Prasečiny

Americký badatel Polansky tvrdí, že u zrodu pracovního tábora byli Schwarzenbergové

Třikrát jsme během jediného týdne navštívili Lety u Písku, třikrát jsme se zastavili tam, kde byl za války nejdříve kárný pracovní tábor pro tuláky, žebráky, hazardní hráče a notorické zahaleče (od srpna 1940), poté sběrný tábor s charakterem preventivní policejní vazby (od ledna 1942) a posléze cikánský tábor pro internaci romských rodin (od srpna 1942 do srpna 1943). Nikdy jsme nikoho nepotkali. Ačkoli noviny jsou po sedmileté přestávce opět plné článků odsuzujících skutečnost, že na místech, kde na následky mučení, podvýživy a tyfu zemřelo 326 Romů a další stovky odtud směřovaly do osvětimského plynu, stále stojí velkokapacitní vepřín, zájem o návštěvu pietních lokalit je nulový. Všechny věnce u památníku postaveného na místě hromadných hrobů jsou suché, svíce dávno dohořely. Zdá se, že většinu Čechů i současných Romů letský problém nepálí. Či snad pálí, a proto sem nejezdí?

Nikdo nám nedá ani korunu.

Premiér Paroubek hovoří o tom, že náklady spojené s likvidací vepřína a výstavbou důstojnějšího památníku mohou dosáhnout 500 až 800 milionů korun. Pro začátek by stačilo, kdyby stát uvolnil takových osm stovek a obnovil ulámané směrové tabule, které mají návštěvníky k současnému památníku a k lokalitě bývalého tábora dovést. „Mimo oficiální vzpomínkové slavnosti v dubnu a květnu, kdy přijíždí vládní a romská honorace, tady nikoho nepotkáte. Pro obec znamená údržba těch ploch jenom starost, nic z toho nemáme a nikdo nám na to nepřidá. Dříve, když ještě existovaly okresní úřady, jsme ročně dostávali asi dvacet tisíc korun, teď vůbec nic. Nebýt těch mrtvých, tak se na to dávno vykašlu,“ říká starosta obce Lety Rostislav Jandera. Na letský tábor má osobní vzpomínku. „Byli mi asi čtyři roky. S dědou jsme se chodili večer dívat ke vratům, jak cikánští vězni vozili od tábora na hřbitov do Mirovic své mrtvé.“ Po válce byla na místech tábora obecní draha a mladý Jandera tam pásl dobytek. I po šedesáti letech jsou vzpomínky živé. „Na mě jednou jeden z českých četníků, kteří tábor hlídali, poštval svého psa,“ vybavuje si devětasedmdesátiletý penzista z Letů Josef Klenovec. Patří k těm, kteří si myslí, že by vláda na likvidaci vepřína peníze dávat neměla: „Důchody nám nepřidají a na bourání peníze jsou?“. Představitelé romských organizací (v čele s Čeňkem Růžičkou z Výboru pro odškodnění obětí romského holocaustu) i další aktivisté hájící lidská práva, dali ale jasně najevo, že prasečák už nehodlají tolerovat. Odmítají argumenty, že pohřebiště je mimo areál vepřína a též nepřijímají návrh, aby peníze šly raději na vzdělávání mladých Romů, protože „tam by měly jít tak jako tak“¨.

Když to nepůjde po dobrém, vyvlastnit.

„Pro mě je pokračování této národní ostudy nepřijatelné, vláda by už konečně měla rozhodnout,“ říká i senátor Karel Schwarzenberg. Vidí jednoduché řešení, pokud se ministři s vlastníkem vepřína, s firmou AGPI Písek, nedohodnou. Vyvlastnění. „Když se mohou ve veřejném zájmu, za odpovídající náhradu, vyvlastňovat pozemky pro dálnice, silnice či letiště, tak v tomto případě by to mělo jít tuplem. Hlavně už je třeba konat, jednat, dělat, nekecat!“ naléhá senátor. Je též důrazně pro to, aby při případném stěhování ze starého do nového vepřína byla brána v potaz amortizace současného provozu a rozdíl si majitelé AGPI doplatili ze svého. Karlu Schwarzenbergovi je problém bližší než jiným. Nejen proto, že vlastní pozemky v bezprostředním okolí vepřína, včetně Lipešského rybníka (nyní už jsou nemovitosti převedeny na jeho syna Jana), ale i proto, že on, současný majitel tři kilometry vzdáleného zámku Orlík, byl jako malý chlapec s rodiči nedaleko, když čeští četníci v letském táboře věznili a mučili Romy a využívali je k otrocké práci. „Jsem ročník 1937 a matné vzpomínky mám až z pozdější doby, kdy od roku 1942 bylo celé naše panství pod nucenou správou a my byli vykázáni z Orlíku do Čimelic. Vidím před sebou ty nešťastníky, jak stavěli novou silnici z Letů směrem na Tábor. Hlídali je četníci s puškami a nasazenými bodáky.“

Náhodný objev.

Nebýt amerického badatele, spisovatele a bývalého boxera Paula Polanského, možná by zůstal příběh tábora v Letech zapomenut. Polansky, rodák z Mason City (stát Iowa), jehož prarodiče z otcovy strany pocházeli z Vodňan a Pacova, se zajímal o minulost svého rodu a obecně i o celou českou emigraci do USA v 19. století. Už dříve zjistil, že určitým průkopníkem po revolučním roce 1848 byl Žid Josef Levy z obce Lety na jih od Prahy, který se dostal do Clevelandu ve státě Ohio. Za ním pak následovaly stovky a tisíce dalších emigrantů. V roce 1992 při pátrání v třeboňském státním archivu čirou náhodou narazil i na 40 tisíc dokumentů týkajících se tábora v Letech, které byly do té doby nepřístupné veřejnosti. Až v lednu roku 1994 mu byl povolen vstup do těchto složek. Více než tisíc dokumentů si okopíroval. Dne 15. května 1994 noviny v Decorah ve státě Iowa otiskly na první straně Polanského článek pod titulkem Badatel tvrdí, že Češi zahubili tisíce Romů. Češi prý tají svou minulost a prezident Havel kryje zločiny.
Skandalizující informace (dnes můžeme říct, že údaje o tisících obětí nebyly pravdivé) se dostaly až k lidem z českého velvyslanectví ve Washingtonu. Zavolali Polanskému a domluvili si s ním schůzku. Nechtěli prý žádnou další publicitu kolem Letů. Nabídli mu, že vytvoří komisi, která spolu s ním bude studovat dokumenty, přislíbili též odstranit velkovýkrmnu vepřů a postavit na místě důstojný památník. Jak Polanský uvádí ve své knize Tíživé mlčení, ani přes jeho urgence, nebyla spolupráce navázána. V září 1994 odcestoval do Prahy sám a odtud znovu do Třeboně. Tentokrát mu však již vstup do archivu nebyl povolen (Polanský tvrdí, že tam před ním byli agenti z ministerstva vnitra, vyhrožovali zaměstnancům a chtěli informace o jeho práci). Faxoval prezidentu Havlovi a žádal ho o pomoc. Prezidentská kancelář mu odpověděla, že prezident pozorně sleduje jeho práci, ale Lety a válečné zločiny nejsou v jeho jurisdikci. Polanského odkázala na ministerstvo zahraničí, kde ho jistý dr. Havlas ujistil, že několik měsíců dokumenty z Letů studoval a došel k závěru, že tábor byl řízen Němci, že není nikdo, kdo by přežil, a to z vězňů ani z personálu. Velkovýkrmna je příliš veliká, nelze ji odstranit. Vláda plánuje postavit malý památník. Na oficiální odhalení pomníku Polanský nebyl pozván, až po několika urgencích mu prezidentská kancelář nakonec přislíbila, že mu pozvánku pošle, ale musí přestat na prezidenta Havla útočit. Souhlasil, když ale Havel ve své řeči při odhalování přizná, že Lety byly českým koncentračním táborem, nikoli německým.

Svědectví živých.

Památník byl odhalen 13. května 1995 a kromě prezidenta se aktu zúčastnila řada politiků a významných činitelů, mimo jiné ministr vnitra Jan Ruml, ministr kultury Pavel Tigrid a též někdejší prezidentův kancléř Karel Schwarzenberg. Havel prý odmítl Polanskému podat ruku a Jan Ruml mu řekl, že se mu nelíbí co napsal a publikoval o prezidentovi, ale také řekl, že tento obřad by se zřejmě nekonal, kdyby nezveřejnil výsledky svého bádání o Letech. Organizátoři jej nechtěli vpustit ani na následující seminář a nechtěli jej nechat promluvit. „V té chvíli se můj život změnil. Slíbil jsem si, že najdu ty, kteří Lety přežili,“ uvádí ve své knize Polanský.
„To je myslím Polanského největší zásluha, že shromáždil svědectví desítek ještě žijících bývalých vězňů, či jejich příbuzných,“ říká německý publicista Markus Pape, který s Polanským po jistou dobu spolupracoval a sám napsal knihu A nikdo vám nebude věřit. Oba, jak Polanský, tak Pape mají v Česku řadu přátel i tvrdých kritiků. Některými českými historiky byli obviněni, že záměrně lžou, převrací fakta a snaží se vykonstruovat odpovědnost Čechů za romský holocaust.

Brutální Bouře.

Polanský se Letům věnoval i v dalších knihách. Snad nejbrutálněji z hlediska odpovědnosti Čechů za zvěrstva v letském táboře vyznívá román Bouře z roku 1999. Mezi čtenáře se ale dostalo jen asi 150 výtisků, zbytek zničila prasklá voda v patře nad skladem nakladatelství. Bouře je určitým hybridem mezi historickým dokumentem a literární fikcí, bohužel těžko se zjišťuje, se kterým žánrem autor právě pracuje. Polanský válečný příběh Letů vkládá do vesnice s názvem Roky, vystupuje v něm i Karel Schwarzenberg, otec současného senátora, a to jako kníže Albert von Weissenberg. Polanský se svým románem snaží naznačit, že původní kárný pracovní tábor (nikoli však pozdější daleko tvrdší cikánský intervenční tábor, některými nazývaný koncentrační) byl v Letech zřízen na žádost místního šlechtického rodu u ministerstva vnitra protektorátní vlády (viz ukázka z knížky). Schwarzenbergové se údajně potřebovali vypořádat s rozsáhlou lesní kalamitou po sněhové bouři v prosinci 1939. V jejich lesích se prý proto vystřídalo několik várek nuceně nasazených - Slováci, nezaměstnaní, poté Židé z okresu Písek (jako intelektuálové se v lese příliš neosvědčili a nakonec byli dle knihy odsunuti do Terezína). Naopak Cikáni, kteří přišli po nich, se ukázali jako dobří dělníci, mimo jiné proto, že si v lese velmi dobře rozuměli s koňmi.

Nepředložil důkazy.

O okolnostech vzniku letského tábora se novinové články příliš nezmiňují. Nakolik je možné věřit Paulu Polanskému? Nehrají v jeho díle větší roli emoce? Které údaje jsou pravdivé a které smyšlené? „Myslím, že podlehl falešným informacím. Kdysi jsem se s panem Polanským setkal v kavárně a debatovali jsme o tom. Požádal jsem ho, aby mi ukázal důkazy o nějaké naší žádosti na ministerstvo vnitra, ale on mi nic nepředložil. Nemohu tvrdit, že to bylo tak či onak, protože jsem se o to nikdy detailně nezajímal. Chci jen říct, že se mi to zdá velice nepravděpodobné,“ říká senátor Schwarzenberg, přičemž nepopírá, že v prosinci 1939 jejich lesy skutečně kalamita postihla. „Ale nebyl to nějaký ohromující polom, takové se objevují každých deset či dvanáct let. Předtím byl podobný v roce 1929. Hlavně také nezapomínejte, že v té době nebyl nějaký velký problém sehnat pracovní sílu, protože bylo hodně nezaměstnaných.“ I přesto si senátor Polanského práce váží. „Má velké zásluhy. Právě jemu vděčíme za upozornění na problém Letů,“ uznává Američanovu práci.

Přečtěte si kroniky.

Paul Polansky byl minulý týden v Praze, přednášel neudržitelných životních podmínkách Romů v Kosovu, kde nyní působí. I týdeník EURO se ho tázal, zda má nějaké důkazy, že si pracovní tábor objednali Schwarzenbergové. „Existují každopádně dokumenty dokazující, že se Schwarzenbergové podíleli na výstavbě tábora. Kniha Bouře je sice román, ale je v něm skryt opravdový příběh. Jestli bych si něco přál, tak aby nějaký novinář obešel obce kolem panství Schwarzenbergů, protože by si řadu věcí ověřil v obecních kronikách. Zjistil by, kdo tam nuceně, bez nároku na odměnu, pracoval, že to nebyli jenom Romové, ale také čeští bezdomovci, Židé, po válce i sudetští Němci,“ říká Polansky. Připomíná, že před napsáním knížky hovořil i s žijícími pamětníky. Do svého románu dokonce zasadil i postavu Václava Šavla, což má být otec exprezidenta, Václav Havel starší. Kromě jiného uvádí, že v Rokách (Letech) pracoval jako dozorce jeho bratranec. To se zdá být ale jen ničím nepotvrzená fabulace a možná i vyřizování si nějakých osobních účtů, protože Polansky nepopírá, že pro příbuzenský vztah žádné důkazy nemá, kromě toho, že mezi dozorci byl skutečně jeden s příjmením Havel. „Mluvil jsem ale s dvěma lidmi, kteří za války sloužili u rodičů Václava Havla. Ti mi řekli, že matka Havla jim vždycky hrozila, že pokud nebudou dobře pracovat, půjdou do Letů. Z toho jsem usoudil, že tam nějaké spojení existovalo,“ říká americký spisovatel.

Je to síla.

Když nic jiného, tak Polanského literární aktivity a odezva veřejnosti ukazuje, že přestože Lety nejsou zdaleka tak navštěvované jako třeba Lidice, problém i dnes zůstává senzitivní. Je otázkou, co v tom může změnit zbourání vepřína. Bude to možno označit za vypořádání se s vlastní minulostí? „Myslím, že je to stále téma jako hrom, kterému se nikdo pořádně nevěnuje. Je třeba velice pečlivě rozdělovat mezi tím, co je možno zdokumentovat a co nelze, přičemž i to, co je zdokumentovatelné, je síla a člověk nestačí žasnout,“ říká sociolog Fedor Gál, jehož nakladatelství vydalo knihy Polanskému i Papemu.

Každý něco.

Názor odpovědných osob z vládních i nevládních kruhů se i pod nátlakem Evropského parlamentu stále více posouvá k likvidaci prasečí farmy. I firma AGPI Písek by již byla ráda, kdyby nebyla spojována s tímto politickým problémem. „Poškozuje to naše obchodní vztahy. Naši partneři se nás ptají, zda budeme existovat i v budoucnu, zda firma nezanikne,“ říká generální ředitel a místopředseda představenstva Jan Čech (více viz rozhovor).
Senátor Schwarzenberg navrhuje, aby na místě vepřína vznikl nějaký prostý pietní sad, bez okázalých „betonových či žulových hrůz“, kde by se lidé mohli zamýšlet nad vlastní historií. Největším problémem budou finance. Markus Pape, hovořící za Výbor pro odškodnění obětí romského holocaustu, ale upozorňuje, že pokud česká vláda zajistí likvidaci vepřína, německý kabinet je prý připraven financovat výstavbu důstojnějšího památníku i jeho údržbu. Také si myslí, že peníze na vzdělávání Romů, o kterém jako o variantní možnosti hovoří někteří politici, by mohla poskytnout Evropská unie ze strukturálních fondů. Vládní zmocněnec pro lidská práva, poslanec Svatopluk Karásek v rozhovoru pro týdeník EURO mimo jiné uvedl, že by část nákladů měla být uhrazena z veřejné sbírky, uvažuje též, že by se do samotné demolice objektů mohli zapojit formou nějaké brigády samotní Romové. Chce se v tomto směru obrátit i na Evropskou radu Romů. Sama firma AGPI nevylučuje, že se na svém stěhování do „nového“ bude finančně spolupodílet. Každopádně se zdá, že pokud Lety nemají znovu jitřit staré rány, jen vícezdrojové financování může být přijatelným kompromisem.

Z knihy, kterou nikdo nezná

Úterý 16. ledna 1940, Praha: Zatímco dr. František Jirák studoval vojenskou mapu jižních Čech, kterou měl rozloženou na stole, dr. Benda studoval jeho, toho byrokrata, jenž byl náměstkem ředitele odboru č. 5 na Ministerstvu vnitra. Malý. Trochu příliš malý na člověka, který kdysi sloužil v generálním štábu české armády. Pečlivý. Na stole se mu neválely žádné papíry. Příjemný. Ochotný pomoci, když vyslechl, proč se na něj Dr. Benda obrací.
„Našel jsem jedno místo,“ řekl Jirák. „Lesy na západ od vesnice Skaly. Nedaleko od letního cvičiště, které má česká armáda blízko Roků.“ „Půda mého klienta se rozprostírá kolem vesnice Roky,“ řekl Benda. Jirák položil prst na mapu. Ačkoliv mu dr. Benda ještě nesdělil jméno svého klienta, tato informace se nacházela na vojenské mapě. Kníže Albert von Weissenberg.
„Můj klient je samozřejmě ochoten sám poskytnout pozemek pro pracovní tábor,“ řekl dr. Benda.
Jirák se pousmál. Další šlechtický rod, který potřebuje levnou pracovní sílu, ale stydí se to přiznat. Kdyby věděli, kdyby jen věděli, jak pomáhají českému válečnému úsilí, když se dožadují pracovního tábora.
„Z toho, co vidím na naší mapě, to možná nebude nezbytné,“ řekl Jirák. „To armádní cvičiště tady je dostačující. Sousedí s pozemky vašeho klienta,“ dodal jakoby mimochodem, „jestli správně předpokládám, že jde o knížete Alberta von Weissenberga.“ Dr. Benda si odkašlal. Měl instrukce udržet jméno klienta v tajnosti, dokud nedojde k dohodě. „Pokud té věci správně rozumím,“ řekl Jirák, „kníže Albert by chtěl, aby Ministerstvo vnitra vybudovalo pracovní tábor poblíž jeho panství. Pak by mohl využít vězňů k vyčištění svých lesů, které minulý měsíc poničila sněhová vichřice.“ Dr. Benda chtěl rovnou nahlas říci „ano“. Nevěděl zdali je náhodou někdo neposlouchá….

(Ukázka z románu Bouře Paula Polanského, vydalo nakladatelství G plus G v roce 1999)

Jan Čech Druhotné zájmy Šéf AGPI Písek říká, že v územní plánu už vepřín v Letech nebyl EURO: V pátek 10. června jste jednali se zmocněncem vlády pro lidská práva Svatoplukem Karáskem o vepřínu v Letech. Už padly nějaké návrhy, jak problém vyřešit? ČECH: Hovořili jsme spíše o věcech, které tomu všemu předcházely. Vzájemně jsme si objasňovali pojmy, názory, ale k návrhu řešení jsme se nedostali.

EURO: Svatopluk Karásek má od vlády zatím jen mandát na „sondáž“, ale právo ve věci rozhodnout nikoliv. ČECH: Právě proto by bylo dobré, aby se tyto záležitosti do druhého kola jednání vyjasnily. Uvítali bychom, kdyby náš partner byl vybaven příslušnými kompetencemi, aby platilo, že když se na něčem dohodneme, tak se na to můžeme spolehnout.

EURO: Areál v Letech nevypadá zvenčí nějak zanedbaně, ale už je přes třicet let starý a zdá se být proto vcelku logické, když vládní zmocněnec chce, abyste se na stavbě nového vepřína spolupodíleli. Jste na to připraveni? ČECH: Nikdy jsme netrvali na tom, že ten náhradní provoz musí být za každou cenu nový, a také jsme nikdy neříkali, že se na případné nové výstavbě nehodláme nijak spolupodílet. Od počátku sledujeme jediný zájem, aby nebyla přerušena naše výroba a firma nebyla poškozena, byť jen o jediný halíř. Jestli zvýhodněna, to už není náš problém, to si musí ohlídat druhá strana.

EURO: Jakým procentem z celkových nákladů byste byli ochotni se spolupodílet? ČECH: Vláda je na tahu. Ta musí přijít s nějakým návrhem, ta by měla říci, kolik nový provoz bude stát a teprve potom můžeme diskutovat o míře spoluúčasti. Zatím nevíme, o čem se bavíme, zda o desetitisících, deseti milionech či o sto milionech. Když pominu morální stránku věci, tak firma AGPI nemá důvod cokoliv řešit. Tuto situaci jsme nezavinili.

EURO: Existuje pro vás ještě nějaká jiná varianta než ta, kterou nazýváte klíč za klíč? ČECH: O žádné jiné jsme neuvažovali. Už panu premiérovi Tošovskému jsem v roce 1998 sdělil, že jsme výrobní firma a chceme dál vyrábět. My se tím živíme, našim zaměstnancům to poskytuje obživu. Tady nejde jenom o jednu výkrmnu, jde i o další související provozy. Dennodenně se rodí nová selata a pořád rostou. To je kontinuální výroba.

EURO: Co všechno si pod AGPI Písek máme představit? ČECH: Jsme akciovou společností se základním kapitále 470 milionů korun. Máme 400 akcionářů, zemědělských podniků i fyzických osob. Vlastníme několik výrobních areálů. Šest poroden prasnic a tři výkrmny, přičemž jedna porodna je pohromadě s výkrmnou, takže jde celkem o osm areálů na výrobu vepřového masa. Lety jsou pro nás největší farmou, polovinu prasat vykrmujeme právě tam, 3800 tun masa ročně z celkem 7500 tun. Druhou nejvýznamnější činností je produkce vajec, jsme největšími producenty v České republice. Vejce vyrábíme ve dvou provozech, jeden je v Písku a druhý v Táboře. Kromě toho vykrmujeme ještě kuřecí brojlery a máme též rostlinou výrobu, 4600 hektarů zemědělské půdy.

EURO: Pokud byste se s vládou domluvili, že se bude stavět nový vepřín, kde by měl stát? Zdaleka ne všude lidé velkokapacitní vepřín uvítají. Nebude jim vonět. ČECH: Musí se najít nějaké vhodné místo, ale to není naše starost. To je podobné jako s hledáním místa pro úložiště jaderného odpadu. Toto všechno by mělo být součástí vládní nabídky. Nelze předložit jenom část návrhu a nepokračovat.

EURO: Z hlediska logistiky vám asi není jedno, zda to bude opět v Letech či někde v severních Čechách? ČECH: Já jsem mluvil o vhodném místu, vhodném i logisticky.

EURO: O kolik kilometrů jste ochotni se stěhovat? O pět, deset, padesát? ČECH: Záleží, kterým směrem. Je třeba hledat. Měli jsme vytipována dvě či tři místa, kde by se teoreticky mohlo stavět, ale o umístění je možno dále diskutovat. To už je relativně detail.

EURO: Umístění vepřína v Letech na místě bývalého internačního tábora, v němž umírali Romové, je politický a morální problém, ale nemohou v celé věci hrát roli i jiné zájmy? ČECH: Problém romského tábora nepochybně existuje, my jej rozhodně nepopíráme a nejsme proti jeho řešení, ale různé indicie nasvědčují, že určitou roli mohou hrát i další důvody. Mohu uvést například problematiku územního plánu oblasti kolem Vltavy.

EURO: Co je s územním plánem této oblasti Povltaví? ČECH: Je to jenom domněnka. Mám to podložené pouze tím, že jsme v příslušném návrhu plánu územního rozvoje pro tuto oblast nenašli ani jeden z našich provozů, přitom tady máme několik areálů. Jako by se s námi do budoucna už vůbec nepočítalo. Zajímavé je, že malinké farmy minimálního hospodářského významu tam zaneseny byly. Nevím, zda ten návrh byl nakonec schválen, ale my jsme v něm byli zcela opomenuti. Důvod neznám. Poslali jsme stížnost na ministerstvo pro místní rozvoj, ale nikdo nám neodpověděl.