zápas o hegemonii.
Skupina poslanců a senátorů podala podnět Ústavnímu soudu ke zrušení nebo seškrtání této vyhlášky. Zpochybnil ji i antimonopolní úřad, protože omezuje hospodářskou soutěž. Přinejmenším ve třech důležitých skupinách výrobků – v informačních technologiích a komunikacích (skupina 3), v elektrických nástrojích a zahradní technice (6) a v hračkách a vybavení pro volný čas a sporty (7) – zůstaly silné kolektivní systémy s vysokým podílem na trhu mimo výběr ministerských úředníků a jejich představitelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutí bylo mylné a poškodilo je. Podle informace předsedy představenstva Rema Systému Davida Beneše se způsobem výběru zabývá útvar odhalování korupce a finanční kriminality Policie České republiky. Beneš má v ruce znalecký posudek, který dokládá, že podniky sdružené v kolektivním systému Remy vytvářejí pětaosmdesátiprocentní zastoupení na trhu.
Mezitím Rema 5. 11. vyhrála soud s ministerstvem životního prostředí, jehož výsledkem je, že se nový ministr bude muset zabývat rozkladem Remy proti Ambrozkovu rozhodnutí určit dominantním kolektivním systémem 3. skupiny firmu Asekol. Zástupci Retely se zase snaží doložit největší podíl svých výrobců elektronástrojů ve skupině 6, kterou ovšem od úředníků ministerstva životního prostředí získal kolektivní systém Elektrowin.
Recept mají očerňovaní.
Provozní ředitelka Elektrowinu Tereza Ulverová nevidí v Retele skutečnou konkurenci, protože tento systém nemá podle rozhodnutí ministerstva ani podle jejího názoru právo nakládat s historickým odpadem. „Svými aktivitami a nízkou cenou zasahují do konkurenčního prostředí a poškozují je,“ myslí si Ulverová. Eelektrowin nabádá před Retelou dokonce v inzerátu. Jenže model Retely je mnohem životnější než ty protežované, protože kryje jen skutečné náklady, nevytváří nadměrné finanční rezervy a šetří kapsu občanů i výrobců. Jednatel Retely Jaroslav Vladík vidí schůdné řešení pro všechny: „Ať každý sbírá podle výše produkce. Když sebere menší procento, než odpovídá prodeji, musí ostatním zaplatit. Když sebere víc, dostane od nich zaplaceno on. Sběr poroste a náklady klesnou.“
