Praštěte je palicí

Ve Velké Británii je homosexualita v profesním životě aktuální a stále citlivé téma

Nedávné výroky odboráře Jaromíra Duška o gayích ve vedení Českých drah okupovaly mediální prostor kvůli nebetyčné neomalenosti. Fakt, že jiná než většinová sexuální orientace může na řadě pracovních pozic přinést potíže, pořád ale popřít nejde. A nejen v České republice. Ještě před „Duškovou aférou“ se otázka, zda před kolegy a klienty skrývat svou homosexualitu, řešila na britském právním serveru thelawyer.com.

IBM nejotevřenější Právě advokacie je často vnímána jako značně konzervativní profese, kde odchylka od očekávaného chování a postojů může zbrzdit kariérní postup. I tady se ale situace mění. Některé advokátní kanceláře pochopily, že být opravdu – nejen formálně – „gay-friendly“ jim kromě marketingových bodů může přinést i skvělé mozky lidí, kteří by si kariéru v právu mohli jinak kvůli soukromí rozmyslet na úkor „uvolněnější“ profese. Pokrok ale zatím není rapidní. V letošním žebříčku, jejž pravidelně sestavuje a vydává britská lobbistická organizace Stonewall a v němž se objevuje sto společnosti, které jsou vůči gayům a lesbičkám nejotevřenější, jsou advokátní kanceláře pouze čtyři. V Česku nepřímo působí jedna z nich. Jde o Eversheds, do jejíž sítě spadá i tuzemská kancelář Balcar Polanský. Mezi stovkou nejlepších se objevily i kanceláře Herbert Smith, Pinsent Masons a Simmons & Simmons. Posledně jmenovaná byla na patnáctém místě z „advokátek“ nejlepší. První místo opanoval počítačový gigant IBM (viz tabulka).

Myšlenkový pravěk Až nezvykle bouřlivé reakce na serveru thelawyer.com ve stejné době rozpoutal článek s názvem „Deset způsobů, jak odkrýt svého milence: snadný coming out“. Ten zveřejnil James Quarmby, partner advokátní kanceláře Thomas Eggar s pobočkami na jihu Anglie. „Pokud můžete, vyberte si pečlivě kancelář, kam nastoupíte. Některé z těch větších mají nóbl politiky rovných příležitostí, což bývá dobrý ukazatel míry přijetí, jaké můžete očekávat. Jiné – často menší regionální firmy – stále žijí se zvířaty v metaforických jeskyních. Očekávejte, že budou mít méně osvícený postoj,“ zněla jeho první rada. Další zahrnovaly nenápadné troušení poznámek ve společenské konverzaci (typu „byl jsem včera večer se svým přítelem v divadle…“), přivedení protějšku na vánoční party nebo zamezení jakéhokoli homofobního chování už v zárodku. „Nehledejte ani neočekávejte homofobii tam, kde neexistuje,“ zněl ale další tip. „Máme štěstí, že v naší profesi jsou obecně vzdělaní, inteligentní a tolerantní lidé. Pokud se rozhodnete ke coming outu, většina kolegů bude chtít být oporou. Pokud nebudou, praštěte je po hlavě palicí. Poslední část je vtip. Možná.“ Ještě zajímavější pak byly příspěvky v diskusním fóru pod článkem.

Homosexuální zfetovanci Do anonymity internetu se plně schoval chlapík s pseudonymem „Jack Vance“, který o sobě tvrdil, že je partnerem velké americké advokátní kanceláře. „Všechny gaye, které znám – a že jich pár jako kamarádů znám – silně zajímá gay porno, užívání drog a pozdně noční sexuální styky s anonymními cizinci. Důsledkem toho jsou obecně ,zfetovanci‘, velmi podobní dlouhodobým kuřákům trávy,“ začal zostra. A dodal, že homosexualita není osobnostní rys o nic víc než alkoholismus. Ovlivňuje ale každý aspekt života – jen se podívejte na očekávanou délku života u gayů! Pokud by se pisatel v práci rozhodoval, zda přijme do firemních řad homosexuála, určitě by vše „podrobněji zkoumal“, stejně jako u někoho, kdo bojuje s jakoukoli závislostí. „Což neznamená, že bych ho nakonec nemohl přijmout,“ dodal blahosklonně. Možná by to prý byl jeden z velmi mála gayů, jimž se povedlo dosáhnout v osobním životě stability. „A ne, za své ,homofobní‘ výroky se neomluvím, protože s fobiemi nijak nesouvisí,“ uzavřel rezolutně. Další přispěvatelé, obvykle právníci, Vanceho buď tvrdě kritizovali, nebo si z něj dělali legraci. Někteří z nich se navíc nemohli shodnout na tom, zda je celý Quarmbyho text úplně „mimo“ a „zastaralý“, nebo zda je homosexualita mezi právníky stále něco, co v reálném životě musejí skrývat. Ti z prvního tábora připisovali fakt, že server vůbec cítil potřebu publikovat podobný článek, povánočnímu prázdnu a nedostatku jiných smysluplných příspěvků. „Podle mých zkušeností, pokud jste dobrý právník, odborný a zdvořilý, pak to, jestli jste gay nebo heterosexuál, černý nebo bílý, jen málo ovlivní, jak s vámi lidi jednají. O to jde. Žádná univerzální pravidla pro coming out v práci nebo v soukromí neexistují,“ myslel si jeden diskutující. Naopak podle dalšího byl článek „skvělý“, až na to, že těžce podceňoval míru homofobie existující v řadě advokátních kanceláří v USA, kde prý i dnes právníky po přiznání sexuální orientace vyhodí na dlažbu. A protože šéfové jsou chytří, zdůvodní svůj krok tím, že měl dotyčný „komunikační problémy“ s klienty. Ověřovat anonymní diskuse, byť mezi „vzdělanými, inteligentními a tolerantními“ lidmi, samozřejmě nejde. Rozruch, jaký debata vzbudila, ale ukazuje, že jde stále o citlivé téma. Byť se mnozí tváří jinak.

*
Žebříček Nejrovnější mezi rovnými
TOP 10 společností ze 100 nejpřátelštějších zaměstnavatelů ke gayům, lesbičkám a bisexuálům ve Velké Británii
1) IBM
2) Policejní sbor z britského hrabství Hampshire
3) Ernst&Young
4) Magistrát měst Brighton a Hove 5) Goldman Sachs 6) Britské ministerstvo vnitra 7) Městský obvod Tower Hamlets (část Londýna) 8) Magistrát v Manchesteru 9) Policejní sbor v hrabství Kent 9) Nacro (nezisková organizace na podporu propuštěných vězňů a sociálně slabých) Zdroj: Stonewall BOX Gayové u míče**
Je potetovaný, měří 1,92 metru, váží 103 kilogramů a všech 32 zubů mu stomatolog naposledy napočítal ve dvanácti letech. Gareth Thomas je prototypem drsného chlapa. Patří k těm nejtvrdším hráčům v tom nejtvrdším sportu. Jako kapitán Velšského národního ragbyového mužstva se stal legendou, jako zadák týmu Cardiff Blues nesmrtelným. Takový chlapák nemá strach – z ničeho. A přesto. Před tiskovou konferencí koncem prosince 2009 se Velšanovi chvěly ruce a když si sedl před vesele švitořící novináře, stékaly mu po obličeji kapky studeného potu. Pak se Thomas hluboce nadechl a řekl tři slova, jež třicátníkovi měla navždy změnit život: „Já jsem gay.“ Následovalo ticho – poté mezinárodní mediální diskuse, veřejný rozvod s manželkou a Thomasův dočasný odchod do ústraní. Přitom být homosexuálem v dnešní době už opravdu není nic zvláštního. Existují homosexuální politici, duchovní, umělci, manažeři, moderátoři, zedníci, kuchaři a dokonce i novináři. Existuje registrované partnerství, existují země, v nichž homosexuálové smějí adoptovat děti. Skoro ve všech oblastech společnosti už láska mezi muži není tabu. Až na profesionální sport. Tam je „teplouš“ pořád ještě drsná nadávka a proto je Gareth Thomas statečný muž. Statečnější než mnoho jiných. Tak například podle bývalého fotbalisty a manažera německého klubu Schalke 04 Rudiho Assauera by si fotbalisté homosexuálové měli raději najít nové zaměstnání. „Když se přiznají, tak je fanoušci a protihráči prostě zválcují,“ řekl Assauer německým médiím. On sám prý za svou téměř padesátiletou kariéru ve fotbale homosexuála nepotkal. „Jednou jsem se dozvěděl, že náš masér v Brémách je teplý. Šel jsem za ním a řekl mu, ať jde dělat jinou práci,“ vzpomíná Assauer. Co by mu na to asi odpověděl téměř dvoumetrový Thomas?