UVOLŇOVÁNÍ PRACOVNÍHO TRHU Žhavá jednání posledních týdnů ukázala, že ani dva roky po rozšíření Evropské unie nejsou některé státy ochotny plně otevřít své pracovní trhy. Nedávná analýza Evropské komise přitom potvrdila, že z masivního přílivu levné pracovní síly není třeba mít strach.
UVOLŇOVÁNÍ PRACOVNÍHO TRHU Žhavá jednání posledních týdnů ukázala, že ani dva roky po rozšíření Evropské unie nejsou některé státy ochotny plně otevřít své pracovní trhy. Nedávná analýza Evropské komise přitom potvrdila, že z masivního přílivu levné pracovní síly není třeba mít strach.
V rámci předvstupního vyjednávání vyňala většina zemí původní evropské patnáctky pracovní migraci z volného pohybu osob. Dohodnuté pravidlo 2 + 3 + 2 totiž umožňuje starým státům bránit v této sedmileté lhůtě svůj pracovní trh před konkurencí z Východu. Pouze Britové, Irové a Švédi sebrali dost odvahy a otevřeli své hranice předpokládaným zástupům levných pracovníků. A jejich hospodářství na tom vydělalo.
STRACH MĚL VELKÉ OČI
Obavy z přistěhovalců, kteří naruší pracovní trh a zvýší nezaměstnanost, se ukázaly liché. Dokonce ani ve Velké Británii nedošlo až na nepatrné zvýšení nezaměstnanosti k žádným zásadním problémům. Přitom je tato země díky možnosti dorozumět se anglicky zdaleka nejoblíbenějším cílem lidí směřujících za prací.
Podle údajů Evropské komise zde občané nových členských zemí tvoří necelou polovinu procenta práceschopného obyvatelstva v produktivním věku. Statistika nicméně nezohledňuje fakt, že mnozí z nich byli v ostrovním království pouze za krátkodobým výdělkem, skutečné číslo tedy bude podstatně nižší. Příspěvek cizinců do ekonomiky shrnul pro deník The Guardian Peter Spencer, analytik firmy Ernst and Young: „Od Polska až po Slovensko tito lidé zaplnili mezery ve všech možných odvětvích průmyslu, od zemědělství přes zdravotnictví až po služby v gastronomii.“ Do určité míry je tato skutečnost odůvodňována tím, že cizinci jsou ochotni pracovat v nelukrativních oborech za víceméně minimální mzdy, nebo naopak v odborných sektorech s nedostatkem kvalifikovaných specialistů.
Podobná je i situace v Irsku, které na přílivu pracovní síly do značné míry staví svůj hospodářský růst. A konečně ve Švédsku, které navíc k otevřenému pracovnímu trhu ani nijak nadstandardně nechrání svůj příslovečně štědrý sociální systém, přibylo od rozšíření Unie pouze necelých deset tisíc pracovníků ze zahraničí. Tedy naprosto zanedbatelný počet.
KARTY NA STŮL!
Právě zkušenostmi z těchto tří zemí argumentovali během posledních týdnů vyjednávači z nových členských zemí, kteří se horečně snažili přesvědčit své protějšky z bývalé patnáctky o nesmyslnosti a zbytečnosti prodlužování restrikcí. Do konce dubna totiž musely jednotlivé státy „staré Evropy“ jasně uvést, zda hodlají v omezeních pokračovat další tři, ve velmi výjimečných případech až pět let.
Spojencem jim byly bruselské orgány, v čele s Evropskou komisí. Například komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Vladimír Špidla už v únoru tohoto roku vydal analýzu, která věcně popisuje přínos otevření hranic pro všechny strany a vyvrací některé vžité a často opakované obavy z tohoto kroku.
Plný úspěch zaznamenali u Španělska, Portugalska, Řecka a Finska. Tyto státy jasně oznámily svou ochotu odstranit dosavadní překážky, které občanům nových členských států bránily v přístupu na pracovní trh. „Španělsko muselo společně s Portugalskem při svém vstupu do Evropské unie přijmout desetileté omezení volného pohybu pracovních sil. Víme, jak se cítíte,“ komentoval například postoj své země státní tajemník ministerstva zahraničí Španělska Alberto Navarro.
Ani Finové necítí potřebu pokračovat v moratoriu na pohyb pracovních sil. V zemi je akutní nedostatek zdravotních sester, doktorů, řidičů nebo učitelů a přistěhovalci jsou jednou z možností, jak tuto situaci řešit.
ANI RYBA, ANI RAK
Nedostatek odborníků v některých profesích trápí mnohé další státy. Ty se proto rozhodly řešit celý problém šalamounsky: pracovní trh otevřou, ale jen pro vybraná povolání. Jde tedy jen o prohloubení praxe, která už dnes funguje například v Lucembursku.
Jednoznačně se v tomto směru vyjádřila Belgie. Jednotlivé regiony mají vypracovat seznam profesí, ve kterých je nedostatek pracovníků, a v nich bude občanům nových členských zemí pracovní povolení udělováno automaticky, během pěti dnů. Bruselský region, který už tento seznam zveřejnil, trpí nedostatkem zdravotních sester, řemeslníků, odborníků ve stavebních profesích a specialistů na IT. Lucembursko bude postupovat stejně, v zemědělství, vinařství a turismu budou dnešní zjednodušené povolovací procedury prakticky už jen formalitou.
Příkladu svých sousedů bude následovat i Nizozemsko. Zde vláda prosazovala úplné odstranění překážek, nedokázala však přesvědčit parlament. Nový pokus ohlašuje na konec roku, do té doby budou uvolněny pouze vybrané profese.
Opatrně optimistický postoj zaujala Francie. Masivnější otevření země pracovníkům ze zahraničí bude ještě tamní vláda projednávat se sociálními partnery, nicméně vzhledem k současné rozjitřené politické situaci nebudou francouzští politici pravděpodobně na razantnější otevírání hranic příliš spěchat.
Itálie, která se v posledních týdnech soustředila na volby, oznámila navýšení kvót pro pracovníky z nových členských zemí ze 60 na 170 tisíc ročně. Zjednodušení procedur pro získání pracovního povolení deklarovalo Dánsko.
PROČ TEN STRACH, SOUSEDÉ?
Dokonce ani nová kancléřka Angela Merkelová nenašla dost odvahy, aby v Německu, kde pět milionu lidí nemá práci a které dlouhodobě trpí slabým růstem ekonomiky, vyšla před voliče s plánem na otevření pracovního trhu. V Německu, stejně jako v Rakousku, by byl tento návrh vzhledem k náladě ve společnosti prakticky politickou sebevraždou. Obě země jednoznačně deklarují prodloužení stávajícího režimu o tři roky.
